Persie-referáty

Persie

Osnova

0.Salát- muslimská motlidba/kuchařka

1.Úvod do Persie/Íránu

2.Zoroastrismus-Matyáš Polák

3.Islám-Kryštof Hvolka

4.Literatura/písmo

4.1.Staroperská literatura- M.P.

4.2.Středoperská literatura- V.Š.

4.3.Novoperská literatura- K.H.

5.Architektura a recitace- V.Š.

6.Ukázka- Sanájí

Děj

Salát

Salát (arabsky صلاة, tedy modlitba) je označení povinných denních modliteb muslima, které jsou jedním z pěti pilířů islámu.

Nezávisle na případných volných osobních modlitbách (dú'á) je muslim povinován k pěti každodenním modlitbám, a to v poledne, odpoledne, za soumraku, v noci a za úsvitu. Muslim vykonává tyto modlitby směrem k Mekce, přičemž forma jejich konání je přesně předepsána. Ve městech s převažujícím muslimským obyvatelstvem zpravidla vyzývá k modlitbám muezzin.

Úvod do Persie/Íránu

Historie

*Nejstarší doba Írán je osídlen lidmi již od dob prehistorických. Ve 4. tisíciletí př. n. l. sem přišli první Indoevropané, nazývající se stejně jako jejich příbuzní v Indii Árijci (Arijánám). Jejich původ je nejasný, zřejmě migrovali odněkud ze severu, na tom se shoduje většina badatelů. Už koncem téhož tisíciletí lze hovořit o rozvoji městské civilizace, jejíž vznik umožnilo intenzivní zemědělstvía usedlý způsob života místní populace. První říší na íránské půdě byl stát Elamitů, existující v oblasti dnešního Chúzistánu téměř dva tisíce let (cca 2600–640 př. n. l.). Jeho vladaři se nazývali králi Anšanu a Sús a ve své době patřili k obávaným válečníkům, jak o tom svědčí četné doklady z Mezopotámie. Jejich říši nakonec vyvrátili v 7. století př. n. l. Asyřané. Zhruba od doby kolem roku 1250 př. n. l. přicházeli do Íránu noví indoevropští osídlenci, kteří zásadně změnili dosavadní strukturu obyvatelstva. Patřili k nim zejména Médové (Máda), doložení již kolem roku 900 př. n. l., a Peršané (Pársa), žijící původně poblíž Urmijského jezera. Médská říše byla první íránskou velmocí, hodnou toho jména. Zformovala se v 7. století př. n. l., postupně ovládla celý prostor dnešního Íránu včetně kmenového území Peršanů (Persidy) a mezi lety 612–609 př. n. l.vyvrátila ve spojení s babylonskými Chaldejci novoasyrskou říši. V letech 550/549 př. n. l. však Médy porazil jejich vazal, perský král Kýros II. (559–530 př. n. l.), který se stal zakladatelem nového mocného soustátí –achaimenovské říše – zahrnujícího též Babylonii a Malou Asii. Stará perská říše, k níž po smrti Kýra II. přibyly ještě Egypt, kraje v dnešním Pákistánu a předpolí v Evropě (Thrákie), byla největším státem, jaký na Předním východě dosud vznikl. Achaimenovští králové ji spravovali z různých rezidencí, ležících na území dnešního Íránu – ze Sus, Pasargad a Persepole. Byla vytvořena rozsáhlá síť komunikací (nejznámější je „královská cesta“ spojující lýdské Sardy se Susami), byrokratický aparát a správní struktury (satrapie). Úředním jazykem se stala aramejština, oficiální nápisy však bývaly psány na prvním místě staropersky. Pokud jde o vojenství, většinu velitelských funkcí měli v rukou Íránci, ale například v námořnictvu se uplatňovali i Féničané a Řekové. Nejvýznamnější jednotkou byli tzv. Nesmrtelní, tvořící osobní gardu achaimenovských králů. Z náboženského hlediska si Peršané počínali velmi tolerantně, podrobeným etnikům nebyla nikdy vnucována jiná víra a ústředí dokonce podporovalo lokální kulty. Od dob Dareia I.(522–486 př. n. l.) se v říši razily i mince (tzv. dareiky), což napomáhalo rozvoji obchodu. Zahraničněpoliticky představoval pro říši největší problém dlouholetý konflikt s řeckými městskými státy, pro nějž vžil název řecko-perské války. Peršané v jeho průběhu utrpěli řadu porážek (bitvy u Marathonu, Salamíny a Platají), nakonec však těžili z řecké nejednotnosti a dokázali situaci na svých západních hranicích stabilizovat. Také periodicky se opakující vzpoury v Egyptě a Babylonii vyžadovaly po králích stálé intervence, a Egypt se dokonce na jistou dobu zcela osamostatnil. Navzdory těmto faktorům neměla perská říše až do vzniku makedonské velmoci vážnějšího konkurenta. Alexandr Makedonský, patrně největší dobyvatel starověku, ovládl Persii v letech 331–330 př. n. l., přičemž zničil její sídelní město Persepolis. Jeho vláda započala vnějškovou helenizaci íránských krajů, jinak se ale vyznačovala tolerancí k starobylé místní kultuře a zvykům. Po Alexandrovi získali východní satrapie jeho říše makedonští Seleukovci, kteří však sídlili daleko na západě a jejich vliv postupně slábl. Kolem roku 150 př. n. l. je vystřídali opět vládcové íránského původu –parthští králové z dynastie Arsakovců (cca 250 př. n. l.–224 n. l.), původně náčelníci nomádských Parnů (Aparnů).

• Parthská říše

Říše vytvořená Parthy vznikla na rozdíl od své achaimenovské předchůdkyně postupně, v průběhu zhruba sto let, a její jádro se zprvu nacházelo na periferii íránského světa, nikoli v jeho středu. Tyto faktory měly za následek, že parthský stát nedosáhl nikdy takového stupně centralizace jako stará perská říše a že v něm dlouho přežívaly kočovnické tradice původních Parnů. Teprve po polovině 2. století př. n. l. upevnili arsakovští králové svou moc natolik, že se mohli plně přihlásit k achaimenovskému dědictví a spatřovat v sobě nástupce starých vládců Persie. Vnějškově se to projevilo přijetím médsko-perského titulu král králů, který v íránském prostředí znamenal totéž, co později císař na západě. Hlavním městem Parthů se stal od dob Mithradata I. Ktésifón na Tigridu. Parthská monarchie vedla v průběhu své existence řadu válek, žádné z nich však nedosáhly takového ohlasu jako války s římskou říší. Je to dáno nejen tím, že šlo o konflikty, jimž z pochopitelných důvodů věnovali pozornost soudobí řecko-římští kronikáři, ale také proto, že římská říše byla jediným opravdovým protihráčem Parthů. Boje mezi oběma velmocemi byly v 1. století př. n. l. v podstatě nerozhodné, od 1. století n. l. se však stále více uplatňovala římská převaha a po roce 100 n. l. císařské legie zcela triumfovaly – do konce století bylo parthské hlavní město Ktésifón celkem třikrát Římany dobyto. Vyčerpávající války s Římem, dynastické rozbroje a vnitřní heterogennost parthského státu způsobily v prvních desetiletích 3. století pád arsakovské královské dynastie a její nahrazení lokálním rodem z Persidy, Sásánovci. Nastala éra novoperské říše (224–651), v jejímž průběhu měli hrát roli nejdůležitějšího etnika v Íránu opět Peršané. Sásánovská říše Sásánovská říše měla původně téměř identickou rozlohu jako říše parthská, tj. její jádro tvořil Írán a Mezopotámie a zčásti zasahovala do dnešního Afghánistánu,Pákistánu, Turkmenistánu, Arménie, Turecka, Sýrie a Saúdské Arábie. K výraznější expanzi došlo teprve v 6. století, když král Husrav I. vytvořil z Jemenu a části Ománuperský vazalský stát a ovládl i rozsáhlé území ve Střední Asii, náležející do té doby říši Hefthalitů. Výboje Husrava II. počátkem 7. století, které přivedly pod perskou nadvládu Egypt, Palestinu a část Malé Asie, měly jen přechodný efekt – byzantská říše tyto oblasti dobyla nazpět. Hlavním městem zůstal za Sásánovců Ktésifón na Tigridu, přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie Ardašíra I. na Veh-Ardašír (Ardašír je výborný). Vnitřní struktura říše byla podobně heterogenní jako v dobách Parthů, za Husrava I. lze však pozorovat náběhy k centralizaci. Z náboženského hlediska si sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich achaimenovští a arsakovští předchůdci – zejména za Šápúra II. proběhlo rozsáhlé pronásledování křesťanů. Státním náboženstvím se stalzarathuštrismus s poměrně složitou církevní organizací v čele s nejvyšším móbadem (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná Avesta. Sásánovská říše zanikla v letech 636–651 pod náporem arabské (muslimské) expanze, Írán se stal součástí chalífátu a byl v relativně krátké době islamizován. Přesto sásánovské tradice v oblasti přežívaly hluboko do středověku. Od pádu sásánovské říše k mongolské invazi Začlenění do rozsáhlé muslimské říše s centrem v Medíně a později v Damašku aBagdádu neznamenalo pro íránské oblasti v žádném případě počátek úpadku. Naopak – perští úředníci a učenci hráli již v prvním století arabské nadvlády značnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové téměř postrádali. Skutečnost, že výraz vezír, označující prvního ministra, pochází z perštiny, není rozhodně náhodná. Poměrně rychle získali Íránci v říši výjimečné politické postavení. Byl to Peršan Abú Muslim, kdo roku 747 zahájil vzpouru abbásovského rodu proti umajjovskýmchalífům, obviňovaným z příliš světského přístupu k vládním záležitostem. Arabští panovníci si často vybírali své ministry mezi Peršany a perským guvernérům se dostávalo značné autonomie. Roku 821vyhlásil místodržitel Chorásánu Táhir ibn al-Husajn nezávislost a založil novou perskou dynastii Táhirovců (821–875). Další dynastie (Saffárovci a Zijárovci) měly sice stejně jako Táhirovci přechodný charakter, ale Írán byl opět pánem svého osudu. Během 9. a 10. století proběhly také kulturní změny. Došlo k oživení perské národní identity, která se nestavěla proti identitě islámské, ale proti arabizacimuslimského světa. Toto období se zásluhou Persie a perských učenců stalo islámským zlatým věkem. Persie byla v té době světovým centrem vědeckého bádání, ať už šlo o filozofii, historii, matematiku, astronomii či medicínu. Tehdy získané poznatky později ovlivnily rozvoj evropské vědy v období renesance. Díky Avicennovi(Ibn Sína) se podařilo zachránit některá díla Aristotelova, jehož ideje pak hrály značnou roli v muslimském filozofickém myšlení. Od 10. století přicházeli ze severozápadních provincií bývalé sásánovské říše turkitští vetřelci, kteří se stali dostatečně silnými na to, aby ovládli místní perské státečky. Jeden z jejich předáků, Mahmúd z Ghazny, založil rozlehlou říši s centrem v Isfahánu, ta však po jeho smrti opět zanikla. Noví vládci Seldžukové, kteří si podrobili území od Středozemního moře až po Střední Asii, obyčejně jmenovali Peršany svými vezíry a Persie se stala ohniskem silné kulturní aktivity.

• Mongolská invaze

Související informace naleznete také v článku Mongolská invaze do Persie. Počátkem 13. století sjednotil Čingischán rozptýlené mongolské kmeny a zahájil expanzivní tažení do sousedních zemí. Roku 1218 překročil Altaj, protáhl přes východoíránské kraje (Chorásán), opanoval Persii a poté odtáhl na východ dobýt Indii a Čínu. Většina zemí, které si podmanil, se po staletí vzpamatovávala z krveprolití a zkázy, jež po sobě zanechal. Hülegü, jeden z dobyvatelových vnuků, založil v Persii tzv. říši ílchánů, státní útvar silně ovlivněný perskými vlivy. Jeho první vládci tíhli spíše ke křesťanství, nakonec však zcela pochopitelně převážil islám. Již kolem roku 1300 zažila říše první krizi. Stát ílchánů existoval zhruba sto let a krátce po jeho rozkladu se v oblasti objevil nový dobyvatel – Tamerlán. Roku 1370 vstoupil do Íránu a během třiceti let dobylIrák, Sýrii, část Malé Asie, jih Ruska a sever Indie. Předtím než stačil vtrhnout do Číny, však roku 1405 zemřel. Za své hlavní město si vybral Samarkand, ležící v dnešním Uzbekistánu.

• Safíovská říše

Nového rozkvětu dosáhla Persie za Safíovců, šíitské dynastie, která odvozovala svůj původ od šajcha Safíuddína(1252–1334), zakladatele súfijského řádu. Jednomu z jeho potomků, Ismá‘ílovi (1487–1524), se roku 1501 podařilo dobýtTabríz a svrhnout turkitskou dynastii Akkojunlu. Safíovská říše se brzy stala významnou regionální velmocí a důležitým protihráčem rodícího se osmanského impéria. Tahmásp I. (1524–1576) utrpěl sice v boji s Turky několik porážek a ztratil přitom kontrolu nad Irákem a Ázerbájdžánem, na východě se mu však podařilo odrazit Uzbeky, kteří ohrožovali perskýChorásán. V osobě Abbáse I. Velikého (1587–1629) pak získala safíovská říše vladaře, schopného prosazovat vnitřní reformy a bránit stát před vnějšími nepřáteli. Za Abbásovy vlády byl roku 1601 obsazen Bahrajn, osmanští Turci vypuzeni po roce 1603 z Ázerbájdžánu, Arménie aGruzie, a roku 1623 dokonce znovudobyt Irák včetně Bagdádu, čímž se dostala pod perskou kontrolu posvátná šíitská města Nadžaf a Karbalá. Kromě toho odrazil šáh kolem roku 1595 vpády uzbeckého vládce Abdulláha II. do Chorásánu, tentokrát s konečnou platností. Obratnou hospodářskou politikou, kterou prosazoval, se zvýšilo bohatství a zdroje země, což umožnilo nejen vytvoření silného vojska, ale i velkolepou přestavbu hlavního safíovského města Isfahánu. Po Abbásově smrti však centrální moc opět upadla, a třebaže Abbás II. (1642–1666) docílil přechodně konsolidace poměrů, na počátku 18. století zažila Persie hospodářský i politický sestup. Panství Safíovců nakonec ukončili roku 1722 Afghánci, kteří dobyli Isfahán a svrhli slabého šáha Husajna.

Zoroastrismus

Zoro. odkaz

• Perské mýty o stvoření světa najdeme v mazdaistických textech, které mají své jméno odvozeno od boha Ahura Mazdy. Tyto mazdaistické texty zahrnují exempli causa "Avestu", "Bundahišn" (Kniha Stvoření), a "Dénkart". Tento příspěvek o stvoření světa čerpá hlavně z prvního jmenovaného textu t. z. z "Avestu", jenž popisuje vznik nebe, vody, země, rostlin, živočichů, lidí, ohně a hor.

1. VZNIK NEBE Dle těchto mýtů byla ze všecho nejdříve stvořena obloha. Dle legend byla obloha dutá křišťálová skořápka, která obklopovala naší planetu ze všech stran a tím jí ochraňovala. Jiné zdroje však píší o tom, že tato skořápka nebyla křišťálová, ale kovová. Je otázkou, jak si představovali staří Íránci zemi. Já jsem použil slovo planeta, protože z našeho dnešního pohledu je logické vidět zemi jako kulatou planetu, kterou obklopuje kulatá dutá skořápka, jenž je pro ni ochranou. Vždyť obloha vypadá z našeho prostého pohledu (bez dalekohledů) jako kulaté "něco" co je nad zemí - nad planetou. Je otázkou, zda-li Íranci věřili tomu, že je naše planeta kulatá, ale je to velice nepravděpodobné.

2. VZNIK VODY Až po obloze vznikla dle mýtů starých Íranců voda. Voda dává život všemu a všem a je to právě voda, kterou nám jakoby dává obloha v podobě deště.

3. VZNIK ZEMĚ Po obloze a po vodě byla teprve stvořena země, která by přeci nemohla existovat bez deště, tedy bez vody.

4. VZNIK ROSTLIN Po vzniku země, která vznikla z vody, (a dnes již víme, že většina živého je tvořena z větší části z vody včetně člověka), vznikají rostliny. První rostlinou a zároveň tedy matkou všech dalších rostlin byl strom, který rostl uprostřed jezera Vourukaša. Tento strom je nazýván "Orlím stromem" neboli stromem saénovým. Všechna semena všech dalších rostlin vzešla právě z tohoto stromu. Tento strom byl považován za velký lék a doslova se psalo a mluvilo o všeléčivém stromu. Ovšem neměl až takovou léčivost jako další rostlina rostoucí poblíž, která se jmenovala Gaokérana. Ten, kdo jí prý ochutnal, tak získal věčnou nesmrtelnost.

5. VZNIK ŽIVOČICHŮ Až po rostlinách vznikl první živočich, kterým byl "jedinorozený býk". Měl bílou barvu a zářil jako měsíc. Měsíci bylo předáno býkovo vyčištěné semeno ze kterého povstala další zvířata. Takže by se s trochou nadsázky nechalo napsat, že praotcem všech zvířat je býk bílé barvy. Jelikož člověk je považován (stejně jako dnes) za něco více než jen prosté zvíře, tak dle mýtů nebyl zařazen k živočichům.

6. VZNIK LIDÍ Až jako šestí vznikají lidé t.z. již v době, kdy existuje obloha, voda, země, rostliny a zvířata, ale ještě neexistuje oheň a ani neexistují hory a kopce t. z. krajina. Země je jen pouhá plocha.

7. VZNIK OHNĚ Teprve až teď, po příchodu člověka, vzniká oheň.

8.VZNIK KRAJINY Zcela nelogicky až závěrem vznikají hory a kopce a z plochy se stává krajina. První horou (dle těchto mýtů) byl Elbors (hora Hará). Elbors vznikal asi 800 let a postupně rostl do nebes. Ve většině mýtů se píše, že středem světa je země a že kolem ní vše obíhá. Perské mýty jdou v tomto (z dnešního pohledu demagogického názoru) ještě dále, protože věří v to, že středem všeho je jedna jediná hora Hará. Okolo této hory obíhají hvězdy, slunce a měsíc. Připravil Jaroslav Demeter Ptáček

Islám

• V Koránu lze nalézt mnoho citací týkajících se stvoření, které vycházejí z křesťansko-židovské tradice. Protože však Korán není systematickým výkladem historie, není příběh stvoření v popředí, ale slouží jako ilustrace aktuální zprávy. Informace se vyskytuje v mnoha súrach. Příklady lze nalézt v súrách 21, 30–33, 32, 4–9, 9–12, 41, 7, 54,10, 3. Jejichž zdrojem je částečně biblický příběh o stvoření. A tak se například vztahují také k šestidennímu pracovnímu týdnu v súře 7,54; 10,3; 11,7; 25,59 a 32,4. V Koránu se nicméně nacházejí také tradice, které nejsou součástí židovsko-křesťanské Bible. Můžeme v něm tedy nalézt například příběh o pádu Satana v mimobiblickém vyprávění o životě Adama a Evy a také vyprávění o jeskyni s pokladem, která nejsou součástí Bible. Některá místa, která nejsou součástí židovsko-křesťanské tradice, mohla v době sepsání koránu kolovat mezi arabskými křesťany.

Některé termíny, islámské filosofie 99 božích jmen odkazují na Boha Stvořitele.

zdroj:Wikipedie

Literatura/písmo

Stará perština (persky زبان پارسی باستان‎‎) je zaniklý západoíránský jazyk, kterým se mluvilo i psalo v jižní oblasti dnešního Íránu, dnes nazývané Fárs. Tato oblast byla původně součástí říše Elam. V 6. století př. n. l. se s nástupem Achaimenovců k moci stal tento jazyk vedle elamštiny, aramejštiny a babylonštiny jedním z úředních jazyků nové říše a postupně se rozšířil do ostatních částí starého Íránu. Termín perské nebo persko-arabské písmo označuje modifikované arabské písmo, kterým se zapisuje moderní perština. Aby se mohly vyjádřit i hlásky v arabštině neexistující, vytvořily se pomocí akcentů další čtyři písmena. Další podobné úpravy abecedy se používají i u jiných národů, které také používají persko-arabské písmo (např. Kurdové).

Středoperská literatura

Středoperská literatura Psaná v páhlavském jazyce o náboženských námětech. Překlady středoperské literatury:

• Avesty (sbírka dochovaných částí staroíránských svatých písem) http://web.ff.cuni.cz/ustavy/usj/vape/Zarathustra_v_Aveste.pdf
• Bundahišn (středoperská písemná památka)
• Dénkart
• Povídky o Zarérovi

Tyto spisy se zabývají výkladem zarathustrovského náboženství. Ke konci sásánovské éry vznikaly i spisy světského původu: např.: ztracená Chvatájnámak - Kniha králů. Do manichejské persky psané literatury patří Máního spis Šáhpuhrakán: . Mání byl prorok manicheismu, náboženského hnutí, založeného jím ve 3. stol. v Persii, které mělo překvapivě velký vliv nejen v Íránu, ale i ve středověké Evropě. Základními texty manicheismu jsou Máního spisy Velké evangelium, Kniha tajems tví, Kniha o obrech a Poklad života, které byly sepsány v syrštině, a Šáhpuhrakán, sepsaný persky, v němž vysvětluje své poslání: završit nedokončené dílo proroků: Buddhy, Zoroastra (Zarathuštry) a Ježíše Krista. Mnohé z textů (v koptských překladech) byly nalezeny při vykopávkách ve Fajjúmu.

Existují pak ještě spisy v staroíránských jazycích: soghdštině manichejské, budhistické a křesťanské spisy.

Novoperská literatura

Novoperská literatura se vyvinula po arabském obsazení Íránu a přijetí islámu v 8. a 9. století a po obnovení národního vědomí. První verše v novoperském jazyce vznikly ve východních oblastech, v Chorásánu. Výrazné osobnosti, jejichž eposy dosáhly světové slávy:

• Rúdákí Allí Abdolláh Dža'far

Asi z oblasti dnešního Tádžikistánu, mezi roky 858 a 941 př. n.l.. Zachovalo se kolem 2000 veršů, básně o víně, o stáří, nejisté je autorství vyprávění Kalíla a Dimna. Pokládán za zakladatele novoperské poezie.

Ferdousí Abolkásem (940 až 1020 n.l.)

• Kniha králů - Šáhnáme

obsahuje dějiny Íránců od mytologických počátků až do posledního Sásánovce Jazdkarta III., poraženého arabskými nositeli islámu. Je nesporně největším perským básníkem, jehož hlavním přínosem je obnova perského jazyka, upadajícího pod nátlakem arabštiny, která se od jeho doby změnila pouze nepatrně.

• Gorgání celým jm. Fachroddín As'ad Gorgání

Vís a Rámín (epos o lásce) Perští básníci převzali arabské veršové míry a formy, z místních se zachovalo tradiční čtyřverší- robájí. typické zejména pro Omara Chajjáma.Jde o e krátké rýmované čtyřverší, jehož první dva verše představují expozici a další dva řešení tématu či problému. Robají bylo v perské poezii populární a objevuje se v dílech téměř všech klasických perských básníků. Typickými náměty čtyřverší byly rady, úvahy, kritiky, problémy lásky atd.V klasickém období - asi do roku 1250 vynikli lyričtí básníci Onsorí z Balchu ( zemřel roku 1040) , Manúčehrí z Dámghánu (zemřel roku 1050), Mas' úd Sa'd Sálmán ( zemřel roku 1121), Chákání ze Šírvánu ( zemřel roku 1199), Nezámí z Gandže v Ázerbajdžánu ( zemřel roku 1209) . Světoznámá jsou čtyřverší Omara Chajjáma ( zemřel roku 1122).

• Omar Chajjám, celým jménem Ghíját al-din Abú l’Fath Umar Ibn Ibrahim al-nisaburi al Chajjám

perský matematik, astronom, fyzik, básník čtyřverší, zvaných robájí. Byl pravděpodobně první astronom, který vyslovil názor, že pohyb souhvězdí na obloze způsobuje otáčení Země kolem své osy. Je také autorem závažné úpravy kalendáře z roku 1078.

Novoperská mysticko - súfijská poezi

Tuto poezii proslavili básníci 12. a 13. století, kteří tvoří přechod k postklasickému období:

Sanájí (1131), Farúduddín Attár (1220), Džaláluddín Rúmí a básník Sa' dí.

Postklasický styl Jeho představitelem je básník Háfez či Džámí z Herátu ( zemřel 1492). Následuje mnoho pokračovatelů, přistupuje tzv.

Indický styl Jeho výraznými představiteli byli zejména Mírzá Mohammad Alí Sáeb z Tabrízu ( 1677), a Mírzá Abdolkáder Bidel z indického Azímábádu (1644–1721). Jeho dílo ovlivnilo zejména literáty ve střední Asii a Afghánistánu.

Ukázka- Sanájí

„

Háfez - Dívan Nelíbí se mi květina, když přítel se mnou není, nelíbí se mi jarní den bez vína, zelená louka, vánek provoněný bez tulipánového líčka, mého potěšení. Medová ústa, postava jako květ a mně se nezalíbí, dokud ji nemám v náručí, dokud mě nepolíbí. Cypřiše roztančené, květy v extázi, ne, nelíbí se mi, dokud svět kolem nezní tisíci melodiemi. Nelíbí se mi obraz obratně malovaný,¨ když na něm chybí láskyplná tvář. Ač duše, Háfezi, je peníz přezíraný, nelíbí se mi, když ji jen rozdáváš. Více zde: http://persky.webnode.cz/persti-basnici/hafez-sirazi/

“