Renesance/Kychot

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Renesance/Kychot: Co pro mě znamená renesance?

Musím říci, že do více jak deseti letech, kdy mě renesance zajímá, je pro mě samotnému velmi těžké na tuto otázku odpovědět – sobě či jiným.

Nejdřív musím přiznat, že nejsem žádný odborník na historii a na dějiny – naopak, dějepis byl na základní škole předmět, ze kterého jsem poprvé v životě dostal pětku (nedostatečnou známku) – a bylo to přesně na začátku 6. třídy (hned po prázdninách), kdy mě jako prvého nový učitel vyvolal a položil otázku Říše Franská – já odpověděl, že to jsme v páté třídě nebrali, on se mě neptal na nic, dal mi kuli a posadil mě. To byla chvíle, od které jsem teprve začal dějepis z duše nenávidět – já, který jsem do té doby měl skoro samé jedničky, občas dvojku a zcela výjimečně trojku. Říkal jsem si, dějepis je k ničemu, mě zajímá technika, k čemu dějepis? Jediný letopočet, který jsem si od té doby pamatoval, byl 1620 – rok bitvy na Bílé hoře. Tenkrát jsme to "my protestanti" na začátku třicetileté války projeli a pak už byla jen doba temna, jak to nazýval Jirásek.

Takže rok 1620 – a to u nás v Čechách zrovna pomalu končila renesance, tudíž ta doba temna, období násilné rekatolisace, období vyhnání elity národa, to začíná s nástupem baroka. (Anebo: "elita" se z větší části nechala rekatolisovat.) Dalo by se tedy zjednodušeně říci, že tím obdobím renesance nějak končí ta "zlatá doba" v Čechách? Tak co je to tedy vlastně ta renesance?

Když jdeme o sto let dříve, na začátek 16. století, tak to je na našem území Jednota bratrská "v plném rozkvětu" – dalo by se říci: I když stále na pokraji zákona, teologicky bratr Lukáš dosahuje snad svého historického maxima, a po něm bratr Jan Blahoslav – o něm se dosud učí děti už na základní škole – překlad Nového zákona – vlastně začátek bible kralická, kancionály – jedny z prvních knihtisků na našem území – gramatika, ušlechtilost jazyka, řečtina, umění, Filipika proti misomusům, humanismus – ano, tady v té postavě Jana Blahoslava se u nás něco historicky i duchovně láme, v tom boji, který rozdělil tehdejší Jednotu bratrskou na Malou ("staromilci") a Velkou stránku, názory Jan Augusty – bývalého vůdce Jednoty, nyní vězně na Křivoklátě, trpícího pro spravedlnost Kristovu a pro víru – jsou jeho souvěrci opouštěny – cosi mocného tu hýbe nejen Jednotou bratrskou, ale i celými Čechami, a už dávno předtím celou Evropou. Tak co to tedy je, ta renesance?

Když se podíváme na rytinu, zobrazující třeba právě toho Jana Blahoslava

Jan Blahoslav.JPG

při hledání hesla Jan Blahoslav na Wikipedii, tak nás zaujme třeba právě to renesanční okruží, nápadně rozdílný oděv oproti minulému období. Ano, už víc jak deset let mě zajímají např. renesanční historické tance, které se tancují v dobových kostýmech – tak mohu mít určitou představu o tom, jak se tehdy chodilo. Nechal jsem si ušít LH repliku renesančních bot – a můj švec mi vysvětloval, jak v době renesance boty dosáhly vrcholu dokonalosti, pohodlnosti – s ohledem na anatomii nohy i fyziologii chůze.

Známe časté spojení "renesance a humanismus" – tedy historické období, umění, věda atd., obracející se nějakým způsobem k člověku. Tak v čem tedy spočívala tato revoluce?

Když chce člověk pochopit nástup nějakého období, asi by měl znát i to období, které tomu předcházelo – a to se nazývá slovy jako středověk či gotika. Už to, že se něco začne nazývat těmi slovy středověk a novověk naznačuje, že se něco ostře láme. Ale opravdu "ostře"? Co je to za druh přechodu? Tak to vnímáme dnes my, když takovým období z odstupu mnoha staletí přiřazujeme takové termíny, ale jak to vnímali ti lidé tenkrát? Asi si neříkali: "Tak můj dědeček, či otec anebo dokonce starší brácha (jako v případě zmiňovaného Lukáše Pražského) žili ještě v temném středověku, já už jsem novověký, renesanční člověk." Určitě nějaký rozdíl vnímali, prožívali, za něco bojovali, nebylo to asi snadné ani vždy krásné, když často (alespoň názorově) šel syn proti otci, bratr proti bratru. Asi také vnitřně cítili, že přichází nějaká "nová doba", že se něco musí změnit, že se něco mění, že oni sami jsou účastníky toho procesu. Těžko si asi mohli uvědomit dopady toho všeho, co z toho vznikne – ale jak to tedy asi sami prožívali? Čím to byli vtaženi? Co to bylo za vír doby?

Říká se, že předcházející období, středověk a gotika, bylo velmi duchovní – orientovalo člověka k vyšším, duchovním, mimozemským, Božím cílům. Šlo o duši, o její věčnou spásu, ale šlo také o rozum, o logiku (scholastické disputace) – dnešními slovy snad hrubě řečeno o software – to tělesné bylo až na druhém místě, byl to snad jen jakýsi materiální nosič toho podstatného, askese měla to duchovní osvobodit od zajetí toho tělesného, vliv světského se měl krotit, limitovat, dávat do služby tomu duchovnímu, prioritnímu. Na příkladu staré Jednoty bratrské (Malé stránky) – i přílišné vzdělání mohlo zavádět člověka na scestí, snadno vymklo svému účelu – přivádět člověka k Bohu – proto upřednostňování skromného života – i když i v této době všeobecného analfabetismu právě v Jednotě bratrské byl neobvykle rozšířený alfabetismus mezi prostým lidem – ale právě s účelem, moci si číst Bibli.

Renesance naproti tomu začala obracet větší důraz i k tomu "hardware" – k člověku samotnému – k tomu, jak vlastně funguje. Člověk byl stále vnímám jako stvoření Boží, jako kreatura, stejně jako dříve – cesta k Bohu vedla stále přes duši – ale ona i ta renesanční duše, zdá se, se začala trochu víc "zlidšťovat", zhutňovat, zkapalňovat – jakoby chtěla nějak slepit, vyplnit ten bývalý rozpor mezi tělesným a duchovním (Marsilio Ficino).

Když se znova podíváme na stránku Historický tanec, tak vidíme, že pro období italské renesance se dodnes používají dva rozdílné pojmy – quattrocento a cinquecento – což italsky znamená XV. resp. XVI. století (italové číslují století jinak, než my). On v té Itálii to byl asi větší přeryv mezi XV. a XVI. stoletím, než jsme vnímali u nás – píše se, že na přelomu těchto století byla Itálie zmítána lokálními válkami, válkami mezi rody a městy – válka, to tehdy byla "norma" – a v ní se rodilo něco nového.

Za "kolébku renesance" se často označuje Italská Florencie. Italské quattrocento – to my tady teď vnímáme ještě jako gotiku – tady jsme v té době měli Husa a po něm husity. Duchovní boj proti zvrácené a Kristu zpronevěřilé církvi – ano, tak to asi také patřilo k počátkům italské renesance – že i papež se více zajímal o pozemské věci, o umění, rozkoše těla, o vládu, o pozemské statky, o peníze, o moc. Rozpor mezi mocenskými zájmy Itálie a Francie – francouzský král Ludvík pak využívá rozdělení Itálie a dobývá ji vojensky – ale to už jsme zase o sto let dál, ono se to táhlo předtím dost dlouho, ono k papežskému schismatu došlo už dávno předtím.