RCA/Kychot

RCA – moje cesta

Petr Heřman, duben – květen 1998

(1. revise: únor 1999)

Věnuji své jediné milované ženě Aleně.

Neformální úvod

Borovice

Wed Apr 29 13:46:47 MET DST 1998

Je právě tolikátého a tolik hodin.
Zítra je posledního dubna, kdy mám odevzdat svou závěrečnou práci z PCA.
Ležím na vrcholku kopečka, kousek od několika černých borovic.
Pár set metrů od našeho Ústavu.
Kromě deky, na které ležím, mám s sebou už jen svůj starý dobrý Buk.
Notebook.
Předcházející verse jsem v bufferech Emáče (můj editor) pozabíjel
a otevírám zase fungl nový soubor.
Proč zase od začátku znova?
A proč zase na poslední chvíli?
Podaří se mi během 24 hodin odpovědět, proč to tak se vším dělám?

Hra

Wed Apr 29 14:05:04 MET DST 1998

Někdy mám takový pocit, že nevím, jestli to je skutečnost, nebo hra.
Jsem sám se svými myšlenkami a pocity a nevím, jestli jsem sám se sebou.
Jsem v situaci, ve které jsem byl už mockrát: jsem sám.
Tělesně se cítím příjemně, nic mi neschází.
Před odchodem jsem snědl rybičky, cibuli, chleba a vypil pivo.
Není mi zima, jaro už začalo. Mám svetr, občas svítí sluníčko.
Mockrát už jsem byl sám v lese, když bylo jaro.
Co hledám? Co čekám? Co budu dělat?

Nevím, proč jsem to nazval Hra.
Hraju něco sám na sebe nebo na ty, kteří mají mojí práci posoudit?
Zatím mám první pravidlo: autentičnost. Co to je?
Je sobec kongruentní?
Nulté pravidlo už bylo: čistý stůl přede mnou. (Zmatek v hlavě.)
Druhé pravidlo: Čti, co píšeš. Jen řádek, ať se vejde. Zpět ni krok. Enter.

Baterka

Wed Apr 29 16:05:14 1998

16:06 Třetí pravidlo jsem si dovymyslel: Čas.údaj ke každému řádku. Jako magnetofon.
16:07 Proto jsem trávil asi hodinu psaním příslušného programu v jazyce Elisp.
16:09 Lisp slouží k práci se seznamy. Sám je také seznamem. Je to konzistentní jazyk.
16:12 S jinými nakládá tak, jako sám se sebou. To je mi sympatické.
16:13 Chci být v tomhle jako Lisp. Proto asi tahle hra.
16:17 Jak mám jinak psát o PCA a nebýt PCA?
16:17 Byla by tohle věda? Psát sám o sobě jako o objektu svých vlastních představ?
16:23 Není to ta chyba, kterou celý život dělám? Proč jsem tak nesrozumitelný?
16:29 Když mi bylo 22, konstruoval jsem robota a vysloužil si sám přezdívku Robot.
16:30 O rok později jsem psal diplomku s názvem "Identifikace ... preparátů ...".
16:31 Identifikoval jsem se s tím, být robot?
16:32 Bylo to v době, kdy se mi narodil syn.

16:34 Celou tuhle pasáž už nepíšu na kopečku v lese. Jsem v práci, v Ústavu.
16:35 Zatímco jsem psal ten program, došly mi v notesu baterky.
16:36 Někdy se cítím také tak, že mi docházejí baterky.
16:37 Dopoledne jsem moc toužil po skupině, nějakém encounteru.
16:38 Potřeboval bych nějaký nový materiál a energii pro tuhle práci.
16:39 Někdy mi to připadne jako onanie, která nemůže nic životného zplodit.

Právo na život

Wed Apr 29 17:17:03 1998

O právu ještě asi bude řeč. Teď jsem se naštval, kašlu na pravidla 2 a 3. Volal jsem manželce, aby za mnou přišla a měla se mnou encounter. Říkala, že byla "u všech čertů". Domyslel jsem se, že na stavebním odboru. Máme už přes 10 let zahrádku a nemůžeme si na ní postavit domek. Za bolševika tam byla stavební uzávěra a za kapitalisty to také nejde. Až na to, že kus od naší zahrádkou vyrostlo za bolševika sídliště a za kapitalisty se všude dokola staví nové vily. Všem lidem okolo dovolili stavět, jen nám ne. Asi, že jsme nemazali na správných místech? Náš právní řád to zcela podporuje: na většinu věcí není právní nárok. Ten vznikne, až podmažeme–li správného úředníka. Vymyslel jsem si teorii, že na nic nemám nárok (viz níže), ale ona to není teorie, ona je to už dávno zaběhnutá praxe.

René

Wed Apr 29 17:39:55 1998

17:41:29 Tak ještě k tomu panu Descartesovi:
Rráno jsem jel nakupovat zvukovou izolaci pro moje dítě, které se odděluje (v dimenzích dětského pokoje – staví přepážku mezi sebou a o 13 let mladším bráškou). Jezdil jsem po Praze a přitom jsem bloudil. Něco mi říkalo – tady bych měl odbočit, tady už to asi bude. Ale rozum to nějak nechtěl schválit, tak jsem pokračoval dál. Anebo naopak: rozum mi říkal, zajeď na okraj, zastav, podívej se do plánu. Ale něco jiného mě nutilo ničím se nezdržovat a hnát se dál po dálnici – samozřejmě blbě. Dostal jsem se do dopravní zácpy a měl jsem dost času přemýšlet o svém bloudění.

17:55:27 Na zpáteční cestě byla také zácpa a já se bavil s panem René Descartesem. Tam mě také napadlo: Proč se bavit o něm, když se mohu bavit s ním? Co na tom, že nežije? Mohu mu tykat? Neměl jsem odvahu, teď, po pár pivech, to snad už bude lepší:

17:58:23 René, prosím tě, jak jsi to myslel, s tím "cogito ergo sum"? Myslel jsi to tak, že já, člověk moudrý, homo sapiens, jsem tím, čím jsem, díky svému rozumu? (Anebo tenkrát ještě antropologové termín "homo sapiens" neměli vymyšlený?)

18:01:38 Koukal jsem kvůli tomu do slovníku: cogito = myslet, přemýšlet, uvažovat. Předtím mě totiž napadlo, jestli se ten pojem "myšlení", to tvoje "cogito", nedá vztáhnout i na to, čemu říkáme "podvědomí". Ale asi ne. Jednak se pan Sigmund Freud narodil až několik století po tobě, a jednak "myslet, přemýšlet, uvažovat" – to jsou přeci docela vědomé činnosti. Hmm. Chtěl jsi tedy charakterizovat člověka jako bytost, která je obdařená vědomím, vědomím vlastní existence, vlastního bytí, vědomím sama sebe? Tudíž: Cogito – ergo sum. Myslím - tedy jsem. Jsem si vědomý toho, že myslím - tudíž jsem. A co jsem? Jsem to, co si myslím: právě to, že jsem. Myslel jsi to takhle?

18:11:15 Já si ale nedokážu představit, že by sis o sobě skutečně myslel, že jednáš vždy rozumně. Tedy řídě se jen svým rozumem. Co tedy s těmi případy, kdy jsi jednal naprosto nerozumně, jako malý kluk? To jsi nebyl sám sebou? Nebos' to "nebyl ty"?

18:13:36 Ach, René, možná ti nerozumím. Ale rád bych. Zajímá mě to. Proč? Také bych rád věděl, kdo jsem a co to jsem. Možná máme podobný problém. Rád bych tě pozval na skupinu – kdyby to šlo! Fakt!

18:16:01 Hmm. Co je to to "to", co mě zajímá? Zajímá mě to "to", nebo mě zajímáš ty? A co zajímalo doopravdy tebe? Potřeboval jsi mít dokonalou teorii, nebo jsi potřeboval poznat a najít sama sebe? Našel ses v tom výroku? Říkal jsi to sám sobě, nebo nám? Nebyl to jen nějaký bonmot?

18:19:38 Ach, René, vůbec se teď nechovám jako správný rogerián. Jen samé otázky, které pálí. Co o tobě vím? V podstatě nic. Potřebuju z tebe vycucat odpověď pro svůj vlastní život, a tvůj vlastní život mě vůbec nezajímá. Tak je to.

18:24:34 Hm. Nemám tu trpělivost se prokousávat tvými díly. Možná mám i strach. Že bych ti možná neporozuměl. Strach, abys nakonec nebyl stejný suchar, jako jsem já sám.

18:27:14 Jen tak mimochodem – mezi námi chlapy: Víš, co studenti z tvýho výroku udělali? Chtěl bys to slyšet? "Coito – ergo sum." A máme to tady. Chtěl bych tě vidět – jak se tváříš? Jsi zaražený? Musím to omlouvat – to víš, ta studentská recese. Nebo se řehtáš na celou hospodu, plácáš mě po rameni a kuckáš: "No to se povedlo, to je teda dobrý! To by mě nikdy nenapadlo!" Hm – to by bylo horší: to bych ti asi moc nevěřil. Podezíral bych tě, že se mi skrýváš.

18:35:59 Anebo bys mě vzal kolem ramen, plaše se rozhlídnul, jestli nás nikdo neposlouchá, naklonil se mi až k uchu (tak blízko, že by mi to bylo až trochu nepříjemný) a pošeptal: "Víš – nikomu to neřikej - ale já jsem to tak vlastně původně myslel! Ale to víš – kardinál! Moh' se z toho zvencnout. Tak jsem tam musel to 'g' dopsat."

18:39:23 Víš, že takhle bych tě už docela bral? Víš – nejsem dobrej rogerián. Sám jsem takovej suchar a tak jiný suchary nemám moc rád – jsem s nima moc nejistý, nevím si s nima rady.

18:40:18 "Coito – ergo sum." No nezní to líbezně? Splývá to po jazyku. Líp než doušek červenýho vína, které u vás rostlo! No řekni sám – to 'g' - to je, jako když se zakuckáš! Vidím tě jako vojáka, který to právě skončil s děvkou, zapíná se a pronáší si pod fousy: "Cogito – cogito. Končíme - vystupovat - už jsem zase cogito." To se mi nelíbí. Raději bych s ní ještě tu chvíli zůstal, i kdyby to měla být sprostá děvka, a pod fousy si mrmlal to svoje "Coito – coito, ergo sum!" Miluju se s ženou – tedy jsem!

18:53:47 Co jsem – člověk.

"I stvořil Bůh člověka k obrazu svému,
k obrazu Božímu stvořil jej,
muže a ženu stvořil je."

Genesis 1,27

Thu Apr 30 14:17:18 1998

Opět u třinácti černých borovic. Nejsem si moc jistý, jestli měl včerejší úvod do problematiky mého uvažování nějaký smysl. Omezím včerejší pravidla a pokusím se psát zase trošku "obvykleji":

Moje naivní modely lidské psychiky – aplikace PCA v psychologii osobnosti

Vypadá to, že v mojí hlavě paralelně pracuje množství relativně nezávislých, autonomních systémů a já sám si dokážu uvědomovat jen velmi omezeně jejich činnost. Jinak řečeno, dokážu si je uvědomovat jen do té míry a hloubky, do které ony samy o sobě "nechají vědět", do jaké mě "pustí". Tím pádem ale musím připustit i to, že může existovat řada z nich, o jejichž činnosti, ba holé existenci nemusím vědět zhola nic. Jsou to "černé skříňky", jakoby "psychické bytosti", z nichž každá z nich dělá svůj byznys.

Tím "relativně autonomní" chci říci, že každá dělá právě ten "svůj" byznys, za který je odpovědná, a dělá ho podle nějakých "svých" pravidel, nějakým sobě a svým problémům přiměřeným způsobem. Jinak řečeno, chápu je jako suverenní subjekty.

Tím "relativně nezávislých" chci říci, že mezi nimi nějaká závislost právě je. Představuji si jejich život jako život v nějakém městečku, kdy "jeden dělá to a druhý zase ono" (Pekařův císař ...), krejčí je závislý na tom, co mu upeče pekař, může mu ušít zástěru, ale nemůže kecat do pečení.

Jinými slovy: tyto bytosti jsou kongruentní; každá z nich je taková, jaká je. A ještě z jiného pohledu: jsou to bytosti "svobodné". Jejich "svobodu" chápu v tom smyslu, že "záleží na nich", do jaké míry jsou ochotny se sdílet s ostatními – tj. vzájemně komunikovat.

Tedy: Svou psychickou činnost si představuji jako součinnost množství "psychických bytostí", které spolu vzájemně komunikují, a tím vytvářejí celý "psychický organismus" – řekněme snad "psychiku", "psyché", "duši", "osobnost".

(V této chvíli se nechodlám zabývat dalšími hypotetickými úvahami o tom, zda má smysl hledat nějaké koreláty oněch "bytostí" na neurofyziologické úrovni. Nicméně, kdo takovou potřebu má, může si je tak představit.)

Pojem "komunikace" zde ale pokládám za klíčový a ještě se k němu jistě vrátim. Jiným slovem bych řekl "sdílení". Vzájemná komunikace – vzájemné sdílení. "Sdílení" – to je způsob, jakým ona komunikace "funguje". (Příklad z řeči: "Potřebuji ti něco sdělit." "Chtěl bych se s tebou podělit o to, co mě trápí." Nebo technicky: "Sdílení komunikačních kanálů, komunikačního prostoru." "Sdílení informací." Etc.)

Komunikace sdílením je způsob, kterým je možné zajistit integritu jak jednotlivých "elementárních psychických bytostí", tak integritu celého organismu. Je to optimální stav "integrované osobnosti", "úplné lidské bytosti". To, co je sdíleno, nazvu (elementárním) "pocitem". Tuto terminologii používám ve snaze o jednoduchou konsistenci celé teorie: mohu si pedstavit, že komunikace mezi oněmi hypotetickými "psychickými bytostmi" může probíhat obdobně, jako komunikace počitků mezi "tělesným" a "psychickým".

Otázkou je, co v této teorii nazvu "vědomím". O tuto otázku jsem se otřel již na začátku této kapitolky, kde jsem zmínil, že jsem schopen si činnost ba existenci těchto "bytostí" uvědomovat jen do určité míry – a to do té míry, do jaké mi to "ony samy" dovolí. Nicméně uspokojivé vysvětlení toho, co je to vědomí "jako takové" a kde a jak se "vynořuje", nejsem schopen podat, proto alespoň příměr: Je to něco, co bych nazval "viditelnou tváří" našeho imaginárního města. Asi tak, jako když se procházím městem, nahlížím do výloh, mohu navštívit obchod, dát se do řeči s prodavačem. Mluvím–li o "mysli", pak tím myslím právě toto "vědomí"; lidové "vstoupit na mysl" pak překládám jako "uvědomit".

Co je to rozum? Další nesnadná otázka. Odpověď na ní se snažím nalézt s pomocí ethymologie tohoto slova, související se slovesy "rozumět", "porozumět", zpodstatnělým slovesem "porozumění" a tedy slovem "umění", kmenem "um". Předpona "roz" mi pak navozuje představu jakési autority a zodpovědnosti, jasného činu, podobně jako ve slovech "rozhodnout", "rozlousknout", "rozlišit", avšak zaznívají mi zde i lehce pejorativní ozvěny slov "rozpitvat", "rozpatlat" atd...

Tedy: Pojmem "rozumět" v našem kontextu rozumím schopnost přijmout, pochopit, správně identifikovat, rozlišit a správně interpretovat komunikovanou zprávu. Tedy vědět, co mi ten druhý chce říci, a umět si to s určitou logikou zařadit do kontextu ostatních zpráv. Tj. na úrovni komunikace mezi jednotlivými "elementárními bytostmi".

Čímž pádem pod pojmem "rozum" chápu jakousi "vrcholnou" uvědomovanou (a "uvědomovací") instituci, (primárně) schopnou rozumět ostatním "bytostem", tj. jejich komunikovaným pocitům. To, že je rozum schopen tyto zprávy svým způsobem utřiďovat, kategorizovat, vytvářet si modelové představy a za svou činnost zodpovídat, řadím k jeho sekundárním schopnostem. A jako terciální chápu jeho schopnost vnitřní duševní dění formulovat a externalisovat – tj. svým způsobem se projevovat, "produkovat duševní statky".

Otázkou, která s "přijímáním komunikovaných zpráv/pocitů" úzce souvisí, je otázka akceptace, tj. jejich přijetí/nepřijetí. Výše jsme zmínili "svobodu" subjektu poskytovat/neposkytovat informace–pocity; to je první brána, ovládaná jedním subjektem. Na druhém konci "informačního kanálu" je druhá, "přijímací" brána, ovládaná druhým subjektem. Podmínkou úspěšné komunikace je tudíž oboustranné "otevření se" (do určité úrovně): Otevření se pro "vydání se" a otevření se pro přijetí. Může proto dojít k situaci, kdy jeden subjekt komunikuje své pocity, ale druhý subjekt je neakceptuje, případně jim nerozumí, anebo nechce, odmítá rozumět (blokovaná empatie).

Poslední bazální otázkou, kterou si v této kapitolce kladu, je základní existenciální otázka: co/kdo jsem já sám? Tedy otázka po identifikaci vlastního "já", "ego" či "self".

V neformálním úvodu jsem zmiňoval klasickou karteziánskou thesi, vyjádřenou úslovím "Cogito ergo sum", které rozumím tak, že je zde moje vlastní identita identifikována s mým rozumem. V tomto – zřejmě ideálním - případě by byl rozum schopen "rozumět" pocitům ostatních "psychických bytostí" a svou autoritou jim garantovat jejich integritu. Jinými slovy by se dalo možná říci, že bude jejich emergencí. Tím pádem bude vytvářet osobnost, schopnou vlastní identifikace jakožto "já".

Nicméně v důsledku různých poruch osobnosti dochází k tomu, že toto "já" není schopno akceptovat všechny ostatní "psychické bytosti", které o sobě dávají vědět. Tím pádem dochází k tomu, že s nimi ztrácí bezprostřední kontakt, případně samotnou schopnost tohoto kontaktu, a vnímá je jako něco cizorodého, nepřátelského, co musí vyloučit ze své identifikace se "sebou samým". Jestli dobře chápu, je to ta situace, kterou C.G.Rogers popisuje jako inkongruenci, tj. "nebýt v kontaktu sám se sebou". Pokud se situace dále zhoršuje, může dojít až ke stavům, klasifikovanými v psychiatrii jako "rozštěp osobnosti", "paranoia" atp.

Nejistota jednosměrné komunikace

Tue May 12 10:59:20 1998

V psaní pokračuji zase až po týdnu. Můj vztah k této práci se každou chvíli mění: od stavu, kdy chci něco hrozně moc sdělit, až po stav naprosté skepse, kdy nevidím jakýkoliv smysl této práce a beznaděj z toho, že moje sdělení stejně nikdo nedokáže pochopit.

Před měsícem, začátkem dubna, jsem o této své práci přednášel při týdenním soustředění v Bělči. Myslím, že se mi to nepodařilo dost dobře podat – odezva byla různorodá – ale od té chvíle se trápím nejistotami, jak se vyjadřovat srozumitelněji. Teprve teď si uvědomuji, jak je pro mě psaní obtížné, když mi chybí bezprostřední kontakt s člověkem, který mi naslouchá, a komunikace se má dít jednosměrně – jako psaná práce.

Raporty

Tue May 12 11:08:41 1998

Když jsem před týdnem u třinácti černých borovic vypsal svoji představu naivního modelu o tom, jak "funguje" moje psychika, vzpomněl jsem si, že mě podobné úvahy braly někdy před patnácti lety. Také jsem trpěl podobným pocitem myšlenkového osamění, a tak jsem své filosofující úvahy nazval "Raporty z enklávy". Tou enklávou jsem myslel jakési ghetto, ostrůvek svého myšlení v záplavě okolních informací, a tyto "Raporty" měly být lahví trosečníka, vhozeného do tohoto informačního moře. Byl to začátek osmdesátých let, období komunistické totality, kdy bylo těžké se svobodně vyjadřovat, a tak jsem své Raporty psal formou samizdatu na mechanickém psacím stroji. Několik kopií na průklepácích jsem pak rozdal několika svým známým.

Vědomí a subjekt

Wed May 13 19:05:49 1998

Takto je nazvána 6.kapitola mých Raportů. (Nultou a pak 6.kapitolu zařazuji do Appendixu A této práce – vypustil jsem počáteční kapitoly o vývoji svých představ, dialektice a hmotě.) Raporty jsem psal ve dvaaosmdesátém roce; bylo to období, kdy jsem zvlášť těžce prožíval požadavek tzv. "objektivnosti" nebo "objektivity" ve vědě, a vlastně nejen v ní, ale i v běžném životě.

"Být objektivní" znamenalo být nezaujatý, být "nad věcí", být na té "správné straně", být "důvěryhodný", "vědecký", zkrátka všechno plus. Zkrátka – marxismus, "objektivní realita" - to bylo to, co se nosilo, co člověk musel být. Zatímco "subjektivní" – to už mělo nádech něčeho pejorativního, nehezkého, nedůvěryhodného. To mě drásalo, to mě dráždilo a stavěl jsem se vehementně proti tomu. A Hejdánkovy přednášky mě v mém názoru jen utvrzovaly.

Začal jsem se ubezpečovat, že ne nějaké "objektivní", ne nějaké "objekty", ale naopak subjekty jsou ty, které jsou nositeli nějakého "bytí". A tzv. "objektivizace" že není nic jiného, než sprosté znásilňování subjektů. Pokud na někoho nahlížím jako na "objekt", přistupuji k němu jako k "objektu", stává se jako objekt předmětem mých pozorování a mých zájmů, pak mu zkrátka upírám právo na stejný druh existence, jaký mám já. Přestává pro mě být člověkem, stává se pouhým "objektem".

Nebyl mě v té době ještě zcela jasný rozdíl mezi jsoucnem a "bytím". Jen nějak intuitivně jsem chápal "bytí" jako něco hlubšího – nějakou opravdovější formu existence. Existence toho, čemu říkám "subjekt". A tak nějak jsem začal brát vědomí jako neoddělitelnou vlastnost toho, co je subjektem. A začal jsem předpokládat určitou úroveň vědomí – protopsychiku - na každém stupni vývoje hmoty, tj. i na úrovni elementárních částic. (Touto hypotézou jsem např. interpretoval jednofotonový experiment v kvantové fyzice.)

A ptal jsem se: Jak to, že v některých případech je tato protopsychika umocňována, až se vynoří v lidském vědomí, a v dobrém společenství je umocňována ještě dál, zatímco v "masách" a jiných totalitních strukturách je naopak potlačována a ničena? Hrozně jsem neměl rád výraz "lidské masy", bál jsem se ho, trpěl jsem jím, měl jsem strach z davu a ze zmanipulovaných lidí. A odpovídal jsem si, že vše záleží na tom, jak jsou tyto subjekty strukturovány a v jakých strukturách působí.

Podporu pro své představy jsem našel už u Aristotela – duše jako "en–ergea", tj. síla, která subjekty zevnitř formuje. Vzniká forma, když víc subjektů, tedy formace, a to, co je obsaženo v této formaci, tedy "in–formace" - to je to, co věci vytváří a formuje, a to je to, co zformovalo nakonec i člověka, z prachu hlíny, vždyť "na počátku bylo Slovo", a není snad slovo právě nositelem informace?

Když strčím myslící bytost do mlejnku, hmota zůstane, druhy atomů i jejich množství se nemění, jen ta fazona se trochu změní a s ní se vytratí i to vědomí.

Říká se, že informace může být chápána jako "míra uspořádanosti", na rozdíl od entropie, která je jakousi "mírou chaosu".

Dítě postaví ze stavebnice věž. Vloží do hry své představy a stavba pak nese nějakou informaci. Příjde jiné dítě, do stavebnice kopne a kostky se rozletí po pokoji. Přijde maminka, zděsí se, jaký v pokoji vládne chaos, a srovná kostky na předurčená místa v krabici. A teď mi řekněte, v jaké z těchto formací byla jaká informace?

Řeknete možná – když byla postavena věž, byla tam informace největší, tam byla obsažena ta nejvyšší invence, to byl projev tvořivosti. Rozkopáním je informace je ztracena. Ale když má maminka kostky po pokoji posbírat – nejsou pro ní na vrchol nejdůležitější informace o souřadnicích kostek, kde a za jakou skříní se která právě nalézá? Možno říci, že tento "chaos" žádnou informaci neobsahuje? Nakonec je přeci jen stavebnice složena. A nemůžeme snad říci, že teprve složením kostek na jejich vlastní místo do krabice je konečně míra jejich uspořádanosti nejvyšší? Není tou nejvyšší informací právě to, jak kostky správně srovnat do krabice? Často to není jednoduché, aby se vůbec vešly.

Podobný případ – barvy jsou srovnány v nových tubách, čisté plátno napnuto ve stojanu. Barvami je namalován obraz. Určitě nese nějakou informaci. Do jiného kusu plátna jsou utírány štětce. Pokud ale i tento druhý kus plátna napneme do rámu, mohou být někdy obrazy dost podobné. U některých abstraktních obrazů by k takové záměně mohlo i reálně dojít a připusťme, že některé avantgarní výtvarné techniky mohou podobná plátna vytvářet. A vzhledem k tomu, že informace je dnes již hodně technický pojem, pokusme se nyní vytvořit algoritmus, který nějak zjistí a porovná množství informace, obsažené na každém z pláten, a tak odliší chaos (s nulovou informací) od vysoce uměleckého díla (informace maximální).

Netřeba snad dále rozvádět, že podobné představy jsou dost naivní. Otázkou spíš je – jak rozeznat strukturu nebo informaci, která má nějaký smysl? Odpověď shrnu do onoho výše zavedeného pojmu "porozumění".

V místnosti, plné zmatku a nepořádku, může pro sebe vnímavý detektiv najít více informací, než kdyby byla místnost dokonale uklizena.

Od Raportů k PCA I

Thu May 14 09:33:11 1998

Obávám se, že oponenti, čtoucí tuto práci, by mohli být netrpěliví, pokud jim unikne souvislost mého životního vyprávění s PCA. Nemám rád vysvětlování; připadá mi jako zoufalá snaha zachránit situaci, kdy se člověk cítí nepochopen. Pokusím se ne–vysvětlovat, ale více explicitně vyložit svojí cestu k pochopení sama sebe a k pochopení druhého člověka.

Raporty jsem psal, když jsem potřeboval ujasnit sám sobě, kdo jsem, jaké mám názory, jaké je moje myšlení, a to vše nechat konfrontovat s jinými. Pokud se cestou střetávám s jinými názory, jak obstát? Jak nemít strach sám o sebe? Že se sám sobě někde ztratím? Co je riskantnější, přijmout jiný názor nebo odmítnout?

Asi v roce 1983, když mi bylo 30 let, jsem měl za sebou už dva pobyty na skupinové psychoterapii – po týdnu předčasně ukončený v Lobči a šestitýdenní u Standy Krtochvíla v Kroměříži na 18b. Byly to zajímavé zkušenosti, ale bez valného výsledku. Předtím:

Předtím jsem se hodně zajímal o psychoterapii, ale nebylo mi dopřáno se zůčastnit nějakého výcviku. Po skončení studia na matfyzu jsem dělal přijímačky na psychologii, ale při zkoušce z politiky jsem byl označen za trockistu: říkal jsem něco v tom smyslu, že když se něco začne, tak by se to mělo dotáhnout do konce, a použil jsem termín "permanentní revoluce", a tím pádem jsem to měl spočítané.

Přihlásil jsem se k výcviku k PhDr. Eduradu Urbanovi, byl jsem zařazen do seznamu čekatelů, ale bez psychologického vzdělání jsem zřejmě mnoho šancí neměl; nikdo mi to ale takhle na plnou hubu neřekl, jen mi bylo oznámeno, že jsem byl zařazen do kartotéky čakatelů, takže mám čekat. Čekal jsem rok, dva – nedočkal se. Tak jsem aspoň zuřivě hltal všechno čtivo, které se mi dostalo pod ruku.

Časem se u mě začaly stupňovat různé tělesné problémy.

V té době jsem také prožíval nějaké existenční problémy – byl jsem zaměstnán na Klinice dětské neurologie v Motole u doc. Miloše Lehovského na dobu určitou a pracovní smlouva mi byla prodlužována vždycky jen o několik měsíců – když nebudu "hodný", už se mi smlouva neprodlouží a já přijdu o místo. K tomu "hodný" patřilo i to, nechat na sobě dělat pokusy (Lehovskému se v té době po Motole přezdívalo "doktor Mengele"). Po jednom z takových pokusů, který ovlivňoval procesy ve středním uchu, jsem začal mít dlouhotrvající závratě a pískání v uších.

Když jsem si všechny své poruchy a tělesné problémy sečetl, došel jsem asi k číslu 50. Bylo to pro mě otřesné zjištění, nevěděl jsem, jestli jsem hypochondr nebo co. Pak se mi podařilo v lékařských knihách objevit jeden společný jmenovatel, který by mohl všechny moje problémy vysvětlit: dg 300, neuróza. Bylo to pro mě ohromě osvobozující zjištění: už jsem neměl 50 různých nemocí, ale jen jednu, která se dala léčit. A léčit metodou, která mě už mnoho let zajímala: psychoterapií. Když se mi nepodařilo se psychoterapii věnovat jako terapeut, aspoň mi bude umožněno se s ní setkat jako pacient. V tu chvíli jsem si mohl započíst 51 příznak, který se u mě objevil: hypomanie. Vyběhl jsem z mistnosti a zřítil se ze schodů. Dost jsem se potloukl, ale bolest jsem necítil, jen hroznou radost. Vyběhl jsem před dům, postavil se doprostřed silnice, koukal na hvězdné nebe a bytostně jsem cítil, jak náležím celému vesmíru, jak miluji všechny lidi. Ta ataka trvala asi hodinu, pak jsem šel spát, druhý den jsem byl zase "normální", už se to podruhé neopakovalo. Ale ten zážitek byl tak intenzivní, že si ho pamatuju jasně od té doby. Řekl jsem si, že to bylo takové "okénko" do budoucnosti, taková předvěst štěstí, kterého bych mohl někdy dosáhnout. Myslím, že jsem pochopil, jak jeden jediný zážitek může mít sílu ovlivnit celý další život člověka. LSD jsem v životě neměl, ale myslím, že LSD–terapie musela působit asi nějak tak.

Později mně byla dělána EEG a CT vyšetření a bylo vysloveno podezření na temporální epi – ta by možná tu ojedinělou manickou ataku mohla vysvětlit. Ale stejně si myslím, že to bylo indukované hlavně tou šílenou radostí, že jsem objevil cestu, jak se léčit.

Jinak jsem totiž trpěl také častými depresemi a četbou psychiatrických knih a skript jsem se snažil zjistit, zda jsou exogenní nebo endogenní. Tak jsem zašel za známým psychologem – analytikem - Petrem Gratzingerem, který mi sejmul několik testů, zcela objektivně spočítal skóre a indexy a pak mi důvěrně sdělil, že být mnou, tak jsem rád, že jsem rád, a už se se sebou nesnažím nic dělat, do ničeho rýpat. Zkrátka – byl to zázrak, že ta moje osobnost vůbec nějak drží pohromadě, a jít na nějakou analýzu, tak riskuju, že se rozsypu docela a už mě nikdo nedá dohromady.

Ještě jednoho zajímavého člověka jsem poznal – doc. Drvotu, tehdejšího přednostu kliniky dětské psychiatrie v Motole (předtím dělal u Myslivečků na Karlově). Seznámili jsme se spolu v letech 1979/80, kdy jsem nastoupil v Motole na dětskou neurologii a asi rok jsem přitom dělal na detašovaném pracovišti psychiatrie v Grafické ulici, kde měli počítač JPR12. Když jsem se mu pak svěřoval se svými depresemi (sám, pokud vím, trpěl maniodepresivní psychózou) překvapil mě, že se mě ptal na ledviny. "To je asi opravdu blázen" – říkal jsem si - "já mu tu povídám o depresích a on se mě ptá na ledviny." "Ano, měl jsem v dětství záněty a teď mám nějaký kámen" – to jsme stáli právě před vchodem na psychiatrii na Karlově, tak to mě rovnou hnal naproti na urologii.

Také jsem trpěl náhlými návaly agresivity. Jednou jsem šel po Václavském náměstí a kolem mě procházela skupinka německých turistů. Ačkoliv xenofobií netrpím mnoho Němců býlo mými kamarády, najednou jsem dostal zničeho nic hrozný vztek, že někomu z nich rozmlátím hubu. Zcela bezdůvodně – ti lidé si mě naprosto nevšímali, nechovali se arogantně, šli si svou cestou – a mně stačilo jen to, že jsem zaslechl nějaké německé slovo. Už jsem to své chování naprosto nechápal, bál jsem se ho. Ze strachu, že by to mohlo dojít tak daleko, že bych se někdy neovládnul a někomu doopravdy ublížil, jsem dobrovolně navštívil obvodního psychiatra.

Obvyklý Rorschachuv test, obvyklí motýlci a nevímco ještě, všechno v pohodě, až ta poslední tabulka mě naprosto dostala: najednou jsem před sebou viděl [...]

Pan doktor Boukal mi nabídl individuální psychoterapii a pozval si mě do ordinace ve Štěpánské ulici. Bylo to za hlubokého komunismu a pan doktor mě poprosil, abych o tom nikde neříkal – že se jedná o postup ne zcela oficiální a že by z toho mohl mít problémy. Když jsem souhlasil, zasvětil mě do této teorie, kterou nazýval "dianetika". (V té době to slovo nebylo tak časté jako dnes a připadá mi, že se jednalo o něco vcelku jiného, než slyším o metodách dianetiků dnes.)

Princip vypadal jednoduše – předpokládalo se, že lidské tělo funguje analogicky jako magnetofon, který na pásek zaznamenává od počátku života všechny vjemy, kterým se říkalo "engramy". Napřáklad bolest – když se někdo poraní, nebo je operován a bolest se umrtví léky nebo v narkóze, takže člověk nic necítí, bolest si neuvědomuje – ale ta bolest tady je, tělo ji cítí, pouze je jí zabráněno dostat se až do vědomí. Za přirozených okolností, když signál o bolesti do vědomí pronikne, dostane zraněné nebo nemocné místo zpátky potvrzení o tom, že se o jeho bolesti ví, a může nastat úzdravný proces. Ale při utlumení bolesti k tomu nedojde a uzdravení rány je obtížnější. Proto pan doktor byl proti anestesii a užívání léků, tišících bolest. A podobně to prý funguje i při psychických zraněních, které byly "znecitlivěny" a zapomenuty.

Návštěva vypadala tak, že jsem si lehl na lehátko, uvolnil se a jednoduše "pouštěl magnetofon pozpátku". Nešlo o to, si to jen představovat, ale skutčně v té minulosti "být". To jsem moc dobře nechápal. Protestoval jsem, že nejsem ani sugestibilní ani hypnabilní, ale bylo mi řečeno, že se nejedná o žádnou sugesci ani hypnózu. Zkrátka tam mám "být". "A já vás dostanu až do prenatálu." Opravdu jsem se snažil – mohl jsem vzpomínat, představovat si, ale abych měl pocit, že skutečně "jsem" někde jinde než právě v této ordinaci, kde pan doktor přechází sem a tam, občas zamíchá lžičkou či co, z oken slyším ruch – to se mi zkrátka moc nedařilo. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale moc mi to nešlo.

Měl jsem za sebou několik návštěv a celé mi to připadalo nějaké hloupé. Pak jsem jednou odcházel z ordinace a na ulici mě přepadlo "aha": "Aha, už to mám! Pan doktor si myslí, že mám moc nízke sebevědomí, a tak ze sebe dělá schválně blbce, a čeká, až na to sám příjdu!" To mě zaplavilo takovou radostí, že jsem vešel do metra s neplatnou legitimací – byl jsem předtím zaměstnán u Dopravních podniků a tak jsem spoléhal na to, že podrobností si nikdo z dálky nevšimne. Tentokrát stál kontrolor hned vedle turniketu. Měl jsem čas se obrátit a jít pryč, ale měl jsem v tu hvíli tak ohromné sebevědomí, že jsem prošel těsně kolem něho a legitimaci mu strčil přímo před nos a pokračoval dál.

"Haló, haló, vraťte se!" Za chvilku dostihla ruka moje rameno. "Ukažte mi prosím tu legitimaci!"
"Jakou legitimaci?", ptal jsem se upřímně.
"Co jste mi právě ukazoval."
"Žádnou jsem vám přeci neukazoval!"
"A co jste mi to tedy ukazoval?"
"Co? Nic přece. Prázdnou ruku."
"???"
Bylo mi jasné, že z té legitky by mohl být ještě větší průšvih, že jsem ji jako bývalý zaměstnanec neodevzdal a zneužívám jí, tak jsem byl rozhodnutý zatloukat za každou cenu:
"Co koukáte? Prostě jsem černý pasažér a chtěl jsem vás zmátnout a podvést a trochu ovládám hypnózu, tak jsem vám vsugeroval, že v té ruce držím legitimaci, a málem se mi to zřejmě podařilo, když říkáte, že jste nějakou legitimaci viděl."

Dlouho mi to nechtěl sežrat, zavřel mě do budky, vyhrožoval, že dojde pro SNB (bývalá policie) – já se na něj usmíval, vnucoval jsem mu zaplacení pokuty, strkal jsem mu peníze pod nos, on nechtěl, já trval na svém, že jsem černý pasažér a že ode mě musí vybrat pokutu – zamknul mě v budce, prý jde pro SNB, já že se těším – za chvíli přišel sám, že prý si něco zapíše, třásla se mu chudákovi ruka a pak mě vyrazil bez pokuty.

Nevím, čí to bylo vítězství.

Při příští návštěvě jsem se doktorovi netajil se zjištěním, že už jsem na to přišel, v čem ta terapie vězí, že on ze sebe dělá toho blbce schválně, aby mi pozdvihl sebevědomí... No, z jeho výrazu tváře jsem usoudil, že jsem to asi nepochopil správně. Tu terapii jsme pak brzy skončili. Později jsem se dozvěděl, že doktor Boukal za nějaký čas potom zemřel.

Ta Lobeč pak přišla jako alternativa, ale už si nevzpomínám, kdo mi dal doporučení. Na Horní Palatu jsem chodil už dávno předtím – ale ne jako pacient. Bylo to pro zájemce a jmenovalo se to myslím "psychohrátky" nebo tak nějak a vedl to pan doktor Rubeš. Nejlepší bylo, když vyprávěl sám o svém životě. [...] No a pak přišly na řadu nějaké ty "psychohrátky". Nebo také sny. Bylo to zajímavý. Myslím, že jsem tam chodíval každý týden asi rok.

Do Lobče jsem jel už pořádně "našprtanej". Myslím, že nedlouho předtím vyšla Kratochvílovi jeho tlustá syntetická kniha o psychoterapii, a tak jsem ji měl nadrčenou víc jak bibli. Trochu mě myslím oslovil Frankl (logoterapie), Binswanger (daseinanalysa), ale nejvíc tzv. humanistická psychologie – jako "třetí proud" vedle analýzy a dynamiky. Taď nevím proč, ale jiné směry (behaviorální atd.) jsem nějak ani nepočítal. Analýza – to byla pro mě nějaká temnota, takové stíny dětství, dynamika – to jsem pořád moc nechápal, o co jde, jakýsi divný slepenec, ale humanisti – to byla najednou ta jasná zpráva, kterou jsem potřeboval! A tak jsem do OPRN (Odbočka pro rehabilitaci neuróz) Lobeč přijel s nadšenými výkřiky "Ať žije Perls!", "Ať žije Maslow!", "Ať žije encounter!". Teprve na místě jsem si uvědomil, že patrně moc lidí asi nemělo tušení, která bije.

Do Lobče jsem dorazil na podzim 1982, s mnohaletým zpožděním, kdy už její rodný otec Knobloch byl dávno za vodou. Přes týden tam pracoval prakticky jen střední personál, asi jednou za týden přijela vizitace z Prahy – nějaký psycholog z Palaty nebo sám šéf, Mrázek. Byli jsme tam anonymně, takže hned první den jsme byli upozorněni, že si nemáme vyměňovat na sebe kontakty a každý si musel vybrat pro sebe přezdívku, kterou pak celou dobu používal. Já si vybral jméno Zuzana. (Objevil jsem totiž dopis, který psal otec mé matce předtím, než slehla, a z něho bylo zřejmé, že jsem měl být buď Petr, anebo Zuzana. A protože jsem nakonec zůstal sám, bez sourozenců, hrál jsem si v životě obě role najednou. Na střední škole jsem propagoval "Unisex", nosil dlouhé vlasy, kopretinu – dítě květin - ve škole při vyučování v zadní lavici jsem háčkoval nebo pletl, přitom ucucával mléko z kojenecké lahve, na krku nosil dudlík a v parku jsem si půjčoval od cizích maminek děti, abych si je mohl povozit. Když se moje máma podruhé vdala, dostal jsem tím pádem dvě nevlastní sestry – Helenu a Zuzanu - ale moc jsem si je neužil, viděl jsem je snad jen jednou.) Sotva ale přijel na vizitaci Mrázek, hned z toho byl průšvih a já si musel to jméno změnit, že prý je to zkrátka vyloučené, abych měl ženské jméno. Ale nezměnil, uhádal jsem si to, že to i Mrázek nakonec musel uznat a smířit se s tím. Nicméně – myslím - že jsem si tím už vysloužil pověst jakéhosi rebelanta.

Při skupinách jsem během prvního týdne cítil stále vzrůstající bolesti až křeče v podbřišku, obzvlášť v případech, kdy někdo hovořil o sexuálních tématech. Nehovořilo se v otevřených skupinách – jeden byl vždy vpředu na stupínku před ostatními a vyprávěl o svých problémech. Ostatní ho poslouchali a mohli se k jeho problémům vyjadřovat. Ale dostat se se sám dopředu na stupínek a hovořit sám o svých pocitech a problémech bylo prakticky nemožné. Byla to totiž "otevřená skupina", každý týden pár lidí odjelo a pár nových zase přijelo, takže v praxi to vypadalo tak, že na stupínku se honem honem "dodělávali" ti, kteří se celou dobu "flákali", zatímco na nové lidi nebyl zkrátka čas – podle jejich teorie se museli nejdřív "rozkoukat", než se s nimi bude moct něco začít "dělat". Což jsem ale asi pochopil až moc pozdě, protože já – dost i v důsledku toho, co jsem si předtím přečet' - jsem se hned od prvního dne otevřel na plný koule a děly se se mnou věci. Ale zkrátka nebyl čas, jako nováček jsem neměl nárok, prioritou byli ti mazáci, kteří měli v tom týdnu odjet.

Ale jinak si ani moc nepamatuji, o co na těch skupinách šlo a jakým způsobem jsme pracovali. Daleko víc si pamatuji na chvíle volna, kdy jsme se bavili na chodbě nebo šli na procházku, nebo na blízký hřbitov (Šimůnek!) nebo na zakázanou výpravu do hospody. Nebo i na pracovní terapii. Jednou jsem velel pracovní četě na úklid hřbitovních schodů a Mario pak na skupině povídal, jaký jsem byl dobrý šéf – že jsem vlastně ani nebyl šéf, že jsem nikomu ani nic moc nemusel přikazovat a každý dělal, co bylo potřeba a cítili se všichni báječně.

Krize přišla asi za týden, kdy přijel zase nějaký psycholog z Prahy a že s náma bude u táboráku dělat hudební terapii. Ta spočivala v tom, že jsme zpívali něco jako "pějme píseň dokola" a měli se přitom cítit veseli. Což by bylo bývalo fajn, až na to, že na dva lidi, kteří seděli zrovna vedle mě, to nějak nefungovalo a cítili se mizerně. Což panu psychologovi ovšem nevadilo, a mně ovšem ano, jen že jsem zareagoval trochu nevhodně: dostal jsem strach. Strach z lidí, strach z davu, který na povel jásá, zatímco několika lidem je blbě. Strach z davu, který směřuje směle za svým vznešeným cílem, pod optimistickým vedením, a kdo se optimismu nechce podřídit – jeho chyba, jeho chyba, když padne.

Jako malý kluk jsem měl rád stromy. Nacházel jsem v nich svou jistotu. Vylezl jsem vysoko do koruny a nikdo za mnou nemohl. Tam jsem se cítil v bezpečí před lidmi. Strom mi rozumněl. Jaký div, že – táborák se konal v zámeckém parku – jsem se během chvilky vytratil a už jsem byl nahoře! Nikdo si toho ani nevšimnul – až po chvíli jeden kamarád "Pane terapeut, Zuzana je na stromě!".

Příkazy, ať okamžitě slezu – kladl jsem si podmínky: "Já se vás všech hrozně bojím, jděte všichni pryč, já pak slezu." Samozřejmě zábavu si kvůli tomu nikdo kazit nebude, aby chodil pryč.

Asi po hodině už jsem to nevydržel, chtělo se mi čůrat. Ale slézt dolů – to ne. Tak jsem se snažil nenápadně, stranou - no, nevím, jak to ve skutečnosti bylo, nevím, že by tam někdo pod tím stromem zrovna stál (, ale v mojí epikríze pak stálo, že jsem močil na terapeuta).

Nakonec všichni odešli do zámku. Pomalu jsem slezl a sedl si sám k ohni. Za chvíli přišel Mario a přinesl mi deku. Chvíli jsme povídali, Mario pak odešel. Já za chvíli za ním – už mi bylo trochu líp. Ale dveře do zámku byly už zamčeny. Nikdo neotevřel.

Byla naštěstí vlahá podzimní noc a tak jsem do rána bloumal silnicemi a po okolních vesnicích. Ráno, když se dveře otevřely, jsem byl zpraven už jen o tom, že pro vážné porušení kázně si balím kufry a nejbližším autobusem do Prahy domů.

Bylo mi prachmizerně, měl jsem problémy vstoupit do autobusu, do jakéhokoliv prostoru, kde bylo víc lidí. V Praze jsem nevěděl, kam jít. Domů jsem nemohl. Zkrátka to nešlo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pořád jsem se bál. Nakonec jsem našel azyl u paní asistentky Černé, přijala mě k sobě na otevřené oddělení na Karlov. Několik týdnů – nebo to byly měsíce? – už nevím, jsem trávil na chodbě kliniky. Už nevím, co jsem tam celou tu dobu mohl dělat. Občas se bavil s pacienty. Občas četl. Přelet nad kukaččím hnízdem. V té době zemřel Brežněv. Když to pacienti uslyšeli v ranním rozhlase a šli to říct do sesterny, dostal každý injekci, aby se uklidnil. Teprve pak si sestřičky také pustily rádio a zjistily, že opravdu zemřel Brežněv.

Bylo to otevřené oddělení, mohl jsem mít vycházky. Už si nedokážu vzpomenout, jestli jsem tam od začátku ležel nebo ne. Ale později jsem tam každopádně chodil jen jako na denní stacionář, přespával jsem doma. Přitom mi dělali EEG a další vyšetření. Jednou jsem byl za docentem Černým, manželem paní asistentky; dělal hypnózu, zkoušel to se mnou, ale nějak se nedařilo. Prý nejsem hypnabilní. Snažil jsem se, civěl jsem na lesklý předmět a kdovíco ještě, ale nic.

Tohle jsem právě psal, když přišla domů manželka – [...]. Následující odstavce o hypersomnii byly napsány už předtím, ale přehodil jsem je kvůli zachování chronologie sem, protože ta psychofarmaka mi byla ordinována až někdy na přelomu 1982/83).

Také jsem trpěl hypersomnií. Bylo to diagnostikováno jako hereditární onemocnění, po matce, stejně jako ona jsem se léčil Fenmetrazinem. Chodil jsem k panu docentu Rothovi, stejně, jako moje máma – to byla jedna z jeho prvních pacientek. No jo, no jo, celá máma, ty samé reflexy, to samé EEG – říkal, zatímco mě proklepával kladívkem a prohlížel křivky. Takže nebylo moc co řešit a dostal jsem i tu samou terapii – Fenmetrazin. Bál jsem se, abych se na něj nestal závislým, a nechtělo se mi jej moc brát, ale byl jsem ubezpečený, že v mém případě závislost nevznikne, když se jedná o indikovaný lék. Ale na druhé straně jsem ani nepozoroval, že by na mě měl nějaké účinky. Po několika tabletkách jsem spal zase jako dudek. Tak jsem se rozhodl, že na sobě udělám tajně pokus.

Přečetl jsem si, že se Fenmetrazin v těle během snad jednoho dne kumuluje, tak jsem se rozhodl brát v pravidelných asi hodinových intervalech po jedné tabletce a pozorovat se, až koncentrace dosáhne takové hladiny, že ucítím nějaké účinky. Začal jsem ráno, byl volný den. Ženě jsem o svém experimentu nic neřekl, ale byli jsme pořád spolu – měl jsem trochu strach, kdyby se se mnou začalo něco dít, aby byl někdo nablízku, a také jsem chtěl vidět, jestli na mě manželka sama zpozoruje nějaké změny. Pořád se nic nedělo a tak jsem začal brát po hodině dvě tabletky. Odpoledne jsme šli se ženou a s Vítkem na procházku. Co čert nechtěl (nebo chtěl?), Vítek se rozjel s kopce na Folimance na koloběžce, v zatáčce to neubrzil a natrhnul si zadek. Chtělo to menší chirurgický zákrok. Museli jsme jet do Motola. Měl jsem přerušit experiment? Bylo to těžké rozhodnutí, ale potřeboval jsem zcela nutně zjistit, jak na tom jsem, a tak jsem se rozhodnul pokračovat. Měl jsem jen strach, aby nějakému lékaři nebyly nápadné mé změněné zornice. Ale nikdo nic neříkal. Manželka si myslím odvezla Vítka domů a já jsem ještě zašel do své laboratoře na neurologii zkusit natočit sám sobě EEG. Když jsem se vracel večer domů, dobíral jsem už poslední tabletky, co ještě zbyly v tubě. Bylo jich za celý den dvacet a já pořád nic zvláštního nepociťoval. Z lékařských knih jsem očekával nějaké zrychlené myšlení a nevím co všechno – ale psychické změny jsem žádné nepociťoval – možná lehká agitovanost. Tělesně jsem pociťoval jen tachykardii (později mi známý lékař řekl, že to nebyl – z kardiologického hlediska - zrovna nevinný experiment.) Přišel jsem domů, lehl si do postele a povídal s manželkou. Ta si všimla jen toho, že jsem mluvil nějak rychle – to bylo všechno. Tak jsem jí to dopověděl – a vzápětí usnul. Spal jsem normálně až do rána.

Z toho jsem usoudil, že léčit si svou hypersomnii Fenmetrazinem, tak bych na to spotřeboval asi několik tub denně, a stejně bych pak spal jako dudek. A to jsem nechtěl. A několik tabletek denně jsem ani nepocítil. Takže jsem to nechal být úplně. Pak jsem bral ještě Aponeuron, Cetrexin, Antelepsin – to kvůli té suspektní temporální epi – ale stejně to k ničemu nebylo, tak jsem během několika měsíců přestal užívat všechno.

( [...] )

Fotogafie

Sat May 16 10:37:49 1998

Předevčírem dopoledne jsem napsal:
"Asi v roce 1983, když mi bylo 30 let, jsem měl za sebou už dva pobyty na skupinové psychoterapii – po týdnu předčasně ukončený v Lobči a šestitýdenní u Standy Krtochvíla v Kroměříži na 18b. Byly to zajímavé zkušenosti, ale bez valného výsledku."

A chtěl jsem uvést, proč se ten výsledek nedostavil, a bezprostředně pokračovat tím, jak jsem se hned potom dostal ke gestalt–terapii a jaký pro mě měla a dosud má význam. Ale namísto toho jsem se nechal strhnout vzpomínáním na to moje období před patnácti lety, a strávil jsem tím skoro celý předvčerejší den: psal jsem na notebooku na lavičce, [...]. Psal jsem to páté přes deváté a teprve dodatečně prohazoval odstavce, aby měly nějakou aspoň trochu chronologickou návaznost. Možná to byla chyba. Snažil jsem se, aby ta moje výpověď odpovídala skutečnosti, aby byla objektivní, aby vysvětlila moje zážitky a tím i současné postoje – a to možná byla chyba. Nejsem si jist, jak to celé věci prospělo. Logicky bych měl pokračovat popisem, jak jsem se dostal do Kroměžíže na 18b a jaké to tam bylo, nicméně včera jsem z nějakých důvodů nebyl schopen napsat ani řádku. Ani teď se mi do toho moc nechce. Dobře, uvedu jen ten závěr, jak jsem měl původně v úmyslu:

Pokud bych chtěl nějak shrnout dojem, který na mě způsob psychoterapeutických skupin, vedených v té době v Kroměříži, zanechal, tak asi takhle:

Myslím, že představa byla zhruba taková, že pes je zakopaný v tom, že neurotický člověk namá reálný náhled na sebe sama. Proto ta skupina funguje v podstatě tak, že slouží člověku jako jakési zrcadlo, jakási zpětná vazba, a tím mu zprostředkuje reálný pohled na sebe sama. A neurotik, kterému se podaří zjistit, jaký doopravdy je, jak se chová a jak působí na ostatní lidi, pak dokáže své chování zracionalizovat, své problémy reálně a racionálně řešit a nemá potřebu se uchylovat k neurotickým reakcím a neurotickému jednání. Po tom, co své dosavadní neurotické jednání nahlédne a rozpozná jako irracionální, nereálné a nekonstruktivní, může je vědomě odmítnout a rozhodnout se chovat se adekvátně. To je první krok.

Druhý krok pak je, že se musí – jako malé dítě - naučit, jak se vlastně má správně chovat, a svůj nový způsob jednání si vyzkoušet a upevnit. (Tedy to, co bych označil jako behaviorální přístup.) Proto volné sezení ve skupinách bylo doplňováno předváděním a nácvikem různých technik, například konstruktivní hádky – což se jevilo jako Kratochvílova specialitka.

Některé nácvikové techniky byly fakultativní, jako třeba skupinka pro nácvik assertivity: fakultativní tak, že např. moje mateřská skupina rozpoznala, že jsem málo asertivní, a proto mi "vřele doporučila", abych absolvoval výcvik ve specializované skupince pro assertivitu. Abych to dotáhl do konce – myslím, že jsem byl dokonce označen za nejméně assertivního člověka pod sluncem, a tak se vlastně ta skupinka pro nácvik assertivity vlastně ustanovila hlavně kvůli mé osobě. Jak přimět Heřmana k tomu, aby byl assertivní. {Pozn. Fri May 22 08:43:16 1998: Teď jsem si uvědomil, jak jsem při tom přepisu mgf. pásky rozhovoru psal o významu té "slovní vaty", a ja to "vlastně" používám nejen v mluveném výrazu, ale i při psaném. Myslím, že to může indikovat alespoň to, do jaké míry jsem "v tom". Proto se snažím své korektury při následném čtení omezit na minimum a takovéto věci v textu ponechávám.}

Bylo nám vysvětleno několik způsobů, jakými je možno se v různých životních situacích prosadit, a pak jsme měli za úkol si takové situace zahrát, vybrat z arsenálu správnou metodu a tu pak aplikovat.

Myslím, že si vzpomínám na situaci, kdy jsem jako stál před nádražní pokladnou, kde byla fronta, za chvíli mi jako odjižděl můj vlak a já měl assertivně celou frontu předeběhnout a assertivně požádat o vydání jízdenky. Mlčky se předpokládalo, že člověk má pro své jednání určité právo, v tomto případě zřejmě právo člověka spěchajícícho před davem loudalů, a assertivní jednání spočívá v taktním {pozn. Fri May 22 08:41:30 1998: teď mi připadá, že možná spíš taktickém}, avšak zcela důrazném uplatnění tohoto svého práva.

Vzpomínám, jak jsem tam tehdy "u pokladny stál", spíš se nenápadně vochomejtal kolem, a kolem dav mých fanoušků mě hecoval "do toho, do toho" a radil, jakou techniku mám pro tu situaci použít. Nakonec to skončilo roztrpčením – nenechal jsem si poradit a vlak mi mezitím ujel.

Několik takových neúspěšných epizod nakonec skončilo povzdechem, že jsem zkrátka nepoučitelný.

Neúspěch v nácviku assertivity byl jen dílčím aspektem celého psychoterapeutického pobytu, jehož závěr bych pro sebe mohl shrnout slovy, která jsem dostal jako zpětnou vazbu od skupiny na konci pobytu (tak, jak utkvěly v mé paměti – za těch 15 let to nebude doslovné): "Péťo, ty máš sám na sebe velmi dobrý náhled, v tom problém není. My opravdu nevíme, co bychom ti o tobě ještě mohli říct, co bys býval sám nevěděl. Nevíme, jak ti ještě poradit."

Jedinou věc, která mi ještě trochu vrtá hlavou dodnes, mi řekl Petřík – jeden kamarád z naší skupinky - stranou: "Péťo, víš, čemu se divím? Ty jsi celou tu dobu vůbec nemluvil o svých dětech. Každý, kdo máme děti, jsme o nich často při různých příležitostech mluvili, ale ty nikdy. Tomu nerozumím."

Na tuto větu vzpomínám dodnes často, kdy těch dětí mám od té doby dvakrát tolik. Předvčírem, jak jsem seděl na lavičce v parku, byla kus ode mě {nějaká} žena, měla otevřenou kabelku a v průhledné kapsičce zastrkány fotografie svých nejbližších. Myslím, že je to dost častý a pochopitelný lidský zvyk – nosit s sebou fotografie svých nejbližších nebo je mít umístěny na svém pracovním stole. Často jsem myslil na to, že bych si to mohl udělat také tak, ale ještě nikdy se mi to nepodařilo realizovat.

Mnoho let před svatbou jsem neustále ve své kapesní kralické Bibli nosil fotografii pohlednicového formátu (akorát se tam vešla) své nynější ženy a často jsem se jí před známými chlubil, jak byla krásná. Jako anděl. A skutečně – často jsem sklízel tichý souhlas, provázený pokyvováním a obdivným mručením. Ale pak už nevzpomínám. Možná to bylo tím, že mezitím vyšel Ekumenický překlad (jiného formátu).

Možná to nějak souvisí s tím, co mi tehdá řekl Petřík.

Možná to nějak souvisí i s tím, že mi manželka nedávno řekla, že má takový pocit, že jsem ji dosud nepřijal jako matku svých dětí.

Mon May 18 01:29:56 1998

Poznámka:

Někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem několik let pravidelně navštěvoval seminář o matematických metodách v psychologii a příbuzných oblastech u akademika Katětova. Tam jsem také mj. pochytil nějaké základní pojmy z gestalt–psychologie, jako gestalt, figura, pozadí, aha situace atd.

Krátce po mém pobytu v Kroměříži tam pobyla i moje manželka. Od jednoho jejího spolupacienta se mi podařilo potom zakoupit za 300,– Kčs jednu průklepovou kopii "šuplíkoizdatového" překladu knihy Gestalt therapy od Perlse et al. Tento svůj úlovek jsem v té době považoval (a dosud považuji) za největší positivum celého mého kroměřížského pobytu. Když jsem si toto dílo četl a poctivě prováděl popisované experimenty, připadalo mi, že konečně po dlouhých letech mám šanci poznat, co to vůbec je nějaká psychoterapie. Měl jsem touhu najít nějakou spřízněnou duši, se kterou bychom mohli podle této knihy postupovat, ale nějak se to nepodařilo. Psal se rok 1983. Možná to byla škoda, že jsem se tak brzo vzdal. Byl jsem přesvědčený, že právě tento druh terapie je ten, který by mi mohl pomoci, který jsem chtěl dělat, který jsem potřeboval. Nakonec mi místo praxe mi do života zůstala víc jen ta teorie, a to byla asi dost škoda – i když myslím, že aspoň i ta teorie mi pomohla mnoho věcí v mém životě pochopit.

To říkám hlavně proto, že pokud někde použiji výrazy jako asimilace, introjekce, projekce atd., budu tím myslet tyto termíny tak, jak jsou používány ve výše uvedené knize.

Pobyt v Kroměříži měl pro moji rodinu takový důsledek, že jsem se dlouhodobě dostal do komplikovaných, destruktivních a vyčerpávajících mimomanželských vztahů, a tak jsem pak už na dalších deset let ztratil o jakoukoliv psychoterapii zájem.

Do psychoterapeutického výcviku organizovaného Diakonií ČCE jsem se pak dostal zcela neplánovaně v době, kdy jsem byl sám o sobě přesvědčen, že jsem už naprosto v pořádku a že žádnou psychoterapii už osobně nepotřebuji. Právě to, že se mi tato možnost otevřela v době, kdy jsem po žádné psychoterapii netoužil, jsem si interpretoval jako "signál shůry", že tuto možnost mám využít. V době, kdy jsem prožíval první hodiny výcviku a kdy jsem podával přihlášku, jsem o PCA přístupu prakticky nic netušil a cítil jsem trochu zklamání – kdybych si tenkrát mohl vybrat, rozhodně bych býval dělal gestalt. Jenže v té době tu ještě tato možnost nebyla.

Když jsem později viděl nějakou ukázku gestalt–terapie a sám jako klient zažil jedno "sezení", moc mi to ten "gestalt", který jsem před deseti lety samostudoval, nepřipomínalo.

Důvěra

Sat May 16 13:54:13 1998

Kdybych měl jednou větou vyjádřit, v čem si myslím, že je základ Rogersova přístupu, tak bych to asi nemohl říci jinak, než důvěra v člověka. Tedy to, co (asi) dost charakterizuje humanistický přístup v psychoterapii. Rogersova pojmenování "Client Centered Therapy" a "Person Centered Approach" to jen podtrhují.

Což jsou ovšem termíny, které musí nutně narazit mezi křesťany, kteří svou víru berou aspoň trochu vážně:

• V křesťanském pojetí (jak tradičním, tak novodobém) jediný, komu můžu důvěřovat, je jediný Bůh, nikoliv člověk. Bůh je jediný dokonalý, věrný, důvěryhodný. Člověk je hříšný, zkažený, neustále zklamávající, zcela nedůvěryhodný
• Křesťanství je zcela kristocentrické, nikoli "egocentrické". Centrem pozornosti je Ježíš, nikoliv moje vlastní "já".

Období renesance a humanismu v dějinách, návrat k antickým ideálům, je pro křesťana obdobím temna, návratem k pohanství, odklonem od Božích cest.

Výcvik PCA, který jsem absolvoval, byl organizován Diakonií Českobratrské církve evangelické a všichni (frekventanti i facilitátoři, ktreří nás vedli) jsme (mluvím o naší první, začínající skupině) praktikujícími křesťany (různých vyznání, nejvíc zastoupená byla Českobratrská církev evangelická a Římskokatolická církev). Proto hned zpočátku výcviku pro nás bylo jedno z nejvíce frekventovaných témat rozhovorů otázka, zda je pro křesťana rogeriánský přístup vůbec přijatelný (ať už pro křesťana–klienta, anebo pro křesťana-terapeuta). Myslím, že to mezi námi způsobilo dost nejistoty. Nikdo jsme neměli důkazy pro to, že by Carl R. Rogers byl křesťan, zvlášť v době, kdy tento svůj na člověka zaměřený přístup formuloval. Tuto otázku za nás nikdo nezodpověděl. Záleželo na každém z nás, jak se s ní vyrovná.

Jeden z názorů, který mezi námi zazněl ústy římského katolíka, byl: "Na nás je, abychom udělali s C. Rogersem to, co udělal sv. Tomáš (Akvinský) s Aristotelem."

Jak jsem později zjistil, situace ve skupinách, které startovaly po naší, nebyla jednodušší, než naše: každý křesťan si zřejmě tuto otázku musí položit sám, bez ohledu na zkušenosti jiných. V jedné ze skupin situace došla dokonce tak daleko a diskuse na toto téma byly tak nekonečné, že si je mezi sebou zakázali znova otevírat.

Co se týká naší skupiny: Zatímco většina mých spolufrekventantů si tuto otázku zřejmě vyřešila během prvního výcvikového týdne (na kterém jsem nebyl), případně během prvního roku výcviku, mně se tato otázka vrací poměrně často. Posun je v tom, že už nezní "jestli", ale spíš "jak".

Myslím, že zpočátku jsem k ní (mluvím o otázce, jak jako křesťan akceptovat rogeriánský přístup) přistupoval jako fyzik: tak, jako fyzikální teorie a hypotézy posuzuji podle toho, jak odpovídají skutečnosti, jak se dají ověřit, jak odpovídají či odpovídají dosud ověřeným a obecně přijatým teoriím, kratce řečeno, jak "fungují", a nikoliv podle toho, zda jejich autor byl věřící křesťan nebo ne.

Moje první období (trvající přes pět let – skončilo nedávno) bych charakterizoval asi jako období "kompatibility": jsou zde v podstatě dva nezávislé názory a postoje, jeden je křesťanský, týkající se mého duchovního života, a druhý je rogeriánský, týkající se mých duševních procesů, a jde jen o to, zjistit a ověřit, zda mezi nimi nedochází k nějakým konfliktům či nepřijatelným ústupkům a kompromisům. Tj. ubezpečit se o jejich slučitelnosti, asi tak, když se jako křesťan rozhoduji, zda mohu s čistým svědomím vykonávat to či ono povolání.

Druhé období mohu datovat od pondělí 23.března 1998, kdy jsme s mojí manželkou prožili společné "obrácení" – a to právě v důsledku oboustranných zkušeností s PCA. (Příslib tohoto obrácení jsem prožil sám několik dní předtím, ve čtvrtek 19.března – prožitek svobody.) Myslím, že v tuto dobu jsem začal rozumět i Bibli trochu jinak, než dosud. Ne snad, že bych všechno své dosavadní poznání zavrhnul, ale některé věci se mi ukázaly najednou jasněji, než předtím.

(Toto tvrzení uvádím přesto, že riskuji nedůvěru mnohých křesťanů: Není to podezřelé, že nějaké nekřesťanské učení – PCA - může křesťana ovlivnit natolik, že začne i jinak rozumět Bibli? Na to mohu odpovědět leda zcela prosaicky tak, že si myslím, že to, jak čteme a rozumíme Bibli, je běžně ovlivněno spoustou jiných "nekřesťanských" vlivů – už třeba tím, jak nás učil ve škole číst atheistický češtinář. Možná to jako argument nepostačí, ale já nemíním argumentovat ani se obhajovat.)

Kdybych měl zrovna teď nějak vyjádřit svojí osobní theologii nebo krédo, svoje evangelium, to, co je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější, tak asi slovy, že věřím tomu, že Ježíš Kristus, syn jediného, živého Boha, na sebe vzal všechny naše hříchy a zemřel na kříži za nás za všechny.

Ježíš pro mě znamená, že to byl člověk z krve, masa a kostí. Jeho Boží synovství mu nezaručovalo nějakou zvláštní protekci na zemi. Neměl to tu o nic lehčí, než mi všichni ostatní. Nebyl to kosmonaut z filmu Star Trek, který může vyhulit zpátky na nebe, kdykoliv mu začne být horká země pod nohama. Nebyl to naprogamovaný robot, který by bezduše vykonával příkazy shora. Byl to člověk se svými problémy a pochybnostmi. Byl to člověk, který se mohl a musel rozhodovat.

Kristus pro mě znamená, že to byl ten, kdo měl a musel přijít. Nebyla to ani náhoda, ani omyl. Byl to ten, kterého jsme čekali a kterého nutně potřebujeme. Jiného není, nebylo a nebude.

Syn pro mě znamená, že je Božím synem a Bůh je jeho otcem. Je to proto, že jeden druhého zná, že jeden druhého přijímá. Nemám potřebu řešit "biologickou" podstatu tohoto vztahu. V bibli je častý obrat "přijmout za syna". V Izraeli nebylo rozhodující, zda byl syn vlastní nebo adoptovaný. Rozhodující bylo přijetí, rozhodující bylo vyvolení. Ani mezi lidmi není podstatné, zda má syn vlastního otce nebo nevlastního. Podstatné je, zda otec syna přijme nebo nepřijme, a jestli syn pozná otce. To platí u křesťanů, židů i u pohanů. A to platí i u Ježíše.

Jediný pro mě znamená, že necítím potřebu, mít dalších bohů. V něm mám vše, co potřebuji. Má dostatečné kompetence, mohu za ním přijít v jakékoliv záležitosti. Podobně jako ve své vlastní ženě mám vše, co mi žena může dát, a nepotřebuji jiné. Nemá náhradníky. Když Ho ztratím, jiného nenajdu.

Živý pro mě znamená, že je skutečně živý. Že to, že může trpět, cítit se mnou, prožívat a komunikovat nejsou pouhé antropomorfismy, ale realita. Že oběť vlastního syna není nějaká sehraná fraška, ale krutá a zároveň nezastupitelná skutečnost.

Bůh pro mě znamená, že je stvořitelem celého všehomíra. Že vše, co stvořil, stvořil s láskou, sobě vlastní. Že do svého stvoření vložil sám sebe. Že při svém tvoření dokázal riskovat. Že věřil. On je pro mě svrchovaným a suverenním Pánem. Ani v mojí mysli nemůže být nic, co by on sám nevěděl. Ani moje nejodvážnější fantazie si nikdy nedokáže představit nic dokonalejšího, než je on. Ale nejdůležitější poznatek je, že si nedokážu představit ani Boha samotného. I když si ho často představuji všelijak, jistotu mám v tom, že je jiný než všechny moje představy. Nedokážu si ho zpodobnit nejen jako rytinu v kameni, ale ani jako rytinu ve svém mozku. Já jsem jeho obrazem, ne on mým.

Na sebe pro mě znamená, že je skutečně cítil na svém vlastním těle.

Všechny pro mě znamená všechny, kterými jsou lidé poznamenáni: neláska, nepřijetí, pohrdání, odmítání, posmívání a spousta dalších. Není žádný, který by on sám nezakusil.

Naše pro mě znamená, že to byly ty samé hříchy, kterými trpím i já, ty samé, kterými trpíš i ty.

Hřích pro mě znamená všechno to, co mě odděluje od Boha, i to, co mě odděluje od jiných lidí, a to, co odděluje jiné lidi ode mě. Co mně brání přiznat barvu, co mně brání být sám sebou.

Zemřel pro mě znamená, že skutečně zemřel. Ani jeho smrt nebyla nějakým zdánlivým divadlem, něčím pro tklivé dojetí citlivého pozorovatele. Byla to chvíle, kdy sám ztratil všechny své dosavadní jistoty. Byla to chvíle dokonalého opuštění.

Kříž pro mě znamená potupu. Není to žádná kariéra. Kariéra člověka nese, kříž musí být nejdřív nesen. Není to pomník, není to pyramida, není to monument. Není to dobrá smrt pro heroje. Není to ani euthanasie.

Za nás – to slovíčko "naše" už tady bylo. My – to jsme ty i já, "my ubozí hříšníci", my, kteří jsme ho nechali ukřižovat.

Za všechny – to jsme my všichni, kteří ho známe i kteří ho neznáme, přijímáme i odmítáme, milujeme i nenávidíme, žijeme i umíráme, kteří o to stojíme ani nestojíme. Jediné, co nás v tom spojuje, je, že si takovou milost žádný nezasloužíme.

Sat May 16 21:31:17 1998

Hm, důvěra. Chtěl jsem psát o důvěře a pak jsem zase skončil někde jinde. Je těžké vyjádřit, jak to cítím. Mám pocit, že se pohybuju na tenkém ledě a kdo nechce, stejně nepochopí. Zkusím to nejdřív negativně:

Zkrátka, myslím si, že ten, kdo říká, že věří v Boha, stejně z větší části věří v člověka. Že věří v sebe. Tedy ve svou představu, kterou o Bohu má. Nebo ve svou vlastní interpretaci Bible. Nebo tomu, co říká jeho farář nebo pastor nebo starší nebo jiná autorita. Že to zkrátka nejde, věřit v Boha a nevěřit přitom v člověka. Naopak. Myslím to tak: Ne, že by víra v člověka stála proti víře v Boha, ale naopak, jedna jde s druhou.

Když říkám: "věřit v člověka" – co tím myslím? Nejdřív zase negativně: Rozhodně ne, že by člověk byl dokonalý. Ne, že by nebyl hříšný. Ne, že by nelhal. Ne, že by pořád nepodléhal nějakým pokušením. Ne, že by byl naprosto spolehlivý a důvěryhodný. Ne, že by nebyl ubohý. Atd. atd.

Ale věřím tomu, že:
I řekl Bůh:
"Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." [Gn 1,26]
"Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím." [Gn 1,27]
"Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré." [Gn 1,31]

K tomu poznámka ekumenického překladu dodává na vysvětlenou:
"Obrazem je naznačena schopnost člověka, a to muže i ženy, žít s Bohem v obecenství."

A ve výkladu: "Člověk není odkázán na idoly Boha a bohů, neboť sám stojí v bezprostředním a osobním vztahu ke svému Stvořiteli. Je a bude vždycky tvorem na něm závislým, který své plnosti může dosáhnout jen ve vztahu k němu. ... Oba výrazy, obraz a podoba, chtějí podtrhnout to, co tvoří člověka člověkem: obecenství s Bohem. ... Člověk je povolán být Božím dítětem. Toto Boží určení nemůže být rozbito ani lidským hříchem."

Jinými, trošku vědečtějšími slovy: Věřím tomu, že i když hříchem byl člověk porušen, zdeformován, a porušen byl i jeho vztah k Bohu, že mu zůstala základní schopnost, potence, s Bohem komunikovat.

Použiji hypotetický pojem, spíš takovou představu, "jádro člověka". Věřím tomu, že hřích porušil člověka až k samému jádru, ale toto samotné jádro neporušil. Věřím tomu, že z původního dokonalého Božího stvoření byl v člověku zachován jeden orgán neporušen: to je ono "pravdivé jádro", orgán komunikace; s Bohem, ale i s lidmi navzájem.

Podobně, jako v potlučeném, rozbitém, nahnilém jablku zůstane neporušené jádro, ze kterého vyroste nový strom.

To je asi tak, když řeknu, že člověk je "v jádru dobrý".

To je to, co dělá každého "člověka člověkem", "člověka dítětem Božím".

To je ten jediný důvod, který mi dává tu možnost, každého člověka akceptovat. Rogers hovoří o akceptování člověka v jeho potencionalitě. A já chápu, že toto je ten základní lidský, univerzální, nezničitelný potenciál. Ani před tím největším mrzákem s apalickým syndromem, který nejeví nejmenší známky jakékoliv komunikace, ani před člověkem v nejhlubším komatu bych nedokázal mluvit špatně, protože mě neslyší: věřím, že – někde hluboko - tento potenciál má.

Když jsem v kapitole "Vědomí a subjekt" zmiňoval Aristotela – myslím, že onen pojem "en-ergea", síla, která formuje zevnitř, to je právě ono. V tuto chvíli ale nemyslím na onen pokleslý význam jakési neosobní síly, "fyzikálná energie" nebo dokonce jakési tajemné "kosmické energie", ke které bych cokoliv přirovnával: jde o zcela osobní vztah.

Abych tuto kapitolku konečně uzavřel: Když říkám, že dávám člověkovi svou důvěru, myslím tím, že věřím v jeho schopnost tuto svou vlastní "en–ergeu" kontaktovat.

Možná, že jsem to s tou "en–ergeou" zbytečně zkomplikoval. Aristoteles neznal Ježíše, ani nemluvil o Duchu Božím, byl to filosof, snažil se dopátrat pravdy. Leibnitz hovoří o "zvnějšňování monád". Rogers zase mluví o "aktualizaci vlastního self". Já se snažím najít společný jazyk i s těmi, kteří nevěří. Nejde mi o ústupky a kompromisy, ale věřím, že i tuto schopnost vzájemné komunikace na velmi hluboké úrovni máme. Chtěl bych říci společně s Pavlem: "Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji." [Sk 17,23b]

Věřím, že onen "recept na šťastný život" si nosíme každý sám někde v sobě. Myslím, že je to i onen smysl života, o kterém mluví Frankl. Nemůžeme ho jeden od druhého "opisovat". Nemůžeme ho ani jeden druhému doporučovat. Můžeme se ptát na Boží vůli, jakou s každým z nás má: já věřím tomu, že ji nikomu z nás nezamlčel, že každý z nás ji "někde" ví. A v tom vidím smysl terapie: Umožnit každému člověku, aby ji dokázal objevit a přijmout.

Když to domyslím do důsledků, tak mi to nakonec splývá: najít Boha a najít sama sebe. Myslím, že každý, kdo říká, že hledá Boha, v podstatě hledá sama sebe.

Věřím, že Boží vůle s každým z nás je ve své podstatě velmi jednoduchá: být sám sebou. Být takovými, jakými jsme byli stvořeni. Takže můžeme přeformulovat cíl terapie: Umožnit člověku, aby dokázal nalézt a přijmout sám sebe. Jako v podobenství o ztraceném synovi [L 15,11–32]. Jenže ten syn, to jsem já sám.

Dopsáno: Sat May 16 23:52:38 1998

"Plně fungující člověk"

Sat May 16 23:58:00 1998

V minulé kapitolce jsem se teprve dostal k tomu, co by mělo být cílem PCA. V Rogersových knihách, ale i u jiných psychologů, často v přepdokládaném cíli terapie stojí "plně fungující člověk".

Co jsem se nejvíce o PCA naučil, to bylo v PCA rozhovorech samotných. A hned v jednom z prvních, samostatných rozhovorů s klientem, se často objevoval pojem "fungovat". Netrvalo dlouho a spolu s klientem jsme přišli až ke zjištění, že používat slovo "fungovat" není pro lidi zrovna adekvátní. Slovo "fungovat" je běžné používat pro fungování strojů, přístrojů a různých mechanismů. Nechci se stavět proti představě, že i v nás "fungují" určité mechanismy. Ale redukovat psychický život člověka pouze na fungování takových mechanismů, to je pro mě nepřijatelné.

Další moje námitka, kterou mám proti pojmu "fungující člověk" je, že mi až příliš živě připomíná behaviorální terapeutické přístupy, kterých jsem si už v životě také zažil dost. Problémy, kvůli kterým lidé na takovouto terapii přistupovali, byli právě toho rázu, že jim něco v životě "nefunguje" tak, jak má. A tak se terapie zaměřovala právě na způsoby, jak opět navodit správné "fungování" organismu, a to všemi možnými způsoby a postupy, které zrovna byly po ruce.

Já osobně považuji jakékoliv problémy ve "fungování" člověka za pouhé příznaky, a nikoliv vlastní podstatu problému. A proto orientovat se na odstranění těchto příznaků mi připomíná ryze symptomatickou léčbu v medicíně, léčbu, která nesměřuje k jádru zla. A proto i stavění idolu "plně fungujícího člověka" do cíle humanistické terapie pokládám za její podstatnou diskvalifikaci.

Daleko bližší je mi v tom právě pojetí Franklovo, který se táže po smyslu lidské existence, po smyslu existence každého člověka. Frankl uvádí, že jsou cíle, kterých nelze dosáhnout přímo, neboť stále "unikají". Jediný způsob, jak jich dosáhnout, je nepřímá cesta, jakýsi "byproduct" při snaze dosáhnout ušlechtilejších cílů.

Dejme tomu, že si člověk jako svůj cíl vytkne "být šťastný". Celý život se snaží objevit takový styl života, který by mu umožnil "být šťastný", ale i když se mu kolem sebe nakonec podaří shromáždit velký majetek a mít všechno, na co si zamane, jeho skutečné "štěstí" mu stále uniká. Nakonec téměř o všechno přijde, takže jeho životní představy se rázem hroutí, je blízko k suicidiu. Nakonec se mu podaří nějakou shodou okolností učinit šťastným někoho jiného a s překvapením zjišťuje, že i on sám konečně prožívá pocit dlouho hledaného štěstí.

Takový idylický příběh v sobě nese příchuť levného barvotisku, nicméně myslím, že zhruba ilustruje příběhy, které se skutečně dějí. Všední případ může být s "banální" funkční sexuální poruchou: Zdravý hezký muž, zcela soustředěný na vlastní sexuální prožitek, začně mít v posteli problémy, které se nedaří v ordinaci řešit. Nakonec se začne zajímat víc i o prožitky své partnerky a najednou zjišťuje, že jeho vlatní problémy mizí. Je takový případ také iluzorní? Nevím, sexuologem nejsem. Jen jsem se snažil nějak ilustrovat některé druhy cílů, které se často nedaří dosáhnout přímo, anebo ne tak dokonale a dlouhodobě, jak by si člověk přál: vlastní zdraví, vlastní štěstí, vlastní sexuální prožitek. A pokud si člověk myslí, že se mu toho podařilo takto dosáhnout, pak můžeme zjistit, že se jedná jen o iluzi.

A na stejnou úroveň stavím i představu "plně fungujícího člověka".

Řeknu na rovinu, že já sám mám značné problémy s vlastním "fungováním": moje pracovní výkony jsou slabé, moje fungování jako manžela otce rodiny je rovněž neslavné, pro církev také nedělám zdaleka maximum, moje zdraví také není ve zrovna dobrém pořádku. Neříkám, že jsem často netoužil po tom, abych také "fungoval" lépe. Ale po zmíněném rozhovoru s klientem (na podzim 1997) mám občas chvíle, kdy prožívám velmi positivně chvíle, kdy si uvědomuju, že "nefunguju". Zkrátka odmítám zaměřit své síly na to, abych "lépe fungoval". Věřím tomu, že mám důležitější problémy – filosoficky řečeno - existenciálního rázu. A věřím tomu, že potom – možná - budu i lépe "fungovat". Píšu důsledně úvozovky: nechci doopravdy fungovat.

Opravdu si nemyslím, že smyslem člověčí existence je, aby fungoval. K tomu se odvolávám i na předchozí kapitolu "Důvěra".

Existence

Sun May 17 00:50:45 1998

Několikrát jsem již zmínil pojem existence. Na tomto pojmu mě snad nejvíc fascinuje to, že latinské slovo "ex–sistó" podle slovníků znamená

1. vystoupit, vynořit se, vyvstat, povstat, vzejít
2. vystupovat a tím vznikat
3. být

Tedy, jedná se o něco aktivního. Dlouhou dobu jsem totiž chápal "pouhou existenci" jako něco zcela pasivního: Nějaká věc existuje zkrátka tím, že je, že ji třeba někdo udělal, a bude trvat tak dlouho, až ji zase někdo zničí. Dokonalé pasivum.

Naproti tomu "ex–sistó" mi říká, že když chci existovat, že pro to musím něco udělat. Vystoupit – od někud někam. Dejme tomu – exponovat se, vystavit se - nebezpečí, riziku. Dítě, pokud chce existovat, se musí nejprve narodit, musí nejprve vystoupit z těla své matky.

Až příliš mi tento akt připomíná ono "zvnějšňování", které jsem zmínil už v kapitolách "Vědomí a subjekt" a "Důvěra". Opět rogersovsky: sebeaktualizace. Dát o sobě vědět, že tu jsem. Vystoupit sám ze sebe. Projevit se. Rozhodnout se a vzít na sebe všechnu odpovědnost a všechna rizika, které to s sebou nese. Dokázat si i přisvojit určitý prostor a určité prostředky pro svou existenci a dokázat si je obhájit a uhájit. Myslím, že to je něco víc, než pouhá assertivita. Je to prostě pořád o tom jednom: být sám sebou.

Sun May 17 12:42:34 1998

Cítím, že moje někdejší otázka po významu slova "bytí" se mi tím opět o něco vyjasnila: Můžu to pochopit v podstatě jako být = existovat ve výše naznačeném významu. "Být" může to, co se dokáže nějakým způsobem zvnějšňovat, projevovat, zjevovat, vystupovat z ne–bytí do bytí.

A vzhledem k tomu, už jsem řekl, tohoto "zvnějšnování", "sebeaktualizace" jsou schopny pouze subjekty. A to, co je ve skutečnosti aktualizováno, je právě ono "vědomí subjektu", jeho psychika.

V této souvislosti se mi vyjasňuje i to, s čím se setkáváme jako s problémem "existence Boží". Myslím, že tato "existence Boží" je pro mě už méně záhadná než předtím. Použiji–li to, co jsem výše uvedl, i na tento případ, pak mi vyjde, že i samotný Bůh existuje tím, že se zjevuje. Myslím, že je to až v nečekaném souladu s tím, co už mnoho let čtu v Bibli.

Dokonce i samotná odpověď na otázku po Božím jménu dává zároveň odpověď na podstatu jeho existence: Jsem, který jsem. Tj. Jsem ten, který existuji. Tj. Já to jsem, který se (vám) zjevuji. Tj. Já to jsem, který činím všechny tyto věci.

Dlouhou dobu jsem byl nepřítelem tzv. "důkazů existence Boží", které se snažily množstvím logických argumentů přesvědčit atheisty, že Bůh je, že existuje. Nyní si myslím, že dalších argumentů, kromě výše uvedených, vlastně netřeba.

Tak jako obraz můžu pokládat za důkaz existence malíře, který jej vytvořil: protože podstata malířovy existence tkví v tom, že se vyjadřuje, že se aktualizuje, že zvnějšňuje svoje vnitřní prožitky tím, že maluje obraz. Obraz je projev i důkaz malířovy existence. Při tvorbě obrazu dochází k tomu, že "obraz je v malíři" a "malíř se dává do něj" – a prostřednictvím obrazu se dává i ostatním lidem.

A pokud jsme už výše citovali:
"Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." [Gn 1,26]
"Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím." [Gn 1,27] není tu snad řeč o něčem velmi, velmi podobném? Nemám snad já, člověk, obraz Boží, sám být důkazem Jeho existence? Říkám být. Není snad v tomto být zároveň obsažena i odpověď na smysl mojí vlastní existence?

Nemůžu chápat proces samotné Boží aktualizace, proces jeho vlastního bytí, právě tak, jak jej čtu na začátku biblické knihy Genesis? A jako by Bohu pořád ještě nestačilo, co který den stvořil. Každý den vidí, že je to velmi dobré. Zdá se, že by to mohlo stačit – ale Jemu to pořád ještě nestačí. "Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim (lidem) přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu." ... píše apoštol Pavel v listu Římanům [kap.1,19–20].

Jako by to pořád ještě nestačilo, jako by to všechno stvoření bylo lze vysvětlit ještě nějakým jiným, "přirozeným" způsobem, završuje Bůh svoje stvoření svým vlastním obrazem – člověkem.

Sun May 17 21:09:30 1998

Je ještě jeden aspekt, jak chápu pojem existence. Existovat – vystupovat - je stejný pojem, jako když vystupuje gestalt – figura - z pozadí. Jako když se něco formuje.

Mon May 18 01:06:52 1998

Poznámka:

Když se slovo "fungovat" objevilo mezi ostatními na mém seznamu sprostých slov, měl jsem nějaký čas problém, jaké jiné slovo místo něj používat – místo "člověk funguje", "vztah funguje" atd. Nyní docházím k tomu, že nejvhodnější výraz asi bude prosté "je", právě ve významu "ex–sistuje".

Přitom mě napadá analogie mezi pohanským a židovsko/křesťanským viděním světa. Pohanský život chápu jako život v zásadě cyklický, jehož puls vychází ze střídání ročních období, dne a noci, oběhů těles, rození a umírání – věčný koloběh bez začátku a bez konce, bez směřování. Život automatu, který funguje podle předem připravených programů, magických formulí, které také fungují. Modly a božstva, která také fungují. Fungují jako automaty, se kterými je nutno umět vhodně manipulovat.

Naproti tomu židovství a křestanství rozlamuje rozlamuje tento kruh a dělá z něj přímku, nataženou mezi začátkem a koncem. Jeden život, žádné převtělování. Jeden určitý život, který má jeden určitý smysl. Život, který nefunguje, ale život, který je. Zrovna tak Bůh, který nefunguje, ale Bůh, který je tím, že je. Namanipulovatelný.

Skoro mi tak napadá, jak asi současný neopaganismus souvisí s dnešním světem automatů a počátačových programů.

Sun May 17 21:58:17 1998

Včera jsem ležel asi do tří do rána ve vaně a měl jsem takový dojem, že jsem už na všechno přišel, všechno mě krásně klapalo dohromady, jen to napsat. Takové svaté nadšení. Ale nechtěl jsem na to obětovat zbytek noci, abych druhý den nebyl zničený, tak jsem si jen udělal pár poznámek, že to dneska dopíšu. Ale objevy, které jsem včera učinil, už mi dnes připadají nějaké bezvýznamné. Cítím velkou únavu a nechuť cokoliv psát. Něco mi připadá bezvýznamné a něco zase tak evidentní, že to každý zná a je zbytečné o tom ještě něco psát.

Záměna cíle

Sun May 17 22:47:13 1998

V kapitole "Plně fungující člověk" jsem se zmínil o "cílech", které mohou dávat lidské existenci smysl, a o tom, že některé síle mohou být dosaženy pouze "nepřímo". Proč ne přímo, proč nepřímo: Protože záleží na tom, kdo daného cíle dosahuje. Jde o to, že přímý cíl jednoho subjektu nemusí (a často ani nemůže) být přímým cílem druhému subjektu.

Přímý cíl je ten cíl, ke kterému onen subjekt přímo směřuje během svého zvnějšňování, sebeaktualizace. Pokud subjekty totiž nejsou identické, lze očekávat, že ani jejich vlastní (přímé) cíle nebudou identické. Kdyby byly, došlo by k jejich vzájemné identifikaci – jeden subjekt by se identifikoval s druhým - a tím pádem by přestal být "sám sebou" (byly by "dva sebou").

Řečeno matematicky – můžeme tu předpokládat existenci vzájemně jednoznačného zobrazení, relace: subjekt – vlastní cíl. Existence, jak už jsme řekli, znamená aktualizaci: jinými slovy, každý subjekt má svůj vlastní cíl, ke kterému přímo směřuje.

Ale protože zpobrazení je vzájemně jednoznačné, můžeme z toho vyvodit i tvrzení obrácené: každý cíl má "svůj" vlastní subjekt, který k němu směřuje.

Podobný názor jsem slyšel nedávno, když jsem sháněl kupce na náš dům. "Neboj se, on si každý dům svého kupce najde."

Vzdáleně to připomíná princip entelechie: Každá věc má kromě své příčiny i svůj důvod.

Pokud tedy nějaký subjekt směřuje ke svému vlastnímu cíli, můžeme říci, že se stává sám sebou – dochází k sebeidentifikaci. Subjekt se identifikuje sám se sebou, poznává sám sebe, k jistotě poznání – "to" jsem doopravdy "já". Tedy dochází k uvědomění sebe sama. Jinými slovy můžeme říci, že se formuje do podoby sebe sama.

Podobně, jako se vejce "zformuje" do podoby kuřete. Přesto, že podstatně změní svůj vzhled, kvočna "ho" dobře identifikuje jako svoje kuře. To je zjevné. Nevím, do jaké míry je schopné kuře identifikovat samo sebe. Ale věřím, že u člověka to možné je.

Problém nastane, pokud z nějakého důvodu místo k "formaci" dojde k "deformaci". Dejme tomu – nějaké překážky v růstu, introjekty. Pak dojde k tomu, že subjekt svůj vlastní cíl mine.

Pro pojem "minutí se cíle" se v hebrejštině – v bibli - používá slovo, překládané jako "hřích".

Jak jsme výše uvedli, hřích je to, co brání vztahu, a teď můžeme pochopit, jak mu brání: tím, že subjekt je deformován natolik, že se nemůže identifikovat sám se sebou, a nemůže tak být identifikován ani druhým subjektem. Tím pádem nemůže dojít ani k akceptaci a tím ke vztahu.

V rogeriánské terminologii: Nedostatek kongruence brání akceptaci a tím i empatii (nemůže dojít ke komunikaci). (Chápáno principielně, v absolutních měřítkách. V praxi dochází k různé míře narušení.)

Snad ještě horší případ nastane, když se subjekt "strefí" do nějakého cizího cíle, který mu nepřísluší. Tím je postižen jak subjekt, který se "nestrefil", tak i subjekt, kterému tento cíl "příslušel", protože nemá, s čím by se identifikoval, aby zůstal "sám sebou". Což je samozřejmě také "hřích". Tedy nejen "minut se cíle", ale strefit cíl, který mi nepřísluší.

(Jako příměr – cizoložství.)

Výše uvedené úvahy se týkaly "vlastních", tedy přímých cílů. Tzv. "vedlejší cíle" se mohou multiplikovat. To je např. případ, jak může docházet ke ko–operaci různých subjektů. Tedy – tento společný cíl může být pouze vedlejší, "nevlastní".

K ilustraci: není možné, aby nějaký společný cíl zastoupil místa vlastních cílů – aby se stal "ideálem". To je to, čemu se říká ideologie. Snaha, aby se subjekty vzdaly svých "vlastních" cílů ve prospěch jednoho společného. Tj. požadavek vzdání se vlastní identity ve prospěch nadřazeného subjektu, vzdání se vlastní subjektnosti ve prospěch supersubjektu.

Pro upřesnění: V průběhu celé kapitoly jsem totiž předpokládal, že se jedná o situace, ve kterých subjekty zůstávají subjekty. To je základní situace, ze které vycházím. Ale nemusí být vždy jednoznačně špatné, pokud tomu tak není: Např. v biologii můžeme sledovat případy, kdy se subjekty vzdávají své suverenity, části své subjektnosti ve prospěch supersubjektu, vyššího celku. Dejme tomu, v průběhu embryogeneze se buňka moruly, původně schopná (po případném oddělení) konstituovat suverenní subjekt, postupně specializuje tak, že se stává zárodkem určité tkáně; jednotlivé buňky této tkáně pak svoje funkce podřizují zájmu vyšších celků – orgánů a celého vznikajícího organismu.

Nicméně tato práce je především zaměřena na situace terapeutického rozhovoru dvou či více lidí, kde omezování subjektivity chápu jako manipulaci, tj. negativní jev.

Pravda ve vztahu a zjevená pravda

Sun May 17 22:22:50 1998

Když Láďa Hejdánek začínal někdy v osmdesátém roce svou přednášku o nepředmětném myšlení, uvedl hned někde na začátku klasické schéma, které se kreslí, když se mluví o poznání:

                   poznání
	(Subjekt)–----------(Objekt)

Na jedné straně subjekt, který poznává, na druhé straně objekt, který je poznáván, a mezi nimi vlastní vztah – poznání. To jsou celkem tři věci. A k tomu poznamenal, že tyhle tři věci ještě nestačí, že k tomu něco chybí. Něco, co vůbec zaručuje, že subjekt je subjektem a objekt objektem a že mezi nimi vůbec nějaký vztah může vzniknout. (Možná, že jsem to teď trochu poplet', je to už moc let – ale myslím, že tak nějak podobně to bylo.) To "něco" nenazval – přesněji mluvil o tom stále jako o "tom čtvrtém". "To čtvrté" – to je zkrátka něco, co tu odedávna existuje a co se "táhne jako červená niť celými dějinami" a bývá to různě nazýváno. Z kontexstu si člověk mohl domyslet, že "to čtvrté" může být buďto "pravda", anebo "Bůh" – ale žádné z těchto slov nebylo myslím použito. Možná to byla obova z používání slov, které už jsou nějak "profláknuté", a asi ještě i jiné důvody. Já si zjednodušším situaci a budu "tomu čtvrtému" zkrátka říkat "pravda".

O objektech už jsem mluvil, že je nemám moc rád. Že poznání "objektu" pro mě vlastně nic neznamená. Co mě zajímá, to je vztah dvou subjektů, které si mají co říci. Takže obrázek překreslím na:

                   vztah
       (Subjekt)–-----------(Subjekt)
       ___________pravda_____________

Tedy "pravda" jako něco, co vlastně konstituuje jakýkoliv vztah. Aby měl nějaký smysl. Co ho zakládá.

A teď se na to podívám z druhé strany: Podobně, jako jsem řekl, že malíře mohu poznat z jeho obrazů. Řeknu, že pravdu mohu poznat právě jen ve vztahu, prostřednictvím nějakého vztahu.

(Mj., pokus o filosofické zdůvodnění terapeutického rozhovoru. Ale samozřejmě nejen toho.)

A další věc: bylo řečeno, že "to čtvrté" existuje. Tedy pokud – jak tomu říkám, "pravda" - skutečně existuje, tak nutně musí být subjektní povahy. Musí být sama subjektem, aby mohla existovat. Tedy chápu ji jako jakýsi "supersubjekt", který je schopen obsáhnout vztah obou těchto subjektů. A protože "ex–sistuje", tak se musí také zvnějšňovat, tedy zjevovat.

A to je asi ten důvod, proč mluvím o "zjevené pravdě". Tedy: Pravda sama je subjektem, který má tendenci se zjevovat, projevovat se. Nejde ji poznat tak, že bych ji k čemukoliv nutil. Bylo by to to samé, jako manipulace subjektu. Pravdu je možné pouze přijmout, akceptovat, případně ji odmítnout, ale ne se ji snažit z něčeho násilím "vytřískat za každou cenu".

Je to tak, že pravdu mohu "získat" pouze jako nevlastní cíl, nikdy ne vlastním, přímým úsilím dozvědět se "objektivní pravdu". Pokud bych se totiž snažil pravdu získat jako "vlastní cíl", musel bych se s ní identifikovat – tj. muselo by se jednat o jakousi "objektivní pravdu", tedy v důsledku opět o ideologii. Pokud bych se chtěl dovědět tímto "přímým způsobem" jakoukoliv pravdu o jiném subjektu, musel bych se snažit identifikovat se s ním – tedy opět střela vedle, hřích.

Pravda nemá objektivní povahu, není to objekt. Tudíž, není možno ji "vlastnit" jako objekt. Ale pokud pravdu chápu jako globální subjekt, který má schopnost přijímat jiné subjekty s jejich vztahy, aniž by je jakkoli deformoval, pak je možno "nechat se přijmout" pravdou. (Marxův výrok: Ne já mám pravdu, ale pravda má mě.)

Mon May 18 00:27:40 1998

Ještě psychologická poznámka o zjevování pravdy: Podle mojí zkušenosti se pravda zjevuje v tzv. "aha" zážitcích. Tento "aha" zážitek má takovou povahu, že jej nemůžu nějakým vědomým úsilím vynutit. Většinou je to tak, že čím je tento poznatek pro mě závažnější, tím je i nečekanější.

Kdo jsem?

Mon May 18 00:10:06 1998

Výše vyřčené pravidlo o tom, že pravda nemůže být mým přímým cílem, má jedinou výjimku: a tou je pravda o mně samém. Má to svou logiku, neboť je–li mým přímým cílem pravda o mně samém, pak mě to vede k identifikaci sama se sebou, což je zcela korektní postup sebeaktualizace.

V podstatě to můžu chápat jako východisko k další cestě: Pokud má být mým konečným cílem stát se sám sebou, potřebuji vědět, co to obnáší, kým mám být, a jak identifikovat případné poruchy, kdy se tak neděje.

Nicméně – pravda o mně, to nejsem já sám, já nejsem svou vlastní pravdou, a nejsem ani jejím vlastníkem, ani jejím nositelem. Jak bylo řečeno, pravda je "to čtvrté", je sama subjektem, ne "ten subjekt sám". Tedy, má jakousí vlastní existenci, nepodléhající subjektu, o kterém sama něco vypovídá, existuje jaksi "mimo" ten vlastní subjekt. Pravda se může zjevit, ale jen ve vztahu.

Mně se pravda o mně samém vyjevila během jednoho "RCA" (viz níže) rozhovoru, který jsme měli 19.března 1997. Pojem, ke kterému jsme během rozhovoru došli, byl pojem "svoboda". Až teprve "oficiální" terapeutický rozhovor skončil a my si ještě chvíli nezávazně povídali, dostalo se mi od "klienta" tak silného svědectví, že až neuvěřitelně ovlivnilo celý můj další život. Ještě při cestě tramvají mně pomalu docházely konsekvence toho, co jsem si mohl uvědomit.

Pochopil jsem, že změna náhledu na pojem lidské svobody zcela zásadně ovlivní celou moji životní filosofii, moje mezilidské vztahy a tím i můj další přístup k rogeriánské psychoterapii. Netrvalo dlouho a zcela a nečekaně radikálním způsobem se změnil náš dosavadní, 30 let trvající vzájemný vztah s manželkou. Následně se pomalu mění i moje problematické vztahy k mým dětem a k mým i manželčiným rodičům.

Uvědomuji si, že tyto změny nebyly důsledkem jediného zážitku. Chápu je jako určité vyvrcholení svého již pět let trvajícího výcviku PCA a půlrok trvajících pravidelných PCA/RCA rozhovorů s klientem. Nicméně uvědomění si významu pojmu svoboda pro mně zřejmě bylo nutným osvobozujícím zlomem.

Z těchto důvodů považuji následující kapitolu za klíčovou.

Svoboda subtraktivní a aditivní

Mon May 18 14:??:?? 1998

Tak často jsem slyšel výrok: "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého", že jsem ho začal brát jako samozřejmost. A dost možná, že jsem to tak nějak bral ještě dřív, než jsem tenhle bonmot slyšel. Píšu bonmot, protože si myslím, že to je bonmot. Možná, že není. Slovo bonmot mi připadá tak něžně pejorativní. Možná, že rozšíření tohoto pojetí svobody je závažnější, než aby stačilo se nad ním jen pousmát.

Tomuto pojetí svobody říkám subtraktivní, protože svoboda jednoho užírá kus svobody druhého. Je to, jako by svoboda všech byl jeden velký koláč a na každém záleží, jak velký kus si z něj ukousne. Demokratické principy se pak snaží (v lepším případě) kousání z tohoto koláče tak nějak regulovat, aby bylo v jakýchsi přijatelných mezích "spravedlnosti". Občas se stane, že někdo se cítí být ve své svobodě oktrojován (dá se to vůbec tak říct?) a pak můžeme být svědky různých osvobozeneckých bojů atd.

Toto subtraktivní pojetí nutí žít člověka ve stálém střehu. Každý kolemjdoucí je potenciální nepřítel. Musím neustále hlídat svojí parcelu, kterou jsem si vykolíkoval, před různými intrudery, a pokud neobstojím, abych trávil zbytek života vymáháním svých práv.

V tom rozhovoru 19.3.98, který jsem prve zmínil, padnul takový výrok, že "Svoboda předchází morálku". Myslím, že v tu chvíli jsem si ještě nedokázal plně uvědomit jeho dosah. Až po skončení rozhovoru jsem si vyslechnul příběh dítěte, kterého opustila jeho vlastní, biologická matka. Myslím, že to je věc, která by se na celém světě dočkala odsouzení. Proto mi připadalo neuvěřitelné, když jsem z úst toho bývalého dítěte uslyšel zprávu, která mi říkala: "Moje máma měla svobodu se rozhodnout, zda mě přijme nebo ne. Rozhodla se tak, jak se rozhodla – byla to její věc, její zodpovědnost. Já jí to nemám za zlé. Teprve, když jsem si tohle dokázala uvědomit, jsem ji dokázala přijmout. A teprve pak jsem dokázala přijmou také i druhou mámu, které mě vychovala. A teprve pak jsem se začala sama cítit svobodná."

Tou dobou se vedla na jedné Internetové diskusní skupině debata o vstupu ČR do NATO, o tom, že nás do toho USA tlačí, a padla i připomínka toho, jak Američané prodali v Jaltě naši republiku Stalinovi. Bylo to obvinění USA, že nás v tom nechali – takový druhý Mnichov. Reagovala moje známá, emigrantka, žijící v USA, přibližně slovy "Jak mohly USA prodat naši republiku, když jim nikdy nepatřila? Proč si pořád Češi myslíme, že nám má pořád někdo povinnost pomáhat? Proč se pořád cítíme nějak ukřivdění?"

Tato slova mě napadla ve chvíli, když jsem slyšel to o té mámě. Připadalo mi to hloupé o tom v tu chvíli mluvit, ale nakonec jsem to řekl. Proto mě ještě víc udivilo, že se jsem se dočkal ujištění "Ano – to je o tom."

Odjížděl jsem v tramvaji a přemýšlel o svobodě, které mám tím víc, čím víc ji tomu druhému člověku sám dám.

Je to svoboda úplně jiného druhu, než jakou známe z každodenních bitev o svá nezadatelná práva. Je to jiná svoboda, než kterou si vybojováváme svými pěstmi, kterou nám chrání naše armáda, naši advokáti, naše demokracie.

Nazval jsem si tuto svobodu "aditivní": není to už omezený koláč, ze kterého se pro každého něco odečte. Je to zázračný poklad, kterého můžu mít čím dál, tím víc, aniž by můj soused měl o tolik míň: protože čím víc jí dávám, tím víc jí dostávám. Kolik dám, tolik mám. Místo, aby se mi to odečetlo, tak se mi to přičte. Neomezeně, do nekonečna. Proto aditivní. Nicméně je to taková "divná aritmetika", postavená na hlavu. Ve škole nás tak počítat neučili.

(Pro ty, kteří vědí, o čem mluvím: Aditivní svoboda je košer, subtraktivní je kucpe. Proto, pokud budu dále mluvit o svobodě, myslím jí vždycky tu "pravou", tu "aditivní".)

Domýšlel jsem to až do extrémů – představoval jsem si, že stojím tváří v tvář člověku, který mě chce zabít. Mohu ho obvinit z jeho úmyslu? Nebo mu přiznat jeho svobodu rozhodnutí, kterou má – buďto mě nechá žít, nebo využije možnosti mě zabít? Mohu jej za to soudit?

Mám vůbec právo na svůj vlastní život? Můžu si ho nějak nárokovat? Dal jsem si ho sám sobě? Nebo by mi byl dán tak, že se stal mým majetkem? Může být život mým majetkem tak, jako jím jsou jiné věci? Může být věcí, objektem?

"Odplata za hřích je smrt." Jsem hříšný člověk, protože se pořád míjím cíle, pořád se mi nedaří být sám sebou. Myslím, že nenacházím nic, na čem bych mohl založit svůj nárok na vlastní život.

Jediné, co mám, je moje svoboda. Věřím, že jsem přišel na svět jako naprosto svobodný jedinec. Moje totální svoboda je v tom, že se můžu rozhodovat a nést za svá rozhodnutí svou plnou zodpovědnost. Že mohu přijímat nebo nepřijímat. Že mohu komunikovat nebo nekomunikovat. Že se mohu stávat sám sebou. Věřím, že tato základní svoboda člověka je nezcizitelná a nepotlačitelná – pouze mnou samým. (Ne, že by se o to někdo nemohl pokoušet a ne, že by se mu to i nemohlo dařit. Ale poslední slovo je na mě.) (Proto by bylo nesmyslem hledat supresora jako v dianetice.)

Věřím, že Bůh stvořil člověka jako naprosto svobodnou osobnost. Tak svobodnou, že jí ponechal zásadní možnost neposlechnout a postavit se proti němu. (Nemyslím si, že by průšvih prvotního hříchu (Adama a Evy v ráji) spočíval v tom, že by se člověk vědomě vzepřel Bohu: největší průšvih vidím v tom, že se nevědomě postavil sám proti sobě. To jabko, to mi připadá jako typický introjekt.)

Druhý den ráno jsem odjel navštívit svou mámu.

Náš vztah je pořád hodně zatížený. Trpěl jsem vůči ní mnohými výčitkami kvůli věcem, které ve vztahu s ní musím snášet od dětství do dospělosti. Navíc nyní trpí smrtelnou chorobou. Ale snažil jsem se působit vždycky tak, aby si uvědomila svou vinu. Mám problém jí odpustit, když o moje odpuštění vůbec nestojí, a tak mi připadalo i pro ní nutné, aby si svoje viny vůči mě uvědomila.

Odjel jsem za ní s tím, že ji zkusím přijmout jako člověka, který měl plnou svobodu sebe i mě zabít (podle zpráv se o to v mém dětství pokusila) – a přesto to neudělal. Že se s ní zkusím bavit, aniž bych musel cítit potřebu ji neustále z něčeho obviňovat.

Strávili jsme spolu několik hodin a měl jsem z toho docela dobrý pocit. Cítil jsem jí jako svobodného člověka a i sám jsem se cítil o hodně svobodnější.

Jan Amos Komenský označuje svobodu za nejvyšší lidský statek. Já to podepisuji a dodávám, že nevidím jiného základu pro PCA/RCA.

Svoboda, kauzalita, determinismus

Wed May 20 00:01:15 1998

Když jsme v Bělči v sobotu 4.4. měli odpoledne volno a já šel na procházku do lesa, prožíval jsem docela intenzivně pocit svobody. Uvědomoval jsem si sílu elementární svobody. Šel jsem lesem, kudy jsem chtěl. Kdykoliv se mi zachtělo, změnil jsem náhle směr. Uvědomoval jsem si závislost na fyzice jen potud, že mě třeba otočení na cestě trvalo nějaký zlomek sekundy – rychleji to nešlo, ale jinak mi nic nestálo v cestě, abych kdykoli změnil své rozhodnutí a zvolil jiný směr cesty.

Myslím, že existuje nějaká taková úroveň, kde splývá rozdíl mezi aristotelskou "hmotou" a "formou": Jako fyzik mám hypotézu, že jakési "elementární částice" na této úrovni (aniž bych věděl, co to ty elementární částice jsou) jsou svobodné a nechovají se kauzálně a deterministicky. Nevěřím v žádný postulát kauzality a determinismu. Jsem přesvědčený o tom, že projevy kauzality a determinismu jsou spojeny se vznikem "hmoty" jako "hmoty" – tj. "bezduché hmoty" - tím myslím takové nahromadění oněch hypotetických částic, ve kterém se jejich svobodná individualita statisticky průměruje a ruší.

Četl jsem u Rogerse o jeho sporu se Skinnerem (Spósob bytia s.55) a myslím, že se v tomto případě můžu postavit na Rogersovu stranu – možná bych byl v této kause ještě víc zásadovější.

Na lidské úrovni věřím rovněž v zásadní absolutní svobodu individua, ve svobodu jeho psychiky, a tím i v jeho naprostou zodpovědnost. tam, kde se místo svobody projevuje nějaká svázanost, pokládám to za projev nějaké nezralosti nebo deformace osobnosti.

Wed May 20 20:24:37 1998

Svoboda je latinsky libertas. Ve slovníku jsem se dočetl o různých významech slova:

1. svoboda, volnost v něčem
2. dovolení
3. svobodomyslnost
4. svévole, nevázanost
5. svoboda občanská (proti otroctví)
6. svoboda politická
7. osvobození od daní
8. přímost, upřímnost, nepokrytost (řecky: parrésía), smělost.

Má to snad nějakou souvislost s parusií, druhým, očekávaným příchodem Kristovým?

Morálka a právo

Wed May 20 10:03:35 1998

Řekl jim: "Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: 'Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.' On mu zevnitř odpoví: 'Neobtěžuj mne!' Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.' Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. [Evangelium sv. Lukáše, kap. 11, verše 5–8]

Myslím, že tato kapitola bude mít i něco společného s assertivitou, o které už byla řeč. Myslím, že to je věc, ve které mám pořád nějaké problémy. "Jen někoho neobtěžovat!" Mám problém komunikovat, když cítím, že bych ten komunikační kanál musel "prorážet" ze své strany. Někdo nemá potřebu se mnou komunikovat, případně by se čemukoliv společného se mnou raději vyhnul. Není to pro mě lehké, snažit se ze své strany uplatňovat svoje požadavky. Cítím se přitom dost vratce – jako bych měl s vratkým člunem přistát v přístavu, kde o mě nikdo nestojí.

Je to asi nejtěžsí v případech, kdy si myslím, že právě ten druhý by to měl být, kdo by měl za mnou přijít, který mi něco dluží. Ale dlužník dělá, jakoby nic. Nakonec musím jít sám za ním – vůbec se mi do toho nechce – přeci to nebudu já, kdo o něco prosí. Jak se vyhnou té ponižující situaci? Nejlepší asi bude ho nenápadně obvinit, nenápadně mu naznačit, že na něco asi zapomněl, aby si uvědomil, co by měl dělat, vzal si krumpáč a pěkně začal kopat ten kom. kanál z druhé strany. Bohu žel, tato strategie mi v životě nějak moc nevychází. Nakonec jsem to ještě já, kdo se omluví, že vůbec obtěžoval a kdo si dovolil připomenout své nároky.

Nemyslím si, že by to byla věc nácviku: Jak se dobře rozeběhnout, jaký zaujmout sebevědomý postoj, jak se tvářit sebejistě, jak držet kolena, aby se mi viditelně neklepala, jak seřídit hlasivky, abych se nezajíkal, kam s rukama, kam s očima.

Když si čtu ty verše evangelia, nedovedu si dost dobře představit sám sebe v té situaci. Neodvedu si představit, že bych měl o půlnoci bušit na dveře souseda, aby mi dal chleba. Nejen to: když mi dá jasně najevo, že jeho rozpoložení není natolik altruistické, aby jásal nad dobrým skutkem, který by mohl učinit, takže abych vypadnul dřív – že až skutečně vstane, tak už bude pozdě - opravdu nevím, jestli bych měl tu odvahu bušit do dveří dál a očekával, že dostanu to, oč žádám.

Na druhé straně musím říct, že mi přesto tento verš často v životě pomohl. Když už jsem jinak nemohl, stoupnul jsem si přede dveře, zvřel oči, zaťal pěst, připomněl si veršík – Ježíš to říká - – a bušil.

Připadá mi dobré si všimnout, jak evangelium popisuje, že celká ta půlnoční akce – i když je to podobenství - se odehrává kvůli příteli, který měl nejspíš vážný problém na cestě a konečně se mu, vysílenému, podařilo najít pomoc u přítele, který jej neváhá přijmout, ale – ouha - zjišťuje, že mu nemá co dál nabídnout. Proto jde k sousedovi, a očekává, že on se i k němu zachová jako k příteli. Těžko říci, jaké byly mezi sousedy vztahy: možná spoléhá na to, že oslovení "příteli" jej ujistí v jejich přátelském vztahu, a tak ani neopomene zdůvodnit příčinu své návštěvy – svého přítele. Snad spoléhá i na to, že přátelství se projeví tranzitivně: co on udělá pro přítele, to zase jiný přítel udělá pro něj.

Ale najednou nějak zjišťuje, že "to" nefunguje: co by probuzený soused měl dělat pro "přítele", kterého ani nezná? "Zřejmě budou oba pěkná pakáž! Jeden se ožere, budí o půlnoci druhého, a ten, místo aby s ním vymet' dveře, nakonec ještě jde budit i mě! On ho ani nedokáže vyhodit – měkota jeden - a nakonec je to na mě, abych oběma ukázal, co je to assertivita! Nějaký rozumný člověk přeci musí to výtržnictví zarazit!" A tak uplatňuje první z pravidel, které se naučil v kursu: umět říci "ne". Ne a ne a ne. Deku přes hlavu a spí.

Nicméně ani "otravný soused" nechodil do kursů assertivity nadarmo a proti prvnímu pravidlu hned nasazuje druhé – přeskakující gramofonová deska: Dej mi chleba. Buch buch buch. Dej mi chleba. Buch buch buch. Dej mi chleba. Buch buch buch.

A Ježíš říká, že právě tato metoda má nakonec úspěch. Mohl by to být i jeden z možných výkladů Bible. Křesťanský kurs assertivity pak může metody srovnat podle účinnosti.

Nicméně mně pořád něco říká, že v těch nacvičených metodách to nebude. Že větší šanci na prosazení má ten, kdo pro své jednání nachází jakési "morální právo". Ten, kdo budí svého souseda kvůli svému opravdovému příteli, o kterém nepochybuje, že jeho pomoc skutečně potřebuje, ten ke svému jednání může nalézt větší odvahu, než ten, kdo shání pomoc jen sám pro sebe, z jakýchsi sobeckých cílů.

Myslím, že tenhle přístup už "funguje" lépe, než nacvičování metod. Je příznačné, že zatímco "bušící" zdůvodňuje své jednání tím, že nebuší "sám za sebe", ale za svého přítele, tak ani probuzený neodůvodňuje svou neochotu jen vlastní leností. Nestačí mu říci: "Vypadni a neruš mě!" To sice upřímně říká, ale jako by to bylo ještě málo. Tak jako prvnímu nestačí říci jen "Příteli, půjč mi tři chleby," ale musí říci své "protože", tak i druhý potřebuje proti jednomu "morálnímu právu" postavit jiné "morální právo", vyšší, silnější, důraznější zdůvodnění pro své jednání: "Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku." Kdo si snad dovolí ubližovat dětem?

Člověk pak už nemusí jednat sám za sebe, ale za někoho, pro někoho, ve jménu někoho. Pro přítele, kvůli dětem. Ale někdy i "ve jménu krále" je potřeba něčím přetrumfnout. A tak "ve jménu lásky k národu", "ve jménu spravedlnosti", "ve jménu pravdy", "ve jménu Božím".

Zkouším si domyslet jednu z variant, jak ten biblický příběh asi končí:

Po dlouhé době se dveře konečně otevírají, vylézá rozespalý soused, zívá a povídá: "Tak, pro přítele? No jo, vždyť mi dva jsme také přátelé. Musíme si vyhovět, nikdy nevíme, kdy kdo z nás bude v nouzi. Přátelství, toho je třeba si vážit. Nechť je tvůj přítel i mým přítelem! Dává mu chleba a jde zase spát."

To by mohlo být dobré. Jenže je tu ještě nějaký našeptávač, který mě ponouká k domyšlení celého příběhu:

Ráno se probudí soused ospalý a nevrlý, musí brzy na pole. Koukne přes plot – vedle nic nehýbe. "Lenoch jeden! Místo aby si na chleba zadělal, vychrupuje!" Potkávají se až při poledni.
"Tak co, chutnalo, chutnalo? Jak se vyspinkali?"
Lehká ironie, jako by všechno v legraci, ale v břiše se mu něco mele. Soused s přítelem v dobré náladě, on musí zase dřít na pole. Nic neříká. Ale příště bude lepší se nenápadně vyhnout. Pozdravy řídnou.

Po čase zase v noci: Buch buch buch na dveře! "Á, holomku jeden, podá ti prst, a bereš celou ruku! Já ti dám, chlebíček, trošku tvdší!" A už letí šutr. Jako v tom Kainu a Ábelovi. Naštěstí nezabije. Ale pěkná boule bolí. A zničené sousedské vztahy.

Co zbývá, než postěžovat si příteli? "To kvůli tobě! Ty jsi to chtěl! To kvůli tobě, teď mám se sousedem zničený vztahy! Už mi nic nechce půjčit, nenávidí mě a jen pomlouvá. V celé vesnici mi už nikdo nedá nic!"

Obviňuje. Čeká satisfakci.
(Ale to už v bibli není. To jsem si čistě jen dovymyslel. Není to biblické. To byla jen taková odbočka. Zpět k tématu:)

Celé mi to připomnělo, jak jsem také kdysi dokázal být kvůli příteli assertivní. Jeden opakuje assertivní "NE", druhý neustále buší na dveře se svým "ANO":

Asi v únoru 1989 jsem ležel pár týdnů na oddělení spálenin ve Vinohradské nemocnici. Vedle měl lůžko Bojko – po úrazu elektrickým proudem a nevhodném lékařském ošetření v nějakém okresním špitále mu musela být amputována pravá noha. Pár dní po operaci, když v noci začala rána opět krvácet. Poprosil mě, abych došel za sestrou a požádal o převaz.

Sestra v sesterně, rozečtenou knížku, "to nevadí, to stačí až ráno", ani nezvedla zadek ze židle. Zpátky na pokoj, Bojko krvavý pahýl, říkám mu, že jsem nepochodil. Posílá mě po druhé.

"Já stejně nemám, co bych mu na to dala, nemám tu nic sterilního, všechno je zamčený, k tomu nemám teď v noci přístup, počkejte až do rána, to stačí." Druhý ústup, na pokoj, pahýl zvednutý přes pelest, krev pomalu odkapává na zem. Bojko mi dodává odvahu. Už mě to samotného docela štve. Ne, že mě Bojko budí, ale ty poloměry tam.

Sestřičky přes den velké kamarádství, samá sranda, ale jen do té doby, dokuď po nich člověk něco nechce. Za Bojkem chodí dvakrát týdně příbuzní a nosí ho na hajzl, aby se pořádně vysral, protože do rendlíku mu to nejde. A personál ho tam přece nosit nebude, to by byla nadstandardní péče. Standard je rendlík a projímadlo, ale to nějak nefunguje. Bojko dává přednost přirozeným metodám, tak raději volá příbuzným. Normálně jsou návštěvy na pokoje zcela zakázány, přísně aseptické prostředí, ale když příbuzný dělá práci za lapiducha, tak se udělá výjimka. Myslím na to, jak se Bojko nemůže ani pořádně vykadit, nějak to a něj pořád neleze ven, cítím za něj ten hrozný tlak, který v sobě asi musí celé ty dny mít, velký tlak, ale hovno nevytlačí, tak aspoň tu krev, krev, krev, která teď pomalu kape na zem. Musí to být přece úleva, aspoň ta krev.

Koukám na Bojka. Nepřipadá mi, že by z toho cítil nějakou úlevu. Spíš mi připadá, že tiše trpí. Ne, ten tlak, to je už ve mně samotným. To mě to už docela silně sere!

Letím na sesternu, myslím, že už ani nikde nehledám povzbuzení pro své jednání, kašlu na morální hodnoty a ospravedlnění ... Nevím, možná to už z té dálky mnoha let vidím zkresleně. Nevzpomínám, co už jsem po třetí te sestře řekl za slova. Doopravdy nevzpomínám, z jaké filosofické posice jsem s ní tehdy rozmlouval. Nevím, jak jsem se cítil, kromě toho, že už mě to fakt štvalo. Nevím, jestli jsem se cítíl statečně a silně nebo se bál ještě víc. Nepamatuju se na všechny svoje argumenty, které jsem vystřílel nebo nevystřílel. Vím jenom výsledek: Sestra se na mě dlouze podívala, zhluboka povzdychla, zvedla zadek, pravila "tak já tam teda du", chvíli někde šťárala, za chvíli se odněkud vynořila s vozíkem, autoklávem a už celkem smířlivými slovy "tak dobrá, tak já mu tam dám aspoň tohle" a udělala svojí práci. Do rána byl pokoj.

Abych se ještě vrátil k našemu biblickému příběhu: Myslím, že v té assertivní metodě "přeskakující ta gramofonové jehly" je drobná nedokonalost. Nemyslím, že by konečný úspěch mělo neustálé opakování konce toho výroku, jak bývá u přeskakujících jehel zvykem:
'... protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.'
'... protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.'
'... protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.
'... protože ... přítel ... protože ... protože ...

Spíš si představuji, že při tom neustálém bušení na dveře musí i toho samotného člověka, co bouchá, nakonec přestat bavit, a místo toho šíleně, šíííleně začít unavovat to neustálé opakování a zdůvodňování a obhajování svého jednání a obviňování toho druhého z nedostatku lásky a empatie. Představuju si, že poslední slova už jsou jen:
Chleba! Chleba! Dej mi chleba, do prkýnka, dej mi už konečně ten chleba!.

To je jiná varianta nevyřčeného konce biblického příběhu. Jakoby se otevřely dveře a v nich překvapený soused:
"Tak to ty chceš ten chleba? Tak to jsi měl říct rovnou, že to jsi ty! Já pořád myslel, kdo to tu pořád volá a otravuje, že ho ani neznám!"

Ale abych pro samé své fantazie nezapomněl dopovědět, jak to v té bibli doopravdy stojí:

"A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno." [sv. Lukáš, kap. 11, verše 9–10]

Podobenství o třech přátelích už skončilo. Teď mluví Ježíš sám za sebe. Prostředník, ten, který byl tím "dobrým důvodem", najednou zmizel. Když se dostává k meritu věci, neříká už: "Proste za toho a onoho, hledejte pro toho a onoho, tlučte kvůli tomu a onomu." Stačí: "Proste, hledejte, tlučte."

Jakoby ten důvod, byť sebelepší, ustoupil trochu do pozadí, a ta figura, která se najednou místo něj vynořuje, jejíž obrazy jsou stále zřetelnější, to už není můj přítel, moje děti, moje ... ta figura patří mně!

Doposud jsem měl svého přítele před sebou jako štít. Byl to on, kterým jsem bušil o zavřené dveře. Ale nějak to nešlo. Těžko se buší cizí rukou do dveří. Najednou ten štít odkládám stranou. Je to těžké – s ním i bez něho. Je to nebezpečnější. Jsem zranitelnější. Když vyletí kámen, nezasáhne kamaráda, ale mou hlavu. Ale jinak to už nejde. Štít musí stranou. Figury se přesouvají. Jako by se něco rozdvojilo. Místo jedné jsou najednou dvě. Ta, která byla předtím v popředí, je najednou stranou, a ta, která byla skryta, vychází.

Jsem to já!

Před chvílí jsem napsal, že assertivita je o tom, jakými způsoby je možno se v různých životních situacích prosadit. A najednou jsme u toho, že je potřeba se nasadit. Exponovat. Vystavit se – útokům, nebezpečím, zraněním. Při nezdaru můžu svalovat vinu na druhé, ale samotnému mi to už moc nepomůže. Můžu sám sebe chlácholit nebo nechat se chlácholit a znovu se schovávat za svou morálku a třeba v tom budu i úspěšný a nakonec ze mě může být i hrdina. Kdo – kdo tím hrdinou bude?

Myslel jsem, že napíšu krátké pojednání o právu a o morálce, tak, jak to vidím. Myslel jsem, že popíšu svoje představy a svůj model, ke kterému jsem došel. Popíšu charakter těch konstruktů, aby se to trochu hnulo, konečně se dostanu k popisu toho terapeutického systému, abych mohl svou práci už konečně odevzdat. Ať už to mám konečně z krku! Tak jasně jsem to měl naplánovaný – taková logika a elegance:
Svoboda – morálka a právo - vztah - facilitující vztah – svoboda ve vztahu - role a hraní rolí - RCA – konečně! Konečne se dostanu k tomu, abych aspoň v krátkosti vysvětlil, co to je to moje RCA, kvůli kterému to celé vlastně píšu! Kvůli kterému... Kvůli kterému... Kvůli komu – do prkýnka - to vlastně celý tohle píšu? Kdo to asi bude čístm takový žvásty? Koho to asi bude zajímat? Když jsem měl odevzdat nějakých 15 stránek jasného vědeckého pojednání, jasnou, krátkou zprávu, co tu takhle tajtrlikuju? Riskuju, ano, přátelé, doslova riskuju tady to, že to v termínu nedopíšu – co v termínu, termín už jsem dávno prošvihnul, teď abych prosil, aby mi to nakonec vzali ještě do termínu obhajoby... Ale kvůli komu, kvůli komu tu co riskuju? Kdo se mi tady o to prosí, abych tu dlouhé hodiny žvanil, zatímco mi kolem utíká spousta času a práce? Kurňajs. Chce se mi mluvit sprostě. Ale nakonec jsem se vmanévroval do toho, že místo pojednání tady píšu nějaké kázání. Aha – záměna rolí. Ráno jsem si přečetl Hesla Jednoty bratrské a tenhle příběh byl právě jako dnešní čtení. Tak jsem si myslel, že mi nějak pomůže samotnému pochopit, jak to vlastně sám myslím, když říkám ... no, zkrátka ty svý filosofický výplody. Co teď? Místo, abych odvezl auto do opravy, tadu kážu. Komu? Asi sám sobě.

V pondělí jsme hráli na pařníku Robo–rallye. Princip hry spočívá v tom, že si člověk jakoby naprogramuje dřevěného robota, jeho příštích pět kroků, tak, aby postupně došel k nějakému cíli. Je to málo, pět kroků, a cíl se zdá být blízko. Stačí říci – tak, tak, krok, vlevo, dva kroky, vpravo, a jsem tam. Jenže začne hra, a začnou působit okolnosti, se kterými člověk předtím nepočítal. Vrazí do něho jiný robot, vychýlí ho z naplánované trasy a bezduchý automat vykonává pohyby, které jste do něj předtím promyšleně vložili – ke své zkáze! Nebo se program zasekne a robot při svém chování musí vykonávat nějaký pohyb, který kdysi vykonal, tenkrát byl účelný, ale teď už není, ztratil smysl, ale cizí síla jej přinutila vykonávat jej znovu a znovu. Jistě, je to jen primitivní program, nedokáže se adaptovat na novou situaci, dnes už máme chytřejši programy s umělou inteligencí, které se samy rozhodují.

Ale co mě mrazí, když si srovnám ten primitivní program na pět kroků se svým vlastním životem – není to často až děsivě moc podobný? Plánuju týden, pět kroků: V pondělí tohle, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek. Je konec týdne, všechno by mělo být hotovo. Kde to je? Kde je ta práce? Hned v pondělí se jeden krok uchýlil a celý program fungoval naprosto zbytečně. Všechno je nakonec jinak.

Místo teorie RCA píšu kázání.

"Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho poprosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!" [Lukáš 11, 11–13]

Kdo je to ten Duch Svatý? Je to to "to", co v sobě pořád někde hledám? Je to to prázdné místečko, o kterém vím, že tam kdysi něco bylo? Už dávno ale není prázdné: zkouším tam dávat všelijaké jiné věci. Ale pořád se tam nic nehodí tak, jak by mělo.

It's a me, it's a me, O, Lord,
standing in the need of prayer...
Not my brother, not my sister, but–a me ...
Not my father, not my mother, but–a me...
Not my preacher, not my teacher but–a me...

A to jsme si ještě ani nepovídali o růstu a o introjektech...

Jak to teď napsat, schází mi tu teď ta kapitolka o morálce a právu. Přeci bylo (v RCA rozhovoru) řečeno, že "svoboda předchází morálku". Jak to teď mám napsat? Nebo že bych to už napsal? Prase aby se v tom vyznalo.

Jdi se mýt, jdi se holka mýt,
jinak s tebou nechci nic mít...
hmm, hmm, hmm, ...
hmm, hmmm, ... a vyčisti si i svůj chrup.

Morálka a právo II

Wed May 20 20:56:44 1998

Rozjíždím se na to téma podruhé. Chci to napsat teoreticky, jak to cítím, ale je to pro mě už daleko obtížnější.

Když jsem hovořil o svobodě, řekl jsem, myslím, pár věcí, které si mohou logicky odporovat:
Jednak jsem řekl, že člověk má tolik svobody, kolik jí dá druhému člověku, a tak by se mohlo zdát, že člověk, který dosud ještě žádnou svobodu nikomu nedal, žádnou ještě tím pádem také nemá, a jak tedy může někomu nějakou dát? Odkud jí má brát?
A potom jsem také řekl, že člověk je svobodný. Tedy jako by už tu svobodu měl – a to ještě i před tím, než nějakou někomu dá? Divná logika.

Máte zcela pravdu – taková logika vypadá určitě divně. Myslím, že je čas, abych si ty pojmy trochu upřesnil. To, že jsem svobodný – to byl pro mě takový objev. A všechno, co jsem od té doby zažil, vypadá, že skutečně odvisí od této svobody. Skutečně mi to tak připadá, že lidská svoboda je ta nejzákladnější lidská vlastnost. Že se nedá nikde získat ani ztratit, že ji člověk má hned od svého narození, či ještě dříve – od svého početí, či ještě dříve – od svého stvoření. Že je to ta svoboda, o které zpíváme:

Tvá svoboda, tvá svoboda,
tvá svoboda nade mnou!
O, freedom, o, freedeom,
o, freedom over me!

Že je to podstatě jediná věc, kterou už tady na zemi dostáváme v plnosti. Možná přesněji řečeno – v potencionalitě. Tak jako je Bůh omnipotentní, protože je svobodný, tak takovou svobodu vložil i do nás, tuto potenci. Aby byl sám svobodný, musel tuto svobodu dát i nám, lidem. Kdyby nedal, omezil by tím sám sebe. Musel nám tu důvěru dát, i když si mohl na prstech spočítat, jak to asi dopadne. Přesto nám ji dal.

Rogers říká něco v tom smyslu, že druhého člověka můžeme přijímat v jeho potencionalitě. Tj. nejenom takového, jaký se nám jeví v tomto okamžiku, ale i s tím, co je v něm, co se ještě nerozvinulo. To, co jsem také nazval tou aristotelskou en–ergeou. To je v podstatě ta potence. Tudíž – můžu přijímat druhého člověka takového, jaký je ve své podstatě, ve své potenci – jako svobodného, i když se mi třeba tak v tuto chvíli nejeví. Nemyslím si, že toto by byla lež a přetvářka: skutečně jsem přestvědčen, že každý člověk takový je. Možná jsem to už říkal, ale opakuji: ten nejdůležitější aspekt svobody vidím jako svobodu být sám sebou, svobodu ex–sistovat.

Takže, po několikáté opakuji, člověk svobodný je, ne, že by se svobodným teprve stával, ne, že by za to musel bojovat. Je to zkrátka jeho podstata. To je svoboda, o které mohu říkat, že je to svoboda v absolutním slova smyslu. Beru to jako objev, jako zjevení pravdy, jako premisu:
Jsem absolutně svobodný.

Jiná věc ovšem je, jak tuto svobodu přijímám u sebe a u ostatních, jak jsem schopný akceptovat sám sebe i druhého jako absloutně svobodné bytosti. Absolutní svoboda totiž znamená i absolutní zodpovědnost, a to je to, k čemu musí člověk postupně dospět a dozrát. Ne, aby se svobodným stal, ale aby tuto svobodu dokázal přijmout a unést. Svoboda, sama o sobě, není jen svobodný pohyb po rozkvetlé louce s větrem ve vlasech, ale je to i propast kosmu.

Pozn.: Jsem přesvědčený o tom, že tu zodpovědnost jako důsledek lidské svobody akceptoval i Rogers. Larry Crabb z Rogerse bere celkem hodně věcí, ale když o Rogersovi píše, že jeho styl vede k nepřijetí zodpovědnosti, tak to si myslím, že ho v tomto ohledu vážně nepochopil.

Takže, když jsem předtím mluvil o additivním pojetí svobody, neměl jsem na mysli ani tak tu svobodu samu (v pojetí absolutním), jako spíš schopnost člověka tuto svou vlastní svobodu přijmout. Jestli jsem nebo nejsem svobodný – to ani já, ani nikdo jiný ovlivnit nemůže, svobodu prostě v zásadě nelze upřít, nezávisí na nikom a na ničem, na postavení člověka ani na deklaracích. Co ale lze ovlivnit a co lze i narušit, je můj vztah k této svobodě a ke svobodě jiných lidí. A lze ovlivnit a narušit právě vztah ke svobodě na pocitové úrovni. A to je to, o čem je v podstatě řeč. Takže teď mohu své předcházející tvrzení o "dávání svobody" přeformulovat do přesnějšího výroku:
Čím více svobody druhému člověku jsem schopen přiznat, tím svobodněji se mohu sám cítit a chovat.

Když jsem svůj přístup formuloval a přednášel na týdenním setkání v Bělči, způsobil jsem asi nejvíc zmatku hlavně dvěma věcmi. První byl pojem "zjevená pravda", o kterém jsem už mluvil. Chěl jsem tím vyjádřit to své přesvědčení, že pravdu nemohu poznat jenom sám, ryze svým vlastním úsilím, ale že mi musí být zjevena, nebo spíš – že se mi musí zama zjevit. A druhý zmatek a vlnu nesouhlasu jsem vzbudil, když jsem pod sebe zformuloval dvě lapidární these, jako dvě poloviny zjevené pravdy o mně, jako o člověku:

1. Jsem absolutně svobodný.
2. Jsem absolutně bezprávný.

Jsou to, zřejmě – tvrzení, dovedená do absolutní krajnosti. A jsou postavena tak, že druhé tvrzení jakoby kompenzuje tu sílu prvého. Jako by se dvě nekonečna od sebe odčítala. Na jedné straně přiznávám člověku absolutní svobodu, mám jej za absolutně svobodnou bytost, a na druhé straně ji upírám jakékoliv právo, a dotaženo do konce, i právo na život. Je to biblické: "Odplata za hřích je smrt." [list Římanům, kap. 6, verš. 23] Ale má to nějakou logiku? Co tím chci říci?

Za prvé, rád bych vymýtil (vymýtit – to je od slova "mýtus" nebo "mýtina" ?) takový názor, jako by člověk mohl dělat jen to, na co má nějaké právo. Což je nesmysl. Člověk ve své absolutní svobodě může dělat naprosto všechno, co se mu zamane, svoboda se mu může stát libovůlí i zlovůlí, může si usmyslit a uskutečnit ty nejkrásnější věci stejně jako nejhroznější ohavnosti – které může uskutečnit bez ohledu na jakékoliv právo.

Zodpovědnost člověka za jeho činy nezpochybňuji. Ale nemám na mysli "právní zodpovědnost" – to je záležitost jiných složek, ne psychoterapeutů. A pokud hovořím o "právu", mám tím na mysli cosi jako "morální právo".

Pokud mluvím o "absolutní svobodě a nulových právech", myslím tím jakýsi "stav člověka v bodě nula". Člověka "an sich", "jako takového", jako hypotetickou bytost, která se ještě nezačala nijak vyhraňovat, "zvnějšňovat", vlatně "ex–sistovat", "tvarovat". Všechny potence jsou v ní, včetně primármní potence "svobody", ale ona sama je ještě nezačala nijak uplatňovat. Jakási "tabula rasa" – nahlíženo právě z dimense svobody.

Samozřejmě nechci teď popírat včechna ta fakta o genetické výbavě, kterou si člověk přináší na svět, ani fakta o vlivu prostředí – ale odmítám thesi (snad Freda Skinnera, jestli jsem to dobře pochopil, a snad i jiných lidí), že člověk by byl těmito věcmi determinován. Rovina svobody – to je prostě o jiném.

A teď – pozor - "bod nula" v sobě zahrnuje i tu eventualitu, vzít zkrátka houbu a tu svoji "tabuli" rázně smazat – takže jsem zase "tabula rasa".

Na té tabuli – tam kreslím sám sebe. Tu svoji figuru. Tam se vyjadřuju. Tam se zvnějšňuju. To je to pole mojí ex–sistence.

Tam si můžu i vytvářet všelijaké hodnotové žebříčky atd. Ale to, čím sám sebe determinuji, to je podle mě, tvrdím, přesně to, jaká si přiznám práva.

Myslím, že tady se konečně blížíme porozumění výroku "Svoboda předchází morálku": protože moje svoboda mi dává možnost si svoje "morální práva", svoje "nároky" sám formulovat – a tím, běžně řečeno, formovat svůj vlastní charakter. A nejen to. Pojem "práva" je totiž chápán silně nadosobně. Takže – je to tak - formuluji "morální práva" nejen pro svou vlastní osobu, ale i pro ostatní! Vypadá to možná silně paradoxně, ale já přiznávám nebo upírám morální práva i jiným lidem.

Ne vždy stejně. Zpočátku se snažím o jakousi spravedlnost: dejme tomu právo na život, právo na vzdělání, právo na sex, právo na svobodu (! Mít svobodu a přiznat – si nebo jinému - právo na svobodu není totéž – viz výše), právo na ... blablabla. Ale dříve nebo později dojde na "quod licet Iovi, non licet bovi". A jsme tam, kde jsme. Dobře. Zpátky k sobě:

Nevím, jestli se mi to už podařilo trochu jasněji vyjádřit. Soubor morálních práv a pravidel, který si během života vytvářím – může to vypadat jako sbírka motýlů - to jsem vlastně to "já", to je můj vlastní obraz. To je "to", co má garantovat moji integritu. To je můj "program", který jsem si sám vytvořil, a podle kterého jedu. Zdaleka netvrdím, že tento můj vlastní "morální kodex" je něco ideálního, co je vskutku produktem ryzího "zvnějšňování" sebe sama, vlastní ex–sistence - naopak, zkušené oko psychologa v něm rozezná snůšku všemožných introjektů, deformace od superega a já nevím co ještě. Je to jakési moje "druhé já", "viditelné", jakési "nevlastní", které na rozdíl od toho "vlastního", které by mělo "být", tj. "ex–sistovat", spíš jen doopravdy pouze "funguje" - anebo se aspoň docela dobře snaží tvářit, že "funguje".

S tou "garancí integrity": můj vlastní "morální kodex" mi integritu negarantuje sám o sobě – je to jen "litera", ke které je zapotřebí nějaký policajt, nějaký hlídací pes, který kontroluje, kudy chodím: a to je to, čemu, myslím, se říká "svědomí".

Šedá je teorie, pestrý je strom života. Život je plný kompromisů – a ty pro nás nejdůležitější jsou kompromisy mezi vlastním "morálním kodexem" a vlastním jednáním. Určité menší nesrovnalosti je schopné naše svědomí přehlédnout, přimhouřit očko, vykompenzovat lepšími činy. Větší nesrovnalosti, jsou už ohrožující – hrozí desintegrací naší osobností. Je nutné s tím něco udělat. Buď spravit své jednání – nebo zrevidovat svůj vlastní "morální kodex".

Hmmm – skoro mám dojem, že začínám moralizovat. Zase jsem se dostal trochujinam, než jsem původně zamýšlel. Zajel jsem na neznámou pevninu. Bojím se, že by to byl celý kontinent. A mně moje povídání připadá spíš už dost inkontinentní. Asi to vypadá, že už konečně začnu brzdit. Úvahy o růstu osobnosti, o asimilaci a o introjektech si zřejmě nechám zase do jiné práce. Teď se ještě na chvíli vrátím k "právům". Mohl by toho být zajímavý osobnostní dotazník – nechat respondenty zaškrtávat práva, která se cítí mít a která hodlají bránit.

O tom to totiž celé je, i když jsem to možná explicitně nezdůraznil: že když si přisvojím nějaké "právo", budu nucen si jej také "obhájit", stát si za ním, nasadit se, riskovat. "Moje" vlastní práva mají trochu jiný charakter než ona "obecná": zatímto těmi "obecnými" se často chráním jako štítem (viz to moje kázání na Lukáše 11, 5–13), za ta moje vlastní práva se budu muset sám porvat, abych obstál sám před sebou: aby to "druhé já" obstálo před tím "vlastním já". Myslím, že tady jde o jakési "vnitřní svědomí" na rozdíl od "vnějšího svědomí", o kterém jsem mluvil výše.

Možná to začíná být už trochu nesrozumitelné – sám mám co dělat, abych pochopil sám sebe, jak to vlastně myslím. Trochu se mi to osvětluje takovým jednoduchým "trojvrstvým modelem" lidské osobnosti, který jsem si zase "vytáhnul" z jednoho rogeriánského sezení. Model byl "ušit" na moji vlastní manželku (ne mnou, někým jiným!), ale když jsem se nad tím zamýšlel, myslím, že by mohl mít docela obecnější platnost:

1) vnitřní, pevná, ocelová koule: To je to "zdravé jádro", svobodné, rostoucí, o kterém jsem mluvil hned na začátku, kterému mohu důvěřovat, to je ta vlastní "dobrá" podstata člověka, ke které je ale tak těžké se dopracovat, to "vlastní já".

2) mezivrstva: to je taková trošku břečka. Nic moc. Je tam toho dost pokaženého. Řekl bych – obrázek toho "druhého já". Neradi se v tom šťouráme, ještě méně raději to nosíme na trh. Většinou si o tom myslíme, že právě tohleto je to to naše pravé já, a tak to raději držíme ve skrytu, na uzdě. Tou uzdou – tou je právě to svědomí, které to drží na tom našem "morálním kodexu". Nicméně ta naše "tabule morálního kodexu" většinou plave právě někde na úrovni této mezivrstvy. Pokládáme ji často za to nejlepší, co v nás je, ale i přinejlepším je to jen snůška kompromisů, naprogramovaná na holé přežití.

3) Vnější plech: to je to, co nosíme na veřejnosti, a nejen, zpravidla i sami před "sebou", před tím "druhým já". Vpodstatě si i tuhle karoserii formujeme podle té naší "morální tabule". Často v ní vidíme ten ideál, kterým bychom chtěli být – před ostatními, ale i sami před "sebou".

To "vnější svědomí", tím myslím to, co obyčejně svědomím nazýváme, si představuji, že hlídá jak tu naši "karoserii" (vnější šlupku, jak se chováme, tváříme, jednáme, mluvíme atd.), tak i naši "mezivrstvu" (naše skryté myšlenky, představy, "bažiny podvědomí" atd.), aby tvořily jakousi integrální, či lépe řečeno "pseudointegrální" osobnost na základě vybudované "morální tabulky". To je to "běžné svědomí" pro "běžný život".

Naproti tomu to "vnitřní svědomí" chápu jako nějaký "korektor" mezi tou vlastní "morální tabulkou" – tj. naším charakterem - a mezi naším vlastním "ex–sistujícím já", mezi tím jádrem. A to je právě ten problém, že toto "vnitřní svědomí" se málokdy dostane ke slyšení. Do kontaktu. Pokud neuvažuji o cílené psychoterapii apod., tak se s ním člověk setkává jen v některých, zvlášť vypjatých, "existenciálních" životních momentech. To bývají někdy ty okamžiky, které člověku dokáží zbourat a přeorat všechny dosavadní jistoty a pokud to dobře dopadne, může se z toho narodit nový člověk. Jinak mám takovou obavu, že nějaká psychoterapeutická analýza se většinou prokousá přes karosérii do toho bahénka mezivrstvy, ale už moc nevěří, že by pod ní mohlo být ještě něco solidního. A tak z toho má člověk deprese a snaží se držet ve "funkčním stavu" tak, že se snaží mít v jakémsi pořádku tu svou mezivrstvu, kterou přizpůsobuje té své plechové fazoně. Tolik "běžná psychoterapie" – ve stylu reklamních sloganů :-)

Naproti tomu naše RCA (trošku ironizuju – ale v podstatě to myslím dobře) se v pevné důvěře prodírá až na to solidní jádro, a uzdravení osobnosti vidí v "prokrystalizování" té matlavé mezivrstvy směrem od středu, od "zdravého jádra".

Nakonec si konečně udělám ten svůj "osobnostní test", který jsem si výše sám navrhnul. V Bělči, začátkem dubna, jsem se prohlásil za "znovuzrozeného člověka". To je přesně ten moment, proč jsem si výše nechal tu možnost "smazat si tabuli". Vidím to skoro až tak, že čím je člověk víc v zajetí hříchu, tím si o sobě myslí, že má víc všelijakých práv, a tím víc se cítí ukřivděnější, když se v nich cítí být ukracován. A zároveň omezovanější a nesvobodnější, samozřejmě. A odplata za hřích je smrt – což znamená žádná práva. A tak jedinou šancí je odplatu přijmout a nechat "umřít" to "staré já" – smazat tabuli a začít znova jako zcela bezprávný otrok.

Takže tak asi vznikla ta situace, kterou jsem mnohé pohoršil, že jsem o sobě tvrdil, že jsem "absolutně bezprávný".

Přesto už v té chvíli jsem měl dvě výjimky, dvě práva, za která jsem se pral:

1. Nezadatelní právo vlastní volby, svobodného rozhodnutí (právo na svobodu)
2. Právo svobodně dávat a přijímat nabízené.

Jak jsem řekl, "být svobodný" a "mít a uhájit si právo na svobodu" vidím jako rozdílné pojmy. Prakticky: nemuset cítit neustále nutkavou potřebu se omlouvat nebo vysvětlovat vše, co konám ze své svobodné vůle. Právo projevit se. Právo existovat. (Myslím, že právo existovat logicky předchází právo žít. Pokud člověk žije a přesto se omlouvá za svou existenci, je to svým způsobem tragedie.)

To druhé právo, dávat a přijímat nabízené, to jsem si připravoval cestičku pro akceptaci a tím pro komunikaci. Ještě jinými slovy: právo být ve vztahu. Dosud jsem mluvil o člověku, jen jako by to byla samotná bytost. Pojmem "vztah" se kóóónečně dostávám k meritu své práce! Oh – jaký hrůzný úvod jsem k tomu potřeboval!

(Kapitola dopsána Thu May 21 01:32:25 1998)

Vlastní práce

Vztah

Člověk je svobodný a zároveň vztahový

Thu May 21 12:39:04 1998

Člověk je bytost zvláštní. Na jedné straně jí přiznávám absolutní svobodu a na druhé straně o ní tvrdím, že je stvořena, předurčena žít ve vztahu.

Jeden vztah, někdy nazývaný "vertikální", je vztah k jeho stvořiteli, k Bohu. Je to vztah, kterým se člověk vztahuje k tomu, co jej překračuje, to, co je mimo dosah jeho moci, čeho by se mohl zmnocnit. Nejen zmocnit svýma rukama, ale byť jen jedinou myšlenkou, jedinou představou. To, co leží za obzorem toho, kam oko ani mysl nedohlédne, je tradičně označováno slovem "transcendentní". Je to jakoby "z jiného světa". A přesto přeze všecko, přes tu neobsáhnutelnou propast, která od něj člověka dělí, je tu vztah. Je to až neuvěřitelné, nepochopitelné – nejen Bůh sám, ale i vztah s ním se vymyká našemu chápání. Přes nelidský mráz i žár kosmu je tento vztah teplý, lidský, osobní.

Je možná komunikace, je možné porozumění, je možné sdílení.

Thu May 21 22:08:32 1998

Vztak k jiným lidem bývá nazáván "horizontálním".

Myslím, že vyjímečnou posici zde má vztah mezi mužem a ženou. V tomto vztahu vidím základ lidské "vztahovosti", tj. jeho podstaty, být bytostí vztahu:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
muže a ženu je stvořil.

[Genesis 1,27]

Proto opustí muž svého otce i matku
a přilne ke své ženě
a stanou se jedním tělem.

[Genesis 2,24]

Myslím, že oblast sexu je oblastí, kde dochází k prolínání lidského a božského. Ne nadarmo nazývá manželka známého (již zemřelého) kazatele Trobische pohlavní styk "modlitbou až doprostřed těla". Není také jistě náhodné, že snad každé náboženství a každá kultura nějakým způsobem reguluje především sexuální život.

Zažil jsem situaci, [...].

K té svobodě a vztahovosti: Je to takový zajímavý paradox těchto dvou věcí – na jedné straně naprostá svoboda, na druhé vevázanost ve vztahu. Jak to logicky pojmout?

Krátce po našem "obrácení" jsme s manželkou šli, já jí něco vyprávěl a oslovoval jí přitom – nezvykle - "člověče". Ženě se to oslovení moc nelíbilo. Jenže já to tak opravdu začal prožívat, začal jsem nás tak vnímat – že teď jsme "člověk". Řekl jsem jí to a myslím, že to pak už vzala.

Facilitující vztah

Thu May 21 23:07:36 1998

Rogeriánská terapie probíhá ve vztahu. V rozhovoru. V rozhovoru je vztah.

Fri May 22 06:16:58 1998

Jaký mám pocit? Docela blbý. Potřebuju ze sebe něco vymáčknout, a pořád to nějak nejde. Včera večer už jsem zktátka nemoh'. Pocit totální únavy a vyčerpanosti. Dosavadní "metody" selhaly: předtím jsem č... ále do prkýnka. Zkrátka čumím do obrazovky a stejně mě nic nenapadá. Vůbec nechápu, proč to všechno dělám. Nemá cenu, pořád někomu něco vysvětlovat. Jó, teď si vzpomínám, vlastně v Kroměříži nám kvůli tomu taky pořád nadávali. Říkat věci – jo, říkat věci. Někdo si něco myslel, že by ten druhý měl, a oni – ví to? Řek' 'si mu to? Ví o tom? Má ti snad číst myšlenky?

Jo, to je fakt, asi měli pravdu. Druhý se pořád nemůže domejšlet, co si myslím, co cítím, co chci. Svatá pravda.

No, já to vysvětlím :–) : Prostě nevím, jestli to píšu pro oponenty, nebo pro sebe, nebo pro manželku, nebo pro lidi, nebo pro Pána Boha, nebo pro šuplík... Nemám v tom nějak jasno, nerozumím tomu. Kdybych to psal pro oponenty, sesmolím nějak požadovaných 15 stránek a mám to přinejhorším za týden z krku.

Teď se s tím pářu už přes dva měsíce, skoro na nic jiného nemyslím, o "normálním fungování" nemůže být ani řeči, spoustu dalších věcí jsem hodil za hlavu, Internet platíme tisícovku měsíčně, ale za čtvrt roku jsem tam nic nedal, poslední číslo časopisu tam mám z února, všechno před sebou odsouvám zase jak buldozer, tlačím, ale už nějak nemůžu. Je to děs. Nemůžu sám přijít na to, o co mi jde.

Večer jsem potřeboval někde něco nacucat. Mačkám se a nic ze sebe nevymačkám. Mračím se. Jsem nevrlej. Ležet a nic nemuset.

Dnes už to jsou tři týdny, co přetahuju termín "do konce dubna". Ode dneška za dva týdny má být obhajoba. Někam uniknout. Natáhnout se a nemuset nic dělat. Všichni na hrb. Bolí mi, to je fakt.

Snad to není fňukání. Nebo je? Nevim. Tvářím se spíš zamračeně, než ufňukaně.

Vypadá to, že pořád chci sám sebe dotlačit někam. A tak sám lezu pod všelijaký tlaky a lisy, nejlíp ty časový. Potřebuju, aby mě něco někam dotlačilo. Ale k čemu kurňajs?

Proč nemůžu jednoduše napsat to, co jsem měl pohromadě už v tý Bělči? Protože se bojím, že by mi zase nikdo nerozuměl? Chci to mít dokonalejší? Potřebuju sám přijít na něco, na co jsem ještě nepřišel? Nebo si to jen nějak zformulovat? Nebo se bojím přijít na to, že to je všechno jen nafouklá bublina? Nebo že já sám jsem ta bublina? Domýšlivá, pyšná, nicneznamenající?

Pocity méněcennosti, doprkýnka, včera jsem si to zrovna čet'. Adler, klasika. Nečet' jsem ho, jen zmínku o něm.

V tom Tournierovi. Už jsem němoh' nic napsat, tak jsem si aspoň v noci čet' Tourniera: " ... odhalit nevědomé mechanismy, které souvisí s jeho neúspěchy, k vyléčení nestačí. Ve skutečnosti je zapotřebí převýchova, ve které podle mne žádný psychoterapeut nemůže uspět, aniž by neapeloval výslovně či skrytě na vědomé schopnosti svého pacienta. ..."

Ach jo, Tourniere, občas mi připadáš i trochu rogeriánskej, ale tohle se mi pořád moc nezdá. Převýchova. Kriminál. "Síla ideje a síly srdce." Apelovat. Jasně, na to moje lepší já, že jo. Jo, budeme apelovat. Apel! Report! Nástup!

"Musíme ho přijmout v jeho celistvosti, se všemi protiklady, se všemi vědomými či nevědomými silami, které v něm působí. Všechny síly a mechanismy, jež studuje věda, se týkají osoby. Osobnost by už nadále neměla být redukována na mechanismy nevědomí ani na práci vědomých schopností. Zůstává skrytá objektivnímu pozorování."

No tak to máš recht, Pavlíku. Holismus, celý člověk. Ale už nás v tom nějak předcházej ňůejdžáci. No jo, nevěstky a hříšníci nás budou předcházet. Nějak si moc hovíme.

"... k výsledku pozorování přispívá osobnost pozorovatele stejně tolik jako objekt pozorování."
No jo, dyť to taky říkám. To "stejně" je důležitý. Samotný vztah, to je to centrum, rovnoramenná páka na obě strany. RCA. O tom chci pořád psát. Proč už jsem to dávno nenapsal?

"... Ve vztahu k lékaři je pacient v situaci dítěte, které se vyvíjí, protože cítí, že otec z toho má radost a je na ně hrdý."
A to je dobře, nebo špatně? Z kontextu bych řek', že myslíš, že špatně. No jo, samý jedničky kvůli tatínkovi. To asi není dobře. Ale vyvíjet by se měl. A proč bych z toho nemoh' mít radost a proč by to on nemoh' cítit?

---

Sat May 23 22:48:25 1998

Sloveso "facilitovat", anglicky "facilitate" znamená ulehčit, usnadnit, z francouzského "faciliter". Angl. "facility" znamená "snadnost" (absence těžkostí, potíží), "plynnost" nebo "obratnost" z franc. "facilité", it. "facilitá". "Facile" znamená "snadně/snadný" nebo "klidně/klidný", podobně jako stejné slovo v italštině ("lehce", "plynně") nebo francouzštině. Původně z latiny: "facile" = "snadno, lehce; rád; rozhodně;", "facilis" = "sdnadný, lehký; vhodný, příhodný; povolný, ochotný, vlídný, přívětivý", "facilitas" = "snadnost, lehkost; povolnost, ochotnost, vlídnost, přívětivost; způsobilost, schopnost, obratnost; náchylnost, sklon".

Sám jsem se s takovými slovy setkal v regeriánském výcviku poprvé, ale teď mám dojem, že slova "facilitace", "facilitovat", "facilitátor" se používají v angličtině poměrně běžně a nejen v psychologii a psychoterapii: nedávno jsem se dočetl, že termín "facilitátor" s používá např. v tzv. "kineziologii", což má být jakási metoda na odblokování problémů, používající čínskou hypotézu meridiánů (jako v akupunktuře), kterými proudí "životní energie" – tedy metoda, která nemá s rogeriánskou terapií nic společného.

[Pozn. Mon May 25 08:45:30 1998: Mně samotnému nejsou termíny "facilitátor, facilitovat, facilitující" příliš blízké. Vidím v nich pořád ten význam "usnadňovat, ulehčovat" – téměř až "činit instantní" - což si myslím, že není o tom. Hluboký rozhovor nelze usnadnit, ulehčit. Vždycky něco stojí. Myslím si, že facilitátor není pro to, aby někomu něco "ulehčoval", ale proto, aby vůbec umožnil pohnout něčím. Nicméně i přes tyto výhrady, které k němu mám, jse se rozhodl tuto Rogersem použitou terminologii zachovat.
Ještě mi tam zaznívá verš "Moje břímě je lehké."]

Jak jsem z Rogerse pochopil, facilitující vztah by měl vzniknout, pokud bude terapeut co možná nejvíce kongruentní, akceptující a empatický (význam těchto pojmů jsem pro sebe shrnul v první versi své práce, viz appendix B, str. B3–B5). Potom dochází k jakémusi "přenosu" nebo "indukci" těchto schopností "kanálem tohoto vztahu" (nebo jak to celé nazvat) i na klienta, takže i klient se bude moci stávat sám sebou, dostávat se do kontaktu sám se sebou (být kongruentní, takže bude moci jako osobnost růst), akceptující a empatický, a to i ve svém vlastním životě (nejen ve vztahu k terapeutovi), takže si bude moci začít řešit i své životní problémy. Což chápu jako podstatu terapeutického rozhovoru klienta s terapeutem.

Úlohu facilitátora ve skupině jsem během výcviku naproti tomu pochopil tak, že zde nejde ani tak o to, aby vedl terapeutické rozhovory s těmi, kteří to potřebují, ale jde víc o to, aby zde byl jako jakási "záchranná síť": Pokud by se někomu stalo, že by jej nikdo jiný ze skupiny nepochopil, nepřijal, pak může mít jistotu, že zde někdo takový je: facilitátor. Tato jistota pak členům skupiny umožňuje "být sami sebou" více se ve skupině otevírat.

Z toho mi plyne, že role terapeuta v rozhovoru s klientem a role facilitátora ve skupině jsou pro Rogerse dvě odlišné úlohy, i když to podstatné mají obě společné: požadavek, aby rogerián, ať už terapeut, nebo facilitátor, byl za všech okolností co nejvíce kongruentní, akceptující a empatický. Tomu se někdy ve zkratce říká "být PCA". Výraz "za všech okolností" pak znamená, že takový by rogerián mel být i ve svém soukromém životě, ve svých reálných vztazích, nejen ve své profesi. Jinými slovy, "být PCA" se stává "životním stylem", ať už hraje jakoukoliv roli (psychoterapeuta, manžela, otce rodiny atd.).

Tímto jsem v kostce shrnul svoje poznatky a zkušenosti, které jsem získal a zažil během uplynulých pěti let výcviku. V dalším budu opět pokračovat v tom, v čem se moje osobní pojetí dosud vyhranilo, a to zejména v průběhu cca třiceti hodin terapeutických rozhovorů s dobrovolníkem, které jsem od podzimu minulého roku do dnešního dne měl.

Hraní rolí

Sun May 24 00:20:00 1998

V kapitolce "Plně fungující člověk" (str. 46–48) jsem se zmínil o jedněch pojmech, které jsem začal vnímat dost negativně. Dalšími takovými pojmy jsou "role" a "hraní rolí".

Už během výcviku mi bylo občas divné, že se často používaly pojmy jako "role klienta", "role terapeuta" atd. Moc mi to totiž nešlo dohromady s požadvkem kongruence: buďto jsem kongruentní, a tedy jsem tu sám za sebe, a nehraju před nikým žádný tyátr, a nebo tyátr hraju a pak na sebe beru všelijaké role a dělám vše "jako". Tento rozpor se asi nejzřetelněji projevil při prvních labácích (tzv. "empatických laboratořích"), které jsem chápal jako průpravu pro vedení individuálních psychoterapeutických rozhovorů s klienty. "Labák" je tvořen zpravidla třemi frekventanty kursu, z nichž každý se ujme jedné z předem stanovených rolí: jeden dělá klienta, druhý terapeuta a třetí pozorovatele.

Rozdělení rolí probíhá zpravidla dost typicky:

1) Nejdříve padne obligátní otázka "Tak kdo tady má nějaký problém?" Rozumí se problém, se kterým je ochoten "se vytasit". Jde o to najít osobu, která se ujme role klienta. Zpravidla se tato role vybírá jako první, protože je všeobecně považována za "nejchoulostivější". Nejde jenom o intimitu osobních problémů, jde i o dobrý odhad časové náročnosti a s tím spojené určité riziko, že se problém v daném časovém limitu nedořeší. Zpravidla je čas na "labování" jedné trojice jeden a půl hodiny, a pokud se chtějí všichni tři vystřídat v různých rolích, zbyde pro jeden rozhovor cca 20 minut času – nějaký čas zabere následné hodnocení rozkovoru a něco se vždy proplká dohadováním o rolích atd. Někdy mívá úvodní otázka tvar "Tak kdo bude jako první dělat klienta?" atp.

2) Vybraný klient mívá zpravidla možnost vybrat si, koho chce za terapeuta, v koho ze zbývajících dvou přítomných má větší důvěru. Někdy padne otázka "Tak kdo mu/jí bude dělat terapeuta?" Čas od času si někdo vybere roli terapeuta hned na začátku, např. slovy "Tak já bych si třeba dneska zkusil roli terapeuta, už jsem to dlouho nedělal." Někdy v tom bývá i snaha předejít tomu, aby se dotyčný vyhnul roli klienta (často se rozhovor protáhne a labák se nestačí otočit třikrát) anebo alespoň tuto roli oddálit.

3) Na zbývajícícho třetího automaticky vybyde "role pozorovatele" Nezřídka se stává, že někdo už hned na začátek hlásí "Já budu pozorovatel" ve zjevné snaze vyhnout se angažovanějším rolím klienta a terapeuta.

Také podstata jednotlivých rolí je pevně daná:

1) O klientovi se předpokládá, že má nějaká problém, se kterým půjde do hry. Vzhledem k tomu, že času není nazbyt, očekává se, že s jeho exposicí nebude příliš otálet a půjde rovnou in medias res, k jádru věci. Jinak se klientovi během labáku zaručuje, že "klient může všechno" – tj. může se na chvíli oddychnout ode všech rogeriánských pravidel a chovat se jakkoli nepřístojně, tak jako se předpokládá, že by se choval předem nijak neinformovaný klient, který poprvé v životě vpadne do terapeutovy ambulance. Vypoví, co ho trápí a pak počká, co na to terapeut, jakou mu dá radu.

2) Terapeut od začátku klienta bedlivě sleduje, pokyvuje hlavou, trpělivě akceptuje všechny jeho výlevy, pobroukává si hm, hm, dává mu najevo svou hlubokou empatii, případně neopomine poukázat na svou kongruenci nenuceným pochroupáváním burských oříšků. V klidu vyčká, až klient dopoví, co měl na srdci a nenechá se vyprovokovat k udílení rady. Když na něj přijde řada, zopakuje klientovy pocity nebo ukáže jiný z rogeriánských triků. Tak rozhovor pokračuje celou dohodnutou dobu, po jejíž uplynutí jej terapeut taktně ukončí.

3) Pozorovatel celou dobu ani nemuká, jen bedlivě pozoruje výkony obou aktérů, případně si dělá drobné poznámky. Trvá–li ale rozhovor již přiliš dlouho a terapeut se nemá k tomu, aby s něj vhodně vybruslil, pozorovatel si odkašle se slovy "Nechci vám do toho kecat, jako bych tu nebyl, ale pomalu bychom měli jít na večeři, tak ať to ještě stihneme zhodnotit." Samozřejmě, že rogerián je celou dobu vychováván k tomu, aby nikdy nikoho a nic nehodnotil, nicméně zde je vhodná přiležitost. Ale než sám vyjádří svůj znechucený pocit nad celým rozhovorem, dá podle pravidel nejprve slovo klientovi, aby vyjádřil, jak se během rozhovoru cítil, zda měl pocit, že jej terapeut akceptuje, chápe atd. a pak se zeptá terapeuta. Svoje vlastní zdrbnutí si nechá až na konec – případně ho dopoví, pro dobrou chuť, už při večeři. V případě, že není ještě večeře, je zpravidla komunita, kde všichni pozorovatelé ze všech labáků postupně referují o tom, co se u nich událo, aby tak přede všemi vyšlo najevo, který je nejgeniálnější a který zase nejbeznadějnější terapeut...

Předcházející popis "typického labáku" jsem záměrně podal v mírně zlehčeném tónu, ve snaze naznačit, že se tu jedná o podivný fenomén, o cosi mezi hrou a realitou. Z vlastní zkušenosti pamatuji, že zpočátku jsem měli při labácích trochu rozpaky, jak je pojmout – onu divadelní roli jsme se snažili pojmout co nejsvědomitěji: Představovali jsme si, jak sedíme ve své ordinaci, klepání na dveře, vítáme svého prvního klienta, teseme pravicí, nabízíme kávu či cigaretu, sedáme do křesla, návštěvníkovi vykáme a neopomeneme na titulaci (jinak si samozřejmě tykáme a oslovujeme křestními jmény) ... atd. atd.

Jak ubíhají dny, měsíce či roky, už se s takovými srandičkami příliš nezatěžujeme, dalo by se říci, že rovina labáku se více posunuje od onoho "jako" k tomu "doopravdy". Během rozhovorů prožíváme častěji chvíle, kdy na chvíli zapomínáme, že to je jen labáku, a jsme více ponořeni jeden do druhého. To je asi období, kdy v labácích odvádíme nejvíc práce.

Ke konci výcviku se elán někdy vytrácí a i labáky začínají být víc formální a víc stereotypní. Někdy mám obavy, do jaké míry to asi anticipuje budoucí posun od počátečního enthusiasmu začínajících terapeutů a unavující rutině všedního zaměstnání.

Sám za sebe musím říci, že mě skupinová sezení první roky výcviku příliš netěšila. Když nám byla prozrazena možnost labáků (během týdenního pobytu v Chotěboři na jaře 1993) hodně intenzivně jsem se do nich vrhnul, protože jsem v nich spatřoval přímou přípravu pro svou eventuelní budoucí činnost při psychoterapeutických pohovorech s klienty. Od té chvíle mě skupinová sezení bavila ještě méně – těšil jsem se jen na labáky a chápal jsem je jako odměnu za trpělivé vysedávání na skupinách. Mimo jiné, smysl skupinových sezení mi čím dál tím více unikal: bral jsem jej v počátku jako nějaký úvod do problematiky PCA, případně jako určitou příležitost tu a tam si společně něco sdělit, a moc jsem nechápal, proč na nich máme trávit takovou spoustu hodin, když už můžeme daleko užitečněji a intenzivněji labovat. Pojmem "skupinová sezení" teď myslím jak malé skupiny, tak velké komunity. Malé skupiny se daly ještě celkem snést, tam se aspoň čas od času vynořil nějaký "opravdický problém" a mohlo se jít do nějaké hloubky, ale velké komunity pro mě byly opravdu hodně otravné.

V labácích jsem se nejdřív těšil nejraději do role terapeuta, protože to mi dodávalo největší sebevědomí – dokázat sobě i ostatním, jak tu roli nadprůměrně a zvlášť talentovaně zvládám. Ale už brzy jsem zažil jeden pro mě velice významný labák, kde jsem byl v roli pozorovatele – což je jinak všeobecně dost opomíjená role – tak, že některé labáky (v nouzi - není-li třetí do hry) ji i vynechávají.

V čem pro mě byla ta změna – řekl bych "aha" zážitek: Do té doby jsem si, jsa v roli pozorovatele, představoval, že jsem ve skutečně jakoby terapeut. Dával jsem pozor, co klient říká, představoval si, jak bych já jako terapeut reagoval, a pak jsem tyto své pomyslné reakce srovnával se skutečnými reakcemi kolegy, který byl v roli terapeuta, a porovnával jsem. V duchu jsem počítal skóre, kolikrát byl "lepší" on a kolikrát bych byl "lepší" já. Také jsem si hrál na "Velkého Rogerse" a dával bedlivý pozor, kdy se terapeut prohřeší proti základním rogeriánským pravidlům: zda omylem neudělí nějakou radu, nepřestane být kongruentní nebo akceptující, do jaké míry se mu daří být empatickým, zda nevynese nějaký soud nebo hodnocení, zda nebude někde cosi interpretovat, atd. atd. Sledoval jsem přesně čas na hodinkách a zapisoval si, kdy co kdo a jak, kdy byl jaký projev čeho a kdy kdo a jak zareagoval na co, a pak o všem podrobně referoval. Takže jsem se v tom začal docela dobře vyžívat.

Ale teď k tomu zážitku, který se mi udál v onom pamětném labáku: tehdy jsem si nějak uvědomil, že vůbec není nutné a nikdo to po mně nechce, abych si jako pozorovatel ještě hrál na nějakého stínového terapeuta nebo kritika. Dokonce, že ani není nutné, sledovat všechno, co řekne klient, tak podrobně a pozorně, jako bych to musel v roli terapeuta dělat. Nějak jsem se od té role latentního terapeuta osvobodil a jako bych se povznesl někam výše směrem k nebi: přestal jsem vnímat jednotlivá slova a jednotlivé věty, přestal jsem vnímat jejich logické obsahy a významy podávaných sdělení, přestalo mě zajímat, co kde kdy kdo komu co, a plně jsem se soustředil na pocity, sdělované tónem a intonací hlasu. A najednou jako bych se octnul v docela jiném světě, než jsem byl dosud. Byl to neuvěřitelný zážitek, který mě naplňoval dosud nepoznanou slastí. Když labáky skončily, referovali jsme o nich na velké komunitě, a já o tom našem referoval tak plasticky, že to dosud nemělo obdoby. Moje sebevědomí dosahovalo ke svému zenitu.

Ale moje prožitky se ale odrážely i v mých modlitbách a v mém duchovním životě během pobytu. Každé ráno jsem s velikou radostí vstával asi hodinu před ostatními a chodil se modlit, číst Písmo, rozjímat a zpívat bratrské písně na osamělé místo. Jednou jsem si při zpěvu jedné písničky tak hluboce uvědomil vlastní hříšnost a zároveň milost Boží lásky, že jsem se neovladatelně rozeštkal a rozbrečel, jako snad nikdy předtím, byly to proudy horkých slz, byla to maximální duchovní bolest i rozkoš najednou. Byl to nenadálý mystický prožitek.

Jednou při modlitbě jsem si zvlášť tíživě prožíval nejistotu vzájemné komunikace z Bohem: neměl jsem naprosto žádné pochyby o tom, že On můj hlas slyší, ale naprosto jsem si nebyl jistý tím, jak mám slyšet já Jej. Pak se mi dostalo zjevení a ujištění: pokud jsem si jistý, že On slyší mě, nemusím se strachovat o to, jak uslyším já Jeho hlas – to už můžu nechat s důvěrou na Něm, jakým způsobem ke mně promluví, abych neměl pochyb.

Pak jsem si podle Hesel Jednoty bratrské četl z Jakubovy epištoly:
"Pamatujte si, moji milovaní bratři: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. ... Domnívá–li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná." [Jk 1,19;26] Vzal jsem si to k srdci a omezil jsem svoje mluvení na skupinách. Místo toho jsem o to víc poslouchal a brzy jsem se dočkal i odpovědi na svou modlitbu.

Celý týden mě pak provázely neopakovatelné dojmy, zvláště v oblasti zvukových počitků. Přestal jsem poslouchat slova a soustředil se maximálně na tón hlasu. A v tu chvíli jsem začal slyšet věci, o kterých jsem neměl do té doby tušení! Připadalo mi to, jako bych neúprosně pronikal pod kůži každému, kdo promluvil. Nikdo neměl šanci mi uniknout. Po čase se ke sluchovým přiřazovaly i optické vjemy: tváře mluvících se mi začaly rozmazávat a místo nich se mi zjevovaly ksichty, masky, zrůdy nebo různá zvířata. Chvílemi jsem viděl i anděly i jiné bájné bytosti. Jako bych měl na dlani každého. Začal jsem si zřetelně uvědomovat i chyby našich facilitátorů, které jsme do té doby měli téměř za "bohy", za "dokonalé rogeriány".

Poslední dny pobytu už jsem byl v takovém stavu, že jsem byl přesvědčený o tom, že začínám rozumět i řeči zvířat, ptáků a hmyzu. Jako pohádkový Jiřík, který ukousl koneček kouzelného hada. Najednou jsem slyšel celou přírodu, všelijakou duši, jak doslova chválí a velebí svého Stvořitele. To nebyla metafora, já to doopravdy tak vnímal a slyšel. Slyšel jsem, jak vše živé rozumí Bohu a jak mu odpovídá, byla to naprostá harmonie, jen v lidské řeči jsem pořád každou chvíli slyšel nějaké kakofonické tóny.

Jsou to maximálně intenzivní vzpomínky. Poslední den pobytu jsem byl už tak rozcitlivělý, že jsem z nepatrného podnětu začal brečet a vzlykat, nebo se zase smát a radovat. Byl to stav změněného vnímání a prožívání reality, jako bych snad požil nějakou drogu. Nicméně po odjezdu domů se tento stav poměrně rychle opět znormalizoval.

Co mi z výše uvedených zážitků aspoň trochu zůstalo, je, že jsem se naučil vnímat hovořící dvojici nebo skupinu lidí nejenom jako jednotlivé osoby, ale jejich rozhovor jako celek, podobně, jako bych poslouchal hru nějakých nástrojů a mohl vnímat jejich souzvuky, konsonance a disonance, jako zvuk celého hudebního tělesa. Ale v tu dobu jsem si ještě neuvědomil, jaký dosah pro pojetí skupiny to možná pro mě bude mít.

Určitý zlom v pojetí skupin jsem zaznamenal, když nám byla dána možnost jejich facilitace. Pokud dobře vzpomínám, bylo to až na týdenním setkání na Mendryce na podzim 1994. Snažil jsem se pochopit, v čem spočívá facilitace skupiny, a jeden z facilitátorů mi zapůjčil pár strojopisných stránek překladu Rogersova článku o facilitování skupin. Z něj jsem pochopil, o co právě jde: o tu zodpovědnost přede všemi členy skupiny za to, že já zde čekám připravený přijmout kohokoliv z nich, bude–li to třeba: že pokud ne nikdo jiný, já jistě.

Teprve nedávno jsem zaslechl, že někdo se vyjádřil o našich skupinách jako o encounterových. To mně docela překvapilo, protože cosi o encounterových skupinách – "skupinách setkání" - jsem se dočetl naposledy někdy před patnácti lety, byl jsem tím tenkrát dost nadšen a toužil jsem po tom, někdy něco podobného zažít. Ale nikdy během celého výcviku mě ani ve snu nenapadlo, že encounterové skupiny by měly být to, co tady spolu celé ty roky provádíme! Tak jsem si tedy encounter nepředstavoval. Představoval jsem si, že encounter je něco, co se dotýká až samotné podstaty lidského bytí, ale tak hluboké prožitky jsem během našich skupinových sezeních příliš nepotkával. Ale přece jen se mi podařilo nakonec encounter zažít – ale o tom v následující kapitole.

Sun May 24 13:26:36 1998

Prožitky z první Chotěboře, které jsem popisoval, se mi už – alespoň v takové intenzitě a míře - v následujících pěti letech už neopakovaly, zůstala mi na ně jen milá vzpomínka.

Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi v knížce A.R.Luriji (viz odkaz, str. 20–24) četl o synestézii pana Š., kdy u něj akustické vjemy vyvolávaly celou škálu vjemů a pocitů vizuálních, chuťových aj. To, co jsem prožíval sám, nemohu se zde popisovanými jevy srovnávat, nicméně určitou podobnost nalézám.

Jendá se zřejmě o mou vrozenou tendenci, jakýsi handicap, který mám, pokud mám poslouchat mluvené slovo. Těžko so soustředím na přednášky, na kázání, na jakýkoliv mluvený projev, i běžný rozhovor z lidmi mi často činí potíže. Těžko se s lidmi na něčem domlouvám, a pokud se domluvím, později zjišťuji, že to každý pochopil jinak. Pokud se mi někdo představuje, je téměř jisté, že jeho jméno už v příští minutě nevím. Při setkáních si jména všech 20–ti lidí po týdnu ještě nepamatuji a příště mám opět problémy s jejich upamatování. Jako by mi chyběly nějaké associace mezi lidským obličejem a jeho jménem. To, co mi ale vydrží léta, je vždy nějaký druh vnitřního pocitu, s tím člověkem associovaný.

Pokud někdo mluví a maluje přitom nějaká schemata, tyto vjevy jsem schopen si pamatovat a reprodukovat. Ale mluvené slovo velmi těžko, pokud si nedělám alespoň písemné poznámky nebo náčrtky. Velmi mně ale pomáhá, když se s někým bavím v chůzi. Potom jsem schopen si v paměti vybavit cestu, kudy jsme šli, a přesně vím, jaké místo jsme kdy procházeli a o čem jsme se v tu chvílí bavili. To mi také silně připomíná jednání pana Š. v Lurijově knížce. Asi mám takovou vnitřní potřebu si věci vizualizovat a to mi pak pomáhá jim porozumět, zvlášť mluvenému slovu. Také se mi to stává během terapeutických rozhovorů, že zatímco klient něco rozpráví, mně se v představě vytváří nějaký obraz.

Také mi dělá téměř nepřekonatelné problémy, vyznat se v nějakých rodinných aj. vztazích – kdo je čí jaký příbuzný, kdo s kým co dělá, jaký spolu mají vztah, co kdo o kom říkal atd. Zkrátka faktická rovina takovýchto vztahů. Proto třeba ani nečtu ani nechodím na detektivky – zkrátka víc jak tři čtyři postavy je pro mně už velmi těžké rozeznat, kdo je s kým proti komu, o kom mluví atd.

Tohle byly také důvody, proč jsem se zpočátku bál do výcviku psychoterapie jít. Obával jsem se pocitů trapnosti, kdy se mi klient bude snažit vysvětlit svůj problém a já se v něm nedokážu vyznat. Teď jsem si právě vzpomněl, že ten můj první zážitek v onom labáku v Chotěboři měl přesně ten samý charakter: Frekventantka, které byla v roli klienta, začala svěřovat terapeutovi nějaký problém v mezirodinných vztazích a přibírala do svého vyprávění stale další osoby. Byl jsem z toho jako pozorovatel zoufalý, přestával jsem se v té směsici vztahů naprosto orientovat, ztrácel jsem se, cítil jsem se v tom dost hrozně, až jsem se ztratil úplně a přestal jsem chápat, o čem je vůbec řeč. Jediné, co jsem v té chvíli zřetelně slyšel, byl tón jejího hlasu, kterým svůj příběh vyprávěla, a do toho jsem začal vnímat tón hlasu terapeutových odpovědí. Sám jsem už neměl ani tušení, o čem vlastně mluví, ale mohl jsem přesně sledovat charakter jejich vzájemného vztahu, vztahu mezi klientem a terapeutem, míru vzájemného pozorumění. Znělo to pro mě jako nějaký kontrapunkt, jako nějaká fuga s více vzájemně propletájícími se odpovídajícími si tématy, které jsem mohl naslouchat a ve které jsem mohl být celý. To, že jsem nakonec obětoval porozumění jedné, faktické rovině výpovědi, se mi několikanásobně vrátilo jinak, a moje radost i radost ostatních byla veliká: když jsem jim po labáku sděloval své pocity, potvrdili mi, že se nejednalo jen o moje fantazie, ale o nezvykle hluboký zážitek vzájemného porozumění.

Trochu mi to připomnělo i onen hypomanický prožitek před patnácti lety. Nevím, psychiatr by to možná nazval nějakým indukovaným psychotickým stavem. Ale to mě už tak moc nezajímá. Jsem rád, že jsem se vrátil zase zpět do reality. Moje abnormálně zjitřené city se by se zřejmě nehodily pro všední život.

To byla totiž také jedna z věcí, se kterými jsem měl nesmírné problémy: návraty do reálného života. Vždy, kdy jsem se vracel z výcviku domů, ať už z týdenních pobytů anebo i v rámci víkendovek v Praze, moje chování doma bylo natolik změněné, že se to stalo zcela pravidelně zdrojem velmi nepříjemých konfliktů v mojí vlastní rodině. V první řadě moje manželka to velmi těžce nesla a snažila se mi v pokračování výcviku zabránit. Dále se stalo prakticky dokonalým pravidlem, že vždy během mého týdenního odloučení z rodiny došlo k nějakému vážnému konfliktu u jednoho z mých synů – jeden z takových konfliktů měl a dosud má dalekosáhlé důsledky pro jeho další život. To byly hlavní důvody, proč pro mě bylo tak těžké ve výcviku vydržet a nevzdat to – dopady na mou vlastní rodinu mohly být a také i byly často přičítány všelijakým temným silám. A to byly také faktické důvody, proč mě po skončení výcviku scházelo asi patnáct dnů, které jsem pak musel po dobu ještě následujích dvou let nahrazovat.

Teprve pět let potom, kdy jsem sám začal PCA výcvik, se zcela nezávisle do podobného výcviku dostala i moje manželka. Myslím, že teprve tím mohla být splněna podmínka, že se náš vztah po dalším půlroce dostal na jinou kvalitativní rovinu, než jsme kdy mohli doposud mít. Následně se začaly pomalu zlepšovat i náše zanedbané vztahy k našim dětem. Vzpoměl jsem si na to, když jsem v Rogersově knize "Encounterové skupiny" četl jaho názor na toto téma, že může být pro reálné vztahy nebezpečné, pokud se výcviku účastní jen jeden z partnerů a druhý dost dobře nemůže chápat změny v jeho chování a dostavá z nich bytostně ohrožující strach. Myslím, že toto je téma, které se u nás dost zanedbává.

Při vlastní práci s klientem se také často dostávám do velmi nepříjemných pocitů, když jsou na pořadu jeho partnerské vztahy. Velice rád bych byl, kdyby tyto rozhovory mohly probíhat i v přítomnosti jeho životního partnera, případně kdyby i on (třeba nezávisle a u jiného terapeuta) mohl mít podíl na podobných rozhovorech. Nedávno jsem prožil velmi těžké chvíle, když manželství mého klienta bylo vážně ohroženo a já si musel klást otázky, do jaké míry byla rozhodnutí klienta ovlivněna probíhajícími rozhovory a jakou míru zodpovědnosti a případné viny na tom nesu já sám.

Dyáda

Sun May 24 20:44:55 1998

Krátce po zahájení našich rozhovorů se mi stalo, že si s sebou klient přinesl láhev Coly a také mi nabídnul. Je to možná neobvyklé, hostitelem bych měl být v mé kanceláři já. Dali jsme na to téma krátkou řeč, na jejíž konci se zastkvěla věta, vyslaná na mou adresu: "Já tě potřebuju mít v pohodě."

Občas se i terapeutovi stane, že se mu na tváři mihne nějaký stín vlastního problému. Vnímavý klient to rychle vycítí a zkrátka "potřebuje mít terapeuta v pohodě", aby se mu mohl svěřovat se svými problémy. Ta společně vypitá lahvička Coly, přinesená klientem jako pozornost, byla nevinnou součástí tohoto plánu.

Počáteční sezení (na podzim 1997) byla samozřejmě koncipována tak, že já jsem zaujímal roli terapeuta a klienta mi dělal známý jako dobrovolník. Vycházeli jsme z mého požadavku, že potřebuji mít nahraných 20 hodin práce s klientem. Nicméně v průběhu sezení došlo několikrát ze strany klienta k žádosti, abych někdy i já zaujal roli klienta. Zpočátku jsem odmítal, ale nakonec jsem na to přistoupil. Klientovi dávalo větší jistotu a důvěru, když i mně, jako svého terapeuta, mohl občas zažít v roli klienta. Tato občas dohodnutá výměna rolí byla usnadněna jednak tím, že jsme přátelé, jednak tím, že druhá strana rovněž začala navštěvovat výcvikové kursy PCA.

Naše setkání tak probíhala pravidelně jednou týdně, sezení trvala 90 minut – akorát na záznam na jednu standardní audiokazetu 2x45 minut. Na začátku jsme se dohodli, která strana bude v roli terapeuta a která bude v roli klienta – já sám jsem byl častěji v roli terapeuta, k přijetí obrácených rolí došlo jen několikrát. Naše práce byla podobná práci v labáku s tím rozdílem, že místo třetí osoby jako pozorovatele jsme naše rozhovory nahrávali na magnetofonové kazety, a sezení byla delší.

Postupem doby jsem si stále intenzivněji začal uvědomovat ono "hraní rolí" "klienta" a "tarapeuta" jako břemeno, které brzdí náš spontánní vztah – v tom smyslu, jak jsem o tom hovořil již v předchozí kapitole. Občas se nám stalo, že jsem se sešli v dohodnutou dobu, ale nikdo z nás zrovna neměl žádný "připravený problém". Tak jsme se dohodli, že místo "labáku" s předem určenými rolemi si uděláme malou skupinku, budeme se bavit o všem, co nám přijde na mysl a počkáme, až se nějaký "problém" sám od sebe vynoří. Nemuseli jsme si už na nic hrát, nemuseli jsme se vzájemně svazovat a omezovat dodržováním svých rolí, zkrátka jsme se každý jeden druhému byli tím, čím jsme – tedy přáteli, kteří se sešli na kus řeči, s tím, že jsme každý věděli něco o PCA a místo plkání o počasí jsme se víc věnovali jeden druhému.

Postupem doby se mi tento přístup začal líbit čím dál, tím víc. Oproti trochu uměle stylizovanému "labáku" nám tyto skupinky ve dvou připadaly autentičtější a cítili jsme se v nich daleko svobodnější ve svých projevech. Nemuseli jsme se obávat, abychom náhodou nevypadli ze svých rolí, protože jsme už zádné role nehráli, žádné role nám nechyběly.

Dalším postupem času se nám začalo stále častěji stávat, že někdo z nás měl určitý problém, ale nevyjádřil jej hned. Místo toho vyvstal do popředí (jako figura v původně nezávazném rozhovoru) konkrétní problém toho druhého a během dalšího rozhovoru o tomto problému postupně vyšlo najevo, že oba problémy (původně vyslovený problém jednoho a dosud nevyslovený problém druhého) mají nějakého společného jmenovatele. Najednou jsme přicházeli na to, že je téměř jedno, jestli se rozhovor formálně točí kolem konkrétního problému jednoho nebo druhého z nás; pokud jsme oba byli "in", tj. "PCA", během rozhovoru jsem si oba společně nacházeli odpovědi na otázky bytí každého z nás. Docházeli jsme k tomu, že už není ani tak primárně důležité, jak se ten který problém projevuje konkrétně v životě jednoho nebo druhého z nás, ale že pokud se nám oběma podaří sestoupit na nějakou hlubší rovinu našeho bytí, že naše problémy jsou v zásadě společné, totožné: Každý z nás bytostně potřebuje nalézt sám sebe, ztotožnit se sám ze sebou a realizovat autentický vztah. K tomu v podstatě začal směřovat jakýkoliv rozhovor, ať už začal z jakéhokoliv konce. Myslím, že to, co jsme začali společně prožívat, bylo právě to, čemu se říká "encounter". Myslím, že jsme původně nevědomky, potom už zcela záměrně realizovali tu nejmenší možnou encounterovou skupinu – skupinu dvou naprosto rovnoprávných lidí, rovnoprávných partnerů v rozhovoru.

Myslím, že se nám konečně podařilo realizovat to, po čem jsem celou dobu nějak podvědomě toužil. Bylo to paradoxní, mnoho let jsem toužil prožít encounter a když jsem konečně měl možnost setkání ve výcvikových skupinách a komunitách, vůbec mi to nepřipadalo jako to, co jsem hledal – naopak jsem začal hledat realizaci v labácích a individuálnách rozhovorech ve stylu klient–terapeut. Ale posléze mě i takový vztah přestal uspokojovat, a já si pro sebe teprve znova musel objevit encounterovou skupinu, a to zrovna v té nejminiaturnější podobě, v dyádě. Tento zážitek elementárního vztahu mě posléze donutil přehodnotit celou mou dosavadní filosofii terapeutického vztahu a PCA přístupu, což přiblížím v jedné z následujících kapitol.

Autentické vztahy

Sun May 24 22:30:36 1998

Myslím, že ony prožitky encounteru do určité míry souvisí s našimi autentickými vztahy – že jsme přáteli i v běžném životě mimo encouter. Netvrdím, že by i mezi životně blízkými lidmi nemohl probíhat vztah klient–terapeut, nicméně moje životní zkušenost mi říká, že navodit a efektivně provozovat takový vztah mezi blízkými lidmi je dost obtížné a považuji jej spíš za výjimku než za pravidlo.

Jednou v naší encounterové dyádě přišla řeč na mojí manželku a tak jsme se dohodli, že ji přizveme do skupiny mezi sebe. A tak se skupina asi dvakrát uskutečnila ve třech (již jsem zmínil, že manželka také zahájila výcvik PCA). Její efekt jsem ale nepovažoval za příliš velký.

S manželkou jsme se několikrát domlouvali, že spolu uskutečníme soukromý rogeriánský rozhovor terapeut–klient, ale většinou to nedopadlo příliš dobře. Ale jednou jsme spolu měli pozoruhodný, ale poměrně atypický rozhovor:

Manželka se rozhodla pro roli klienta. Rozhovor začal asi čtvrvrthodinovým monologem manželky, který by se dal chápat jako jednolitý tok ironizujících invektiv proti mé osobě. Moc jsem nevěděl, co dělat, nicméně jsem v tu chvíli nepociťoval potřebu se bránit a myslím, že jsem svou ženu dokázal celkem dobře akceptovat. Po nějaké době nastalo dlouhé mlčení, během kterého bylo zřejmé, že se v mé ženě cosi podstatného odehrává. Ne, že by mě nezajímalo, o co se jedná, nicméně neprojevil jsem svou zvědavost a trpělivě čekal. Po hodně dlouhé době žena tiše řekla: To stačí. Vypnul jsem magnetofon, vzali se za ruce a šli domů. Mluvili jsme o různých věcech, ale o tom, co se během "rozhovoru" odehrálo nepadlo ani slovo. Píšu "rozhovoru" v úvozovkách, protože de facto šlo o počáteční dlouhý monolog klienta, následovaný dlouhým mlčením, a tak myslím, že jsem jako terapeut během celého sezení nepronesl snad ani jediné slovo. Nicméně přes tuto podivnost jsem považoval naše sezení za korektní rogeriánský rozhovor. Moje jistota, že se něco velmi důležitého proběhlo, i když mi ještě nebylo dáno znát, o co se jednalo, byla na místě. Několik desítek let zamrzlé ledy někde hluboko v našem vztahu se pohnuly.

Viditelný důsledek se dostavil až za několik měsíců, po dalším, na první dojem nepříliš významném rozhovoru, ve kterém jsem hrál roli klienta zase já. Myslím, že ani jeden z nás nijak viditelně neexceloval. Bylo to večer, usnuli jsme, a až ráno se událo cosi, jehož bezprostřední příčinu si nyní nedokážu uvědomit, ale důsledkem byl dosud nepoznaný encounter mezi mnou a mojí ženou. Následovaly hodiny a dny intimních rozhovorů, během kterých jsme si dokázali poprvé v životě říkat a vzájemně přicházet na věci, zaseknuté mezi námi desítky let. Teprve teď se mi také manželka sama rozhodla vyprávět, co prožila tenkrát při onom našem zvláštním rozhovoru

• vizualizace, které u ní probíhaly, emergenci otázky
• a teprve za dlouhou dobu spontánní, hluboký "aha" zážitek.

Po této katarsi našich manželských vztahů jsme podnikli i další encountery ve třech, ve stejném obsazení, jako předtím, ale teď už s nesrovnatelně větším efektem.

Jsem vděčný za to, co mezi námi proběhlo. Roky jsem trpěl skepsí, že rogeriánský rozhovor patří do poraden jako rozhovor mezi profesionálním terapeutem a v podstatě anonymním klientem, zatímco mezi blízkými lidmi je prakticky nemožný. Teprve nedávné události v naší rodině a v našem blízkém okolí mě dokázaly přesvědčit o opaku.

Svoboda facilitace

Sun May 24 23:41:00 1998

Během pěti let výcviku, kdy jsem postupně přijímal thesi, že rogerián je zkrátka rogerián v celém svém životě, jsem rovněž přijal i jakési "superego", že rogerián zkrátka musí být vždycky "PCA" – tedy kongruentní, akceptující a empatický.

Během nedávného nahrazovacího setkání v Bělči jsem zažil skupinu, na které byli přítomni dva profesionální facilitátoři, nicméně jeden z nich nás vyzval, aby si někdo z nás zkusil skupinu facilitovat. Jedna z frekventantek nabídku přijala, avšak vzniklá situace mně nebyla příliš jasná:

• Přebrala funkci facilitátora za jednoho profesionála nebo za oba?
• Bude skupinu facilitovat anebo pouze kofacilitovat? Tj. zůstávají přítomní profesionální facilitátoři dál ve svých funkcích anebo mohou ze skupiny odejít?
• atd.

Z nějakých důvodů jsem potřeboval mít jasnou odpověď, a tak jsem se na ní pokoušel vyptat. Svými všetečnými otázkami jsem ale rychle vzbudil nelibost ostatních. Proč prý to potřebuji tak nutně vědět atd., jako by mi nestačilo, že to někdo facilituje a basta. Začal jsem být vnímaný jako agresivní, i když mně naopak pipadala agresivní celá skupina vůči mě.

Myslím, že později jsem pochopil, o co vlastně šlo. Zkrátka potřeboval jsem nějakým způsobem vyjádřit agresi vůči celé skupině (z důvodů, které teď nechci rozebírat). To byl důvod, proč jsem se zpočátku nechtěl chopit nabídky, že budu skupinu facilitovat: jako facilitátor bych si nemohl podvědomě chystané projevy agrese vyjevit. A zřejmě nejen to – i kdybych je neprojevil, asi těžko bych mohl skupinu zodpovědně facilitovat.

A to byl také důvod, proč jsem potřeboval jednoznačnou zprávu, kdo je vlastně za facilitování skupiny zodpovědný. Chystal jsem se na frontální útok a potřeboval jsem mít někde jistotu. Ale teprve ještě víc jak měsíc potom jsem si uvědomil, proč potřebuji mít tak jasno i v situaci, ve které se nacházela frekventantka v úloze facilitátora: neměl jsem strach jenom o sebe, ale také o ni a o ostatní: Co kdyby můj nájezd na skupinu nezvládla?

Další příklad, tentokrát z domácího prostředí:
Už po tom, co jsme spolu s manželkou prožili tak dokonalé sblížení, tu a tam spolu prožijeme i nějaké ostřejší střety, a to někdy i z celkem banálních důvodů. Přicházejí situace, kdy "nejsme PCA", i když to oba umíme a mohli bychom být, a tím pádem bychom si mohli ušetřit zbytečné rozčilování atd. Kladli jsme si otázku, jak je možné, že k takovým věcem mezi námi dochází, i když by nemuselo?

Myslím, že odpověď jsem si pro sebe už našel. Zkrátka ten pocit dokonalého štěstí, který jsme několik týdnů spolu prožívali, byl tak neuvěřitelný, že bylo potřeba zjistit, zda to není jen nějaká přechodná euforie, která zase za čas přejde a oba se propadnem do nějakých depresí, ještě daleko horších, než předtím. Zkrátka relaps – který se skutečně po několika týdnech na čas dostavil, a teď byla otázka – co je vlastně skutečnost?

Myslím, že jsme si oba po těch velkolepých zážitcích potřebovali nějak otestovat reálnou stabilitu tohoto našeho nově utvořeného vztahu, otestovat jeho únosnost, co jej dokáže vyvést z rovnováhy, co ještě vydrží, jak rychle se obnoví důvěra, jaký může být na druhého spoleh? Jak bude reagovat ten druhý, když já selžu?

Myslím, že toto jsou reálné a legitimní otázky, které nelze zodpovědět pouze teoreticky. Jak bude ...

Mon May 25 07:49:02 1998

Tím vším chci říci, že součástí lidské (a i rogeriánské) svobody je to, zda se člověk bude nebo nebude "chovat PCA". Někdy to nejde a nemělo by cenu se o to snažit. Jsou chvíle, kdy mi jsou všichni lidé protivní a já nemám nejmenší zájem kohokoliv akceptovat anebo snažit se jej chápat, být empatický, projevovat mu moje city. Mám chuť ho nějak potrestat, naštvat. Nemůžu a nechci facilitovat.

Tato schopnost facilitovat se může změnit tam či zpět ze dne na den, z minuty na minutu. "Být PCA", schopnost a ochotu facilitovat, označuji krátce termínem F–stav.

Odmítnul jsem hraní rolí, odmítnul jsem úlohu klienta a úlohu terapeuta ve skupině. Všichni jsou si ve skupině rovnoprávní, mají stejnou odpovědnost, jsou svobodní, mají v podstatě "volnost klienta", mohou si dělat, co chtějí. Na druhé straně, aby se mohlo dít něco smysluplného, aby mohlo docházet k růstu, k tomu je zapotřebí facilitující vztah. K tomu, aby byl vztah facilitující, je nutné, aby aspoň jedna strana "byla PCA": v běžném vztahu klient–terapeut je to na terapeutovi, v encounterové sekupině se běžně předpokládá, že to bude většina přítomných, minimálně pak facilitátor skupiny. Jak to zajistit v podmínkách maximální vnitřní svobody, kterou tu propaguju?

V běžné encouterové skupině je nutné, aby ještě před jejím zahájením bylo jasné, kdo bude facilitátor, případně kteří budou facilitátoři – zpravidla stačí dva nebo tři, podle velikosti skupiny. Kdo na sebe bere tu odpovědnost, že bude facilitovat. Obvykle se předpokládá, že facilitovat budou ve skutečnosti i ostatní, jenže se k tomu na začátku skupiny nezavazují. Obvykle se má za to, že ten, kdo např. sděluje svůj problém, tak nefacilituje. To mi připadá celkem rozumné.

I v dyadickém rozhovoru, ve kterém jsem vyloučil apriorní hraní rolí, je nutné, aby alespoň jeden byl v F–stavu. To pokládám za nutné ujasnit ještě před zahájením rozhovoru. Můžou to být i oba. Odpovědnost za druhého je vzájemná. Pokud se na to necítí ani jeden, nemá smysl rozhovor začínat a je lépe raději nezávazně plkat, ale mělo by být jasné, o co jde. Podobně jako v mariáši – pokud nejsou smysluplné karty a nikdo neflekuje, hra se nehraje.

Problém je v tom, že schopnost "být v F–stavu" se může změnit i během rozhovoru. V tom případě pokládám za nutné to jasně dát najevo. Je lepší, vyjevit to na rovinu, než se snažit facilitovat blbě. Může se stát, že by se během rozhovoru mimo F–stav dostali všichni. V tom případě by bylo nejrozumější rozhovor ukončit. Riskantní může být, pokud se věci daly už do tak rychlého pohybu, že je obtížné je jednoduše přibrzdit. Automobilisté vědí, že prudkým přibržděním vzniká nebezpečí, že se brzda zablokuje. "Loď se potápí, zachraň se, kdo můžeš." Chtělo by to alespoň kapitána, který zůstane na svém můstku jako poslední.

Vidíme, že zejména v případě dyády můžou nastat problémy s F–stavem:

1) Buď v F–stavu není na začátku nikdo, a pak se nic nekoná.
2) Nebo je v F–stavu jeden, což je v pořádku, ale pak se situace v podstatě vyvíjí jako v tradičním vztahu terapeut–klient: Ten, kdo je v F–stavu, se ocitá v roli terapeuta, druhý v roli klienta.
3) Nebo jsou v F–stavu oba: může dojít k encounteru na velmi hluboké úrovni, ale na druhé straně zodpovědnost za druhého (zůstat v F–stavu) by mnohla být pociťována jako omezující do té míry, že nakonec k nějakému "otevření" ani na jedné straně nedojde.

Myslím, že optimální v tomto ohledu bezpečnosti je, pokud se skupiny účastní alespoň tři lidé: alespoň jeden z nich může po celou dobu zůstat v F–stavu, zatímco ostatním dvěma ponechává naprostou volnost v prožívání a projevech.

Na druhou stranu si myslím, že ke skutečně nejhlubšímu encounteru dochází v intimitě dyády. Snaha o maximum ale předpokládá i ochotu, nést i případná rizika, která takový "absolutní" rozhovor přináší.

Když píšu tyhle řádky, připadá mi to už jako extrapolace. Nepíšu se své bezprostřední zkušenosti, chvílemi mi to připadá jako velké teoretizování. Na druhou stranu cítím někde v hloubce, že přesto přeze všecko se právě někde tady obcházím kolem jádra věci. Jako bych obcházel po povrchu a cílil, že právě v tomto místě leží pode mnou v hloubce zakopaný poklad, ale já cítil v sobě ještě nějaký strach, že bubu muset kopat příliš hluboko a při lehkovážném postupu bude zavalen v šachtě. Cítím potřebu, udělat nějaký seriosní inženýrský projekt. Ale ne tady a ne teď. Možná jako téma na další práci.

Ještě nakonec poznámka pro křesťany, protože myslím, že tuším, kudy vede jediná cesta z logického sporu který jsem uvedl – že nejhlubší vztah je v dyádě a přitom je zde zpotřebí ještě někdo třetí jako facilitátor, kdo ale intimitu dyadického vztahu neporuší: facilitátor Ježíš.

Svoboda ve vztahu

Mon May 25 08:53:06 1998

Řeknu to rovnou: rezignuji na to, chápat pojem "akceptace" ve významu "přijímat druhého takový, jaký je." Namísto toho chci akceptovat druhého takového, jaký se mi dává.

Nevím, jestli je tato these zřejmá anebo si vyžaduje přiblížení. Já totiž nevím, jaký ten druhý doopravdy je. A chci respektovat jeho svobodu, jeho intimitu, jeho soukromí. Já ho nechci poznávat takového, jaký doopravdy je, bez toho, aby se on sám tak chtěl nechat poznat. Což v podstatě nechce a ani nemůže.

Připomínám, že člověk je bytost jednak svobodná, jednak vztahová. Svoboda spočívá právě ve svobodě ke vztahu. Člověk žije ve vztazích a tyto vztahy jsou různé. Mám jiný vztah k manželce, jiný k dětem, jiný k šéfovi, jiný k pastorovi, jiný k terapeutovi, jiný k partnerovi na skupině. Bylo by jistě scestné, mít k šéfovi stejný vztah jako k manželce. Nevím, proč by měl být partner v rozhovoru výjimkou a vztah k němu by měl mít nějakou univerálnější platnost, aby zahrnoval "ideálně celého" člověka.

K vnitřní svobodě člověka počítám elementární svobodu, jakou část svého vnitřního "já" vystavím tomu druhému. Tuto exponovanou část svého "já" nazývám pojmem "tvář".

Nemyslím si, že by v tom bylo nějaké zastírání pravdy. Pokládám to za zcela přirozené, že na šéfa se tvářím v práci jinak, než třeba v intimní chvíli na manželku, a že mu ukazuji i "jinou tvář", jiné části svého já, doslovně i jiné části svého těla.

Tvář je to, čím vyjadřuji, co cítím, co prožívám. Tvář – "face" - myslím tím spíš obličej, ale také říkáme "tvář krajiny", "tvář měsíce": Ve tváři/obličeji mám ústa, oči, nos, abych cítil, čelo, vrásky, a také tvář/líc – kterou exponuji, vystavuji případné facce [Matouš 5,39; Lukáš 6,29].

Dokonce i Hospodin, Bůh, má svou tvář, kterou může před námi zakrýt. To je zase Jeho svoboda.

Tvář je zároveň něco tvárného. Může být všelijak pokřivena a znetvořena, ale může být i formována.

Zkrátka: to, čím mi druhý sám dává, to okénko do vlastního srdce, které mi sám otvírá, to, co mi sám ze sebe dává a ukazuje, to je jeho tvář. To nazývám "tvář". A říkám, že je nejenom nemorální a neetické, ale v podstatě nemožné a nesmyslné, snažit se druhého poznat jinak. Snažit se někde potajmu, bez jeho vědomí, odkrývat závoje tajemství, které má. Dolovat se do jeho nitra. Nelze.

RCA

Mon May 25 09:21:41 1998

Myslím, že slovo "vztah" jsem již použil mnohokrát. Skutečně, vztah je pro mě tím, kde něco probíhá, přesněji, kde probíhá terapeutický proces, do kterého mohu vstupovat.

Řeknu to opět krátce: Ve středu zájmu u mě není člověk "jako takový", "an sich". Zkrátka člověk "jako takový" pro mě neexistuje. Existuje pro mě jen takový člověk, který se mi dává, a to zcela svobodně, ve svobodném vztahu. To je pro mě středem zájmu. Člověk ve vztahu. Člověk ve vztahu je právě takový, jaký se mi dal.

Vztah, to je něco jako společný talíř novomanželů, společná mísa: Vařit budeme společně z toho, co každý z nás do této mísy sám ze sebe dá. To nechť je centrem našeho společného zájmu. Jiné může pozvat zase na jinou kaši – do toho mi nic není. Já akceptuji ty suroviny, které chce dát. Nechci loudit něco, co mi nepřináleží. Nemyslím si, že jako případný terapeut bych měl mít na svého klienta větší, univerzálnější nároky.

Pokud bude vztah jako rovnoramenné váhy, pak centrum nemůže být na jedné misce. Zmizela by svoboda pohybu. Centrum musí být na páce vprostřed mezi miskami. Centrem musí být vztah.

Proto přístup, v jehož centru je vztah.

"Relationship centered approach".

To je moje cesta. Nemyslím si, že bych vynalezl něco v podstatě jiného, než Rogers, něco zcela jiného, než jsem se pět let učil, nebo něco jiného, než kam celý svůj život směřuji. Chápu to jako zcela "kongruentní" pokračování Rogersovy cesty.

Možná v tom je i kus mé domýšlivosti: PCA –> RCA. O jedno písmenko v abecedě dál. Chci dojít dál, než samotný Rogers. Ale vím, že on sám by byl ten poslední, komu by tato moje domýšlivost měla vadit. Nechtěl mít učedníky. To je mi na něm sympatické. Ahoj, Carl!

Literatura

• Larry Crabb: "Inside out",
(NavPress, Colorado Springs) český překlad: "Skutečná změna je možná, jestliže začneš uvnitř", Návrat Praha 1993.
• Larry Crabb: "Effective Biblical Counseling"
(The Zondervan Corp. Grand Rapids, Michigan 1977) český překlad: "Osobnost člověka, její potřeby a cesty k jejich naplnění", Návrat domů, Praha 1995.
• Stanislav Drvota: "Úzkost a strach",
Avicenum Praha 1971.
• Stanislav Kratochvíl: "Psychoterapie",
2.vyd., Avicenum Praha 1976.
• Stanislav Kratochvíl: "Skupinová psychoterapie neuros",
Avicenum Praha 1978.
• Stanislav Kratochvíl: "Terapeutická komunita"
Avicenum Praha 1989.
• Stanislav Kratochvíl: "Skupinová psychoterapie neuróz II"
Avicenum Praha 1983.
• Vladimír Levi: "Iskusstvo byť drugim"
(Znanije Moskva 1980), český překlad: Olga Gabašová: "Umění jednat s lidmi", Mladá fronta, Praha 1985.
• Alexndr Romanovič Lurija: "Malen'kaja knižka o bol'šoj pamjati"
(Izdatel'stvo moskovskogo universiteta 1968), čes. překlad: Olga Parolková: "Malá knížka o velé paměti" (SPN Praha 1973).
• Carl Ransom Rogers: "A Theory of therapy, personality, and interpersonal relationship as developed in the client–centered framework.,
In S. Koch (Ed.) (1959) Slovenský překlad: "Teoria terapie, osobnosti a interpersonálnych vzťahov vytvorená v rámci C.C.F."
• Carl R. Rogers: "On Becoming a Person: A Therapist's View of Psychotherapy",
(Houghton Mifflin, Boston 1961) Z angličtiny do slovenčtiny přel. Ivan Valkovič: "Ako byť sám sebou", IRIS Bratislava 1995.
• Carl R. Rogers: "Carl Rogers on Encounter Groups"
(Harper&Row Publishers Inc., New York, 1970) Z angličtiny do slovenčtiny přel. Ingrid Semanová: "Encounterové skupiny", Inštitút rozvoja osobnosti, Modra.
• Carl R. Rogers: "A Way of Being"
(Houghton Mifflin, Boston 1980) Z angličtiny do slovenčtiny přel. Ivan Valkovič: "Sposob bytia", Inštitút rozvoja osobnosti, Modra 1995.
• Paul Tournier: "Le Personnage et la Personne"
(Delachaux et Niestlé 1989) český překlad: Kateřina Bodnárová: "Osoba a osobnost", Návrat domů, Praha 1998.
• Jan Vymětal: "Úvod do psychoterapie"
(Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1992)
• Jan Vymětal a kol.: "Obecná psychoterapie"
(Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1997)

Appendix

1. Raporty z enklávy (úvahy z roku 1982 – strojopisný samizdat – dosud nepřepsáno do digitální formy)
2. Hodnota a hodnocení v PCA – koncept první verse mojí práce
3. RCA – koncept druhé verse mojí práce




Revise

20.02.1999: Původní práce byla psána v dubnu–květnu 1998 jako závěrečná práce psychoterapeutického výcviku PCA, tj. pro interní potřebu. Když se konečně po téměř roce rozhoduji tuto práci zpřístupnit i širší veřejnosti, musel jsem některé pasáže, dotýkající se jiných osob, vypustit. Tato censurovaná místa označuji v této revisi třemi tečkami v hranatých závorkách, tj. [...].

Kromě toho naopak opravuji některé překlepy a nechtěné výpadky textu.