Přeskočit na obsah

Pivní turistika/Kychot/2010-04-18/Pivovarský dvůr Chýně

Z Wikiverzity

Pivní turistika/Kychot/2010-04-18/Pivovarský dvůr Chýně

Po nedělním shromáždění v Michelském Sue Ryder jsme s chodí vyrazili prostřednictvím MHD (tramvají 11 na Pavlák, tramvají 22 na Karlák, Metrem B) na atobusové nádraží Zličín, odkuď ve 12:15 odjížděl autobus 374 (směr Motol). Za pouhých 9 minut jsme byli na zastávce Chýně, Pivovarský dvůr; ze zastávky do povovarského dvora je to opravdu jen přes ulici.

Z toho se dá pochopit, že dnes se nám stal pivovar startovním bodem pivního výletu.

V Pivovarském dvoře je možné se usadit na více místech: za rohem je Restaurace, ale z cen na vystaveném jídelním lístku se nám dělal špatně ještě před obědem. Další možností jsou kryté stoly přímo na dvoře.

Nakonec jsme zvolili Krčmu. Uvnitř jsou stoly asi tak pro 30 lidí, v době naší návštěvy byla poloprázdná, usedli jsme do rohu a přemítali o původním určení místnosti – patrně se jednalo o stáj nebo chlév hospodářského dvora. Strop trámový, podložený vprostřed rozponu průvlakem. Akorát jsme přemýšleli nad tím, zda tu původně byly také trámy, manželka byla přesvědčení, že by trámy hnily působením vlhka od výparů z hospodářských zvířat, močůvky a hnoje.

Na čepu byl byl světlý speciál a polotmavý. Ceny piva více než příjemné, 22,- Kč/půllitr, což u malých pivovarů nebývá zvykem. Manželka si dala polotmavé, já nejdříve světlé a během jídla polotmavé.

K obědu jsme si dali domácí uzené s mixem knedlíků. Cena jednoho oběda byla přijatelná (něco kolem 80 Kč), nicméně množství a velikost knedlíků nic moc, spíše to vypadalo na dětské porce; upozorňuji na to větší jedlíky, aby nebyli překvapeni. Dokonce i na manželku tu bylo málo, po obědě jsme se cítili dost hladovi.

Nezdržovali jsme se dlouho, kolem 13:30 jsme se zvedli, výčepní nám ochotně natočil vzorky obou piv do PET lahví a vyrazili jsme na výlet. Trasa nebylo dlouhá, vedla mezi Hostivickými rybníky:

Nejprve jsme šli kolem zahrádkářské kolonie, zabočili jsme vlevo, prošli kolem Břeského rybníka; stav vodní hladiny byl nízký. Po chladných dnech jsme cítili, že už je tu opravdové jaro.

Došli jsme do Břve, pak doprava po silnici, vedoucí po hrázi rybníka, a pak vlevo do lesa. Odbočkou vravo jsme po chvíli dorazili k rybníku Kala. Od myslivecké chaty jsme pokračovali po severním břehu rybníka až na silnici do Hostivic. Po cestě jsme si dali v malé cukrárničce zmrzlinu.

Autobus 374, směr Motol, který v Hostivicích stavěl 14:39, nám ale chvíli před nosem ujel. Bylo to nemilé, protože jsme byli dohodnuti s přáteli, že s nimi budeme pokračovat v 15:00 pivní pouti z Chapadla na Vypichu.

Museli jsme čekat na kryté zastávce až na autobus B82. Jeho řidič se choval divně: zastavil sotva na 5 sekund, my jsme se zvedli ze zastávky a šli k předním dveřím, kde už stála skupina asi deseti lidí. Řidič dveře ale ani neotevřel, nikdo z těch lidí nenastupoval a řidič a se už zase rozjížděl. Vyrazili jsme z hloučku, běželi jsme za autobusem a zoufale mávali rukama, až po několika metrech opět zastavil.

Zeptal jsem se, zda můžeme dostat dva lístky na Vypich, on žekl, že jistě a jeli jsme. Před zastávkou Vypich (kam jsme dojeli v v 15:27) jsme si dali PET láhve s pivem do igelitky, abychom mohli vystoupit, ale řidič zastávku projel, ani na ní nezastavil. Šel jsem za ním a ptal se, proč nestaví, nebylo nikde uvedeno, že by byla zastávka jen na znamení. A on, že nás neviděl stát předem u dveří, tak nezastavil. Zastavil až na Kajetánce. Tak jsem museli přejít silnici a čekat, až pojede 180 zpátky na Vypich.

Do restaurace Chapadlo vedle Kauflandu na Vypichu jsme tím pádem dorazili téměř s hodinovým zpožděním. Kamarádi pejskaři mezi tím už do sebe lámali Gambáč a Prazdroj. Nic víc na výběr nebylo, dal jsem si Prazdroj, ten mi ale po té Chýni mi chutnal naprosto nanicovatě.

Při cestě na WC jsem si na tabuli všimnul, že mají v nabídce také kvasničák Primátor. Obořil jsem se na výčepního, proč mi nabízel jen Gambáč a Prazdroj, když točí také Primátor a i jiné zajímavější kousky. Bylo mi odpovězeno, že Primátor se právě před chvílí dotočil, nicméně že jsou teprve nedávno otevřená restaurace, takže teprve hledají nové kontakty a že mají v plánu postupně představovat piva různých malých pivovarů. To je útěšná zpráva!

Pokračování výletu, kdy se k nám připojil náš přítel Tomáš a jeho psem Ferdinand, vedlo kolem dokola obory Hvězda (po směru hodinových ručiček). Šli jsme podél zdi, která se opravuje, a kritzovali její dilatační spáry s tím, že se jim takto asi zase brzy rozpadne. Po cestě jsem si znovu pročítal informační tabule a připomínal si neslavnou bitku, která zde v neděli 1620-11-08 byla svedena, viz w: Bitva na Bílé hoře.

Pokračovali jsme kolem vodárničky Světlička, postavenou Plečnikem, a přemýšleli o tom, jak se odtud vedla voda až na pražský Hrad.

Sešli jsme až dolů k mokřadu a po cestě si natrhali Medvědí česnek, který v těch místech voněl široko daleko a byl vhodný na chroustání. Snažili jsme se jím utišit hlad, který se po nevydatném Chýňském obědě v našich útrobách rozmáhal čím dále tím více.

Po cestě jsem hledali místa, kde se asi dříve těžila opuka na stavbu oborní zdi, a viděli, že u severozápadního okraje zdi bylo podloží už zase pískovcové; tak se to tam tak různě střídá, opuka s pískovcem.

Zeď je na tomto místě opravována cihlami. Tak jsme se divili, kdo na to přišel, opravovat opuku cihlou.

Koukali jsme na pozůstatky oprav zdi z doby socialismu, kde se snažili opravit zeď tak, že k němu přiložili kari sítě a stříkali beton. Zanedlouho vznikla mezi betonem a původním kamenem svislá puklina, do které zeshora pršelo a sněžilo, voda v zimě mrzla a puklina se dále a dále rozšiřovala. Výsledkem je, že se oroze zdi dále prohloubila.

U severního okraje zdi už na mě šly pomalu mdloby z hladu, země se mi míhala před očima. Naštěstí už jsme byli u restaurace U Holečků, kde jsme si mohli dát konečně něco k snědku – chtěl jsem řízečky s bramboráčky, ale číšnice mi to rozmluvila, že by to bylo moc mastného dohromady – tak tedy krokety, ale ty byly trochu nedosmažené. Ale nakonec, hlad je nejlepší kuchař. Alespoň, že zde mají k pití Smíchovský Hoegaarden, když už nic jiného –0alespoň jsem se při jeho objednávání snažil trochu zachrchlat, aby to znělo věrohodně.

Závěr

[editovat]

Dnešní výlet na první pohled vypadá nenáročně, nevzdálili ujsme se daleko od Prahy a neušli desítky kilometrů, nicméně zážitky a poučení určitě stály za to.