Postbipolární svět a válka proti terorismu

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Postbipolární svět se nazývá uspořádání světa po skončení studené války, kdy ze dvou supervelmocí, které stály proti sobě (Spojené státy americké a Sovětský svaz), zůstala pouze jedna, a to USA.

Dvě největší světové katastrofy[editovat]

Díky zkušenosti ze světových válečných katastrof v letech 1914–1918 a 1939–1945 se světové společenství dohodlo na založení Organizace spojených národů (OSN). Ta ve své Chartě ratifikované 24. října 1945 stanovila, že státy a národy, které se staly členy OSN, se zavazují „uchránit budoucí pokolení před metlou války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti“.[1]

Studená válka: období bipolarity[editovat]

Přesto po roce 1945 započalo období, které nazýváme studená válka. V tomto období je svět charakterizován tím, že je v něm veden základní střet mezi USA a SSSR, dvěma mimoevropskými mocnostmi, které byly daleko silnější než zbývající evropské státy /z toho pramení označení supervelmocí/, a ten je nazýván bipolární svět.[2] Studená válka, která začala kolem roku 1947 a trvala až do zániku /resp. rozpadu/ Sovětského svazu v roce 1991, nepřerostla ve skutečné válečné střetnutí, i když k tomu někdy nebylo daleko. Mimo to se na ostatních místech zeměkoule odehrávaly další konflikty, ve kterých se bojovalo „v zastoupení“ těchto supervelmocí. Války se vedly oficiálními ozbrojenými silami, vedly se války proti civilistům, války občanské a nově se začalo mluvit o válce teroristické a o válce proti teroru. Ozbrojené konflikty, které proběhly v období studené války, se mezi sebou liší. Společné, co mají, co je odlišuje od předchozích událostí, je to, že jde o války nelegální.[3] Všechny války, za kterými je vidět snahu organizovaným násilím nebo krutostí donutit protivníka, aby změnil své chování a vedou ke ztrátě lidských životů, jsou nepřípustné. Bipolarita USA - SSSR trvala téměř padesát let, až do rozpadu a zániku jednoho ze soupeřů, a to „komunistického“ Sovětského svazu. Ze dvou supervelmocí zůstala pouze jedna: Spojené státy. Období, které nastalo po skončení studené války, kdy ze dvou mocností, které stály proti sobě, zůstala pouze jedna, se nazývá postbipolární svět. S koncem bipolarity ztratila na síle hrozba světové nukleární války, nadále však zůstal otevřený problém, co dělat s obrovským jaderným arzenálem obou supervelmocí.

Postbipolární období[editovat]

Konec studené války znamenal na jedné straně pocit úlevy velké části hlavně evropských občanů, kterých se už netýkala hrozba světové nukleární války, na druhé straně stál svět před hrozbou civilizačních válek, ve kterých proti sobě stály rozdílné náboženské kultury. Stáli proti sobě křesťané a muslimové nebo taoisté či buddhisté proti animistům. Protože nás dějiny naučily, že náboženské války byly mnohem krutější a nebezpečnější, než války ideologické vedené během studené války, došlo se k závěru, že mezinárodní odzbrojení by nebylo vhodné a naopak, že bude nutné uvažovat o dalším ozbrojování. Začal se prosazovat názor, že i když Severoatlantická aliance přišla o svého historického nepřítele, nesmí být rozpuštěna, ale dokonce má být využita i za hranicemi Evropy. Ještě v devadesátých letech 20. století si Spojené státy udržovaly a ještě více upevňovaly výjimečnou moc, ale nemohly nebrat do úvahy Evropu, stejně jako Japonsko, Čínu a Rusko. Vojensky byl rozdíl mezi USA a zbytkem světa velmi výrazný. Američané si však byli vědomi toho, že sami a s využitím pouze vlastních vojáků nejsou schopni vyřešit všechny vzniklé problémy. Se skončením bipolarity se změnil i charakter válek. Došlo k zavedení nové taktiky: vedení „války proti civilistům“. Účastníky války již nebyly státy, ale menší jednotky. Jejich vojska již nebyla složena z branců příslušné země, ale z profesionálů (někdy i z žoldnéřů). Dochází k vojenským operacím, které jsou vedeny nejvyspělejší technikou vybavenými profesionálními vojsky na místech vzdálených od vlastní země.

Jedním z takových příkladů je letecká válka proti Jugoslávii. Tato začala vojenským konfliktem mezi Srbskem a Slovinskem v červnu 1990. Pak pokračovaly války mezi Srbskem a Chorvatskem /1991-1995/, občanská válka v Bosně a Hercegovině (1992–1995) a nakonec válka mezi Srby a Albánci na území Kosova. 24. března 1999 zahájila vojska NATO vzdušné údery proti Srbsku, které trvaly do 10. června 1999, a byly velkou manifestací vojenských schopností Spojených států. Jde o válku, která byla vedena výlučně jako válka letecká. Tuto válku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální. Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Protože převažují nepotvrzené nebo zpochybněné důvody pro vedení války, je také považována za válku nelegitimní.[4] Pro způsob vedení boje je charakterizována jako asymetrická válka.

Nástup terorismu[editovat]

Už v sedmdesátých letech 20. století se na světové scéně objevil nový jev - terorismus. Místem pro vznik všech teroristických skupin byla koloniální území, kde místní hnutí za nezávislost stála proti neústupnosti koloniálních mocností. Např. alžírská Fronta národního osvobození často prováděla atentáty proti Francii. Teroru se dobře dařilo v místech, kde různé skupiny usilovaly o nezávislost, např. aktivita Hnutí za nezávislost Severního Irska na vládě Velké Británie, baskické hnutí ve Španělsku nebo jihotyrolské v Itálii. Mezi koloniální potlačovací akce patří také Malajská lekce z roku 1948, násilí tajné organizace Mau-Mau v Keni v letech 1952-1956, teroristické akce na Kypru v letech 1955-1959 nebo násilí v jemenském Adenu v letech 1963-1967. Ještě během studené války, především v sedmdesátých letech 20. století, se evropské, latinskoamerické a blízkovýchodní organizace uchýlily k ozbrojenému boji k dosažení svých cílů. Četné teroristické skupiny působily a působí dodnes na Blízkém východě. Ozbrojený boj si zvolily již sionistické organizace, které se tak snažily oslabit britskou koloniální nadvládu, a dosáhnout vytvoření židovského státu. Další teroristické skupiny útočily v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století na politické systémy Jižní Ameriky a částečně Asie. Dochází k vzestupu katalánského separatismu ve Španělsku, separatistického hnutí ve francouzském Savojsku, vlámského separatistického hnutí v Belgii, nebo hnutí Liga Severu za nezávislost Padánie na Itálii. Vzniklá ohniska separatismu se postupně radikalizují a stávají se potenciálním místem pro činnost teroristů.[5] 27.10.2017 vyhlásil katalánský parlament rezoluci o nezávislosti. Poté aktivoval španělský premiér článek ústavy, na základě kterého přebírá španělská vláda pravomoci katalánské vlády. Na straně španělské vlády je Evropská unie i Česká republika.[6] [7] Volby v Itálii, které se konaly 4.3.2018, vyhrála středopravá koalice Centro destra, v níž jsou hlavními silami strana Vzhůru, Itálie /FI/ expremiéra Silvia Berlusconiho a protiimigrační a euroskeptická Liga Severu /LN/. Nejsilnější jednotlivou stranou je populistické protestní Hnutí pěti hvězd /M5S/. [8][9] Populistické strany Liga Severu a Hnutí pěti hvězd vytvořily první vládu v západní Evropě, v jejímž čele stanul politický nováček, kterým je Giuseppe Conte.[10]

Postbipolární období přineslo nástup terorismu v některých místech a oblastech, kde dosud neexistoval nebo byl silně potlačen, a především vznik nadnárodního propojení mezi teroristickými organizacemi. Nejvýraznější příklad představuje síť, kterou vytvořil a vedl Usáma bin Ládin. Již v roce 1988 vybudoval výcvikový tábor nazývaný Základna dat a informací, jíž se obecně říká al-Káida. Tato organizace se neomezila pouze na protisovětský boj v době sovětské vojenské přítomnosti v Afghánistánu, ale ihned se zviditelnila svými vojenskými a teroristickými akcemi proti Západu také díky tomu, že rychle využila rozšiřování nových komunikačních prostředků i do arabského světa /především satelitní televize, ale i videokazet, CD a internetu/, které využívala pro předávání zpráv, aby na sebe strhla mediální pozornost. Prostřednictvím této sítě se propojují teroristické skupiny které existují v odlišných národních prostředích.

Al-Káida uskutečnila teroristické útoky 11. září 2001 mimo jiné na Světové obchodní centrum Twin Towers v New Yorku. Na území Spojených států, které nebylo přímo postiženo žádnou z obou světových válek dvacátého století, se nic podobného doposud nestalo. Masovými komunikačními prostředky nebyl do té doby žádný teroristický útok zvěčněn v tak tragicky senzační podobě jako tento. Tomuto útoku předcházel bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993. Po teroristické akci 11. září 2001 následovaly po celém světě další teroristické činy: říjen 2002 – Moskva, září 2004 – město na jihu Ruské federace Beslan, 11. březen 2004 – nádraží Atocha v Madridu, 7. červenec 2005 – Londýn, 11. prosinec 2007 – Alžír. Al-Káida se stala hlavním cílem války proti světovému terorismu vedené Spojenými státy.

Vyhlášení války proti terorismu a její důsledky[editovat]

S koncem bipolarity a vznikem jakési formy mezinárodního terorismu souvisí i nový směr americké politiky. Americký prezident George Walker Bush vyhlásil totální "válku proti terorismu" a všechny státy světa, především ty západní, byly vyzvány, aby se k Americe připojily. Tato politika našla právě v hrozbě nadnárodního terorismu svoji nejúčinnější a nejtragičtější posilu. Odpovědí Spojených států na teroristický útok 11. září 2001 bylo provedení vojenských operací v Afghánistánu a Iráku, dále sílení propagandy, která šířila americké rozbory situace a politické názory ve snaze přesvědčovat světové vlády a veřejné mínění o dokonalosti přijatých opatřeních, a poslední odpovědí bylo dopadení a izolování jednotlivců podezřelých z terorismu či nepřátelských vojáků. Stovky předpokládaných teroristů byly zatčeny ve více než padesáti zemích světa.[11] V souvislosti s tím došlo ke zřízení sběrných táborů v Guantánamu, tj. v oblasti mimo území USA, jež nebyla podřízena zákonům a řádným soudům USA.

Válka v Afghánistánu byla zahájena 7. října 2001 pod názvem Trvalá svoboda. Pod vlivem skutečnosti, že válka byla vyhlášena jako odveta za teroristické útoky z 11. září 2001, Rada bezpečnosti OSN přijala první rezoluci, kterou dala souhlas se zahájením války. Afghánistán nebyl potrestán za agresi, ale za to, že dovolil mezinárodní organizaci al-Kaída naplánovat teroristické útoky z území Afghánistánu.. V dané době se netrvalo na tom, aby RB OSN jednala také o druhé rezoluci, která by obsahovala větu o zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Byla zároveň válka legitimní, neboť se potvrdily důvody, kvůli kterým byla zahájena.

Dne 20. března 2003 byla zahájena válka v Iráku pod názvem Irácká svoboda. V postoji k zahájené válce nebyla mezinárodní komunita jednotná. OSN nedala k válečnému tažení mandát. Berlín a Paříž se otevřeně distancovaly, Moskva nenabídla souhlas a mezinárodní veřejné mínění pochybovalo nebo bylo dokonce proti zásahu. Přes početné námitky odmítly Spojené státy pozměnit vlastní politiku a trvaly na svém jednostranném rozhodnutí. Washington, který znovu podpořily pouze Londýn a australská Canberra, se ujal vedení užší koalice. Byla to válka nelegální, protože neměla souhlas RB OSN. A jak se později ukázalo, byla to i válka nelegitimní: nenaplnila důvody, kvůli kterým byla zahájena /obvinění Iráku z vlastnictví chemických zbraní a z kontaktů s al-Káidou bylo neopodstatněné/. Po skončení této války se prokázalo, že vyvézt demokracii za pomoci zbraní není jednoduché, možná to dokonce není možné vůbec. Do Iráku se stáhli násilníci a extremisté z jiných zemí islámského společenství a pod vedením al Zarkávího tam zahájili dlouhodobou vzbouřeneckou válku. Tu doplňují krutým zabíjením všech, které považují za zrádce a kolaboranty.[12] Na území Iráku byl založen tzv. Islámský stát, který se později rozšířil na území Sýrie. Pod vlivem Iráku se praktiky vzbouřenců přenesly i do Afghánistánu, kde bojovníci Talibánu a al-Káidy kopírují metody iráckých vzbouřenců a tím vážně ohrožují misi NATO.

Důsledky vyhlášené války proti terorismu[editovat]

Vyhlášená válka proti terorismu ještě více rozbouřila situaci v období postbipolarity. Největší kritiku vyvolalo proklamování důvěry ve vojenskou sílu jako prostředku řešení mezinárodních sporů a prohlubování vedoucí role Spojených států na světové scéně, což způsobuje popření přístupu OSN a v mnoha případech i Evropské unie a dalších důležitých evropských států k řešení problémů. Po válce ve Vietnamu a přes vývoj situace v Iráku se Spojené státy nepoučily, že nové technologie zbrojních systémů a zdokonalení zbraní samy o sobě nemohou zajistit vítězství v poli. Války v tomto období jsou stále asymetričtější. V očích světové veřejnosti se tímto symbolem stala zničující účinnost vzdušných úderů na vybrané cíle na území Kosova i Srbska, kdy hybatelem použití síly se namísto OSN stalo NATO /Pozn.: rozhodování NATO je založeno na souhlasu všech členských států a z toho důvodu je válka, kterou vede NATO, válkou všech členských zemí bez ohledu na míru jejich účasti [13]/; bombardování pozic Talibanu na území Afghánistánu zahájené Spojenými státy a bombardování Iráku mezinárodními vzdušnými silami provedené téměř beze ztrát na straně útočníka, aniž byl efektivně kladen odpor. Asymetrie ve zbrojních systémech však v minulosti několikrát ukázala, že není zárukou vítězství strany, která má převahu. Převaha ve výzbroji nepomohla ani evropským mocnostem k vítězství v dekolonizačních válkách v padesátých a šedesátých letech 20. století, ani USA ke zlomení Vietnamu ve válce v letech 1964-1975. Ve válce v Afghánistánu v roce 2001 nedosáhly Spojené státy hlavního cíle konfliktu - zadržení Usámy bin Ládina. Důležitou roli v těchto válkách někdy hrají i místní bandy, jako např. ve válce v Somálsku, a místní povstalci, kteří jsou ochotni sahat i k teroru.

Předčasný odchod amerických vojsk z Iráku v roce 2011 způsobil, že země upadla do občanské války. Válkou proti Libyi v roce 2011 došlo v této zemi ke změně režimu podporované Západem, ale pár let po zásahu se ukazuje, že Libyi nelze udržet v hranicích dosavadního státu. Občanské války v Libyi se zúčastnili i Tuaregové, což vedlo k jejich ozbrojení. Po skončení války založili hnutí MNLA, které mělo bojovat za emancipaci Mali. Válkou proti Sýrii doposud ke změně režimu nedošlo, protože na stranu syrského prezidenta Asada se postavilo Rusko, aby se neopakoval scénář Libye z roku 2011. Tyto intervence způsobily, že jednotlivé státy se rozpadly a tím se mimo jiné do volného oběhu dostaly zbraně. Tak skončily zbraně z Libye v rukou stoupenců Islámského státu "džihádistů" v Mali i jiných afrických zemích a v Sýrii a Iráku. Překladištěm libyjských zbraní se stal Brusel; atentátníci pařížských útoků ze 7. ledna 2015 údajně získali zbraně právě tam. Ani po ukončení války není možné dostat zbraně pod kontrolu. Vzniká tak mezinárodní džihádistická oblast, ve které volně kolují zbraně a džihádisté jsou verbováni a posíláni do boje.[14]

Dvacetpět let trvání postbipolárního světa[editovat]

V současnosti probíhají zahraniční mise, které jsou charakterizovány vysíláním vojáků mimo území vlastního státu a na boj s teroristickou hrozbou. Přes přijatou Chartu v roce 1945 se OSN projevuje svou vlastní nečinností / důsledkem toho je, že dochází ke vzniku nelegálních válek/, dále nejednotnými názory Rady bezpečnosti a dokonce i sama Evropská unie se před válkou v Iráku v roce 2003 rozdělila /Francie a Německo nesouhlasily/. Na jedné straně tu jsou operace, které samy sebe definují jako mírové nebo dokonce humanitární, na straně druhé je nepříliš jasné označení nepřítele a místní obyvatelstvo, které je snadnou kořistí organizátorů teroru. Za takové zjednodušení jsou částečně zodpovědná média. Informační zdroje vždy dobře prodávaly vojenské operace, otevřené střety a války. Nelze ani opominout skutečnost, že ze zemí postižených válkou odchází původní obyvatelstvo a dochází k nárůstu imigrace, kterou je v současné době zasažena především Evropa.

V současnosti projevily snahu vstoupit na světovou scénu jako rovnocenný soupeř USA i další velké země, jako jsou Rusko, Čína, Indie a jejich zájmy by se mohly střetnout se zájmy USA. Japonsko začalo s politikou ozbrojování. Německo již delší dobu vysílá své oddíly do zahraničí – místo toho, aby se Západ spojil, začíná se stále více rozdělovat /Velká Británie odchází z Evropské unie/. Blízký východ od Izraele po Írán se neuklidňuje. V Africe zůstávají základní příčiny konfliktů: chudoba zemí a obyvatelstva, selhání vládnoucích tříd a ekonomika neschopná rozvoje.[15] Dalším problémem je, že na jedné straně stojí vlády, které v mnoha případech nabídly účast svých států při různých vojenských operacích a na druhé straně stojí široké masy obyvatelstva, které z důvodu náboženského, kulturního i politického přesvědčení odmítá účast své země v jakékoliv vojenské operaci. Přetrvává také vzdálenost mezi stoupenci humanitárních zásahů v různých zemích světa a důslednými pacifisty, tj. osobami, které odsuzují každou válku, třeba i obrannou. Toto vše se odehrává ve znepokojujícím stínu hrozby nadnárodního terorismu.

Zvlášť vyhrocená je situace v arabském světě. Státy jako Sýrie a Irák, Libye a Jemen se rozpadají[16], protože jim elity nedaly žádný smysl a protože mnoho lidí dospělo k přesvědčení, že jim jejich stát nepřináší žádný užitek.[14] Západ se brání změnám dosavadních hranic těchto států uměle vytvořených na základě Sykes–Picotovy dohody uzavřené v roce 1916 ještě před skončením 1. světové války.[17] V této vyhrocené situaci nahrazují stát a státní moc např. lokální milice, které zajišťují bezpečnost, jako třeba v Libyi, daří se válečným magnátúm a šéfům band, jak je tomu v Jemenu a v Sýrii; ve velké části Sýrie a Iráku zaujal místo státních institucí, které ztratily důvěru, nábožensky legitimovaný řád "Islámského státu".[14] Počty Evropanů, kteří odjeli bojovat po boku Islámského států, se počítají na tisíce a většina z nich pochází z Belgie, Francie, Německa a Velké Británie.[18] Politikou přijímání uprchlíků ze zemí postižených válkou, se kterými přicházejí i uprchlíci z ostatních zemí světa válkami nezasaženými, otevřela Evropa své dveře islámu.[19] Zásadním principem pronikání islámské ideologie na Západ se stala obrana práv menšin před právy většiny a většině vydaný zákaz cokoliv menšinového urážet. S teorií "politické korektnosti", která byla otevřeně vyhlášena už v 90. letech minulého století, se islám prohlásil za uráženou menšinu a postupně získal intenzivní pomoc v médiích, kultuře a vzdělání a postupně i v politice, policii a soudnictví.[20] Stupňování bratrovražedné nenávisti se dává do pohybu i v samotném islámu. Sílí napětí mezi Islámský státem, Saúdskou Arábií, Tureckem a Íránem, ve kterém se dá těžko vystopovat, kdo je s kým ve spojenectví proti komu.[21] Veškeré pokusy naroubovat na islám politický model západní demokracie končí nezdarem, stejně jako nezdarem skončila snaha Západu vnést demokratický režim do zemí, ve kterých proběhly revoluce označované jednotným názvem "arabské jaro".

Reference[editovat]

  1. LABANCA, Nicola. Válečné konflikty dneška /od roku 1945 do současnosti/. 1. vyd. Praha: Fortuna Libri, 2009. 287 s. ISBN 978-80-7321-465-4. 
  2. http://cs.wikibooks.org./WIKI/Světové dějiny/Situace po válce
  3. EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy, roč. 2012, čís. 3, s. 16-47. Dostupné online.
  4. EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy, roč. 2012, čís. 4, s. 12-24. Dostupné online.
  5. ŠLECHTA, Oldřich. Prognóza politického vývoje v Evropě a Rusku v roce 2013. Revue Politika, 4. 1. 2013, roč. 2013, čís. 1. Dostupné online.
  6. Šablona:Citace elektronického periodika
  7. Šablona:Citace elektronického periodika
  8. Šablona:Citace elektronického periodika
  9. Šablona:Citace elektronického periodika
  10. Šablona:Citace elektronického periodika
  11. PŘEKLADATEL PAEDDR. POCHYLÝ, Marián; PŘEKLADATELKA PŮROVÁ, Veronika. Encyklopedie historie světa /Úplný chronologický průvodce dějinami lidstva/. 2. vyd. Praha: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, s.r.o., 2010. 496 s. ISBN 978-80-7360-896-5. S. 464. 
  12. EICHLER, Jan. Válka a mír v době boje proti globálnímu terorismu. Britské listy, 24. 2. 2006, roč. 2006. Dostupné online.
  13. KŘÍŽ, Pavel. Severoatlantická aliance a řešení ozbrojených konfliktů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 134 s. ISBN 978-80-210-6145-3. S. 13. 
  14. 14,0 14,1 14,2 HERMAN, Rainer. Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Academia, 2016. 115 s. ISBN 978-80-200-2607-1. S. 10, 26, 96, 97. 
  15. J.REID, Richard. Dějiny moderní Afriky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2011. 331 s. ISBN 978-80-247-3079-0. S. 292-308. 
  16. EDITOR HECHT, Emmanuel; EDITOR SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914-2014 /Dvacet válek, které změnily svět/. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o., 2015. 262 s. ISBN 978-80-7429-630-7. 
  17. REDAKTOR ZELENKA, Jan. Bouřlivé příměří 1918 - 1939. 1. vyd. Praha: Reader´s Digest, spol. s r.o., 2012. 192 s. ISBN 978-80-7406-228-5. 
  18. KUBÁTOVÁ, Eliška. Studie: Jaké země EU jsou líhní radikálů bojujících v Sýrii a Iráku?. EurActiv.cz, 4. 4. 2016. Dostupné online.
  19. Složení imigrantů a předpoklady pro jejich integraci v Evropě. CSPI International, 21st November 2015. Dostupné online.
  20. KURAS, Benjamin. Poslední naděje civilizace. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Eminent, 2016. 213 s. ISBN 978-80-7281-505-0. 
  21. KURAS, Benjamin. Jak zabít civilizaci. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Eminent, 2015. 246 s. ISBN 978-80-7281-500--5.