Pedagogika pro kombinované lyceum/J. A. Komenský

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
střední škola
Příslušnost: skupinová

Mezi středověkem a Komenským[editovat]

Ve vrcholném středověku se rozvinula základní struktura školství, jak je máme dodnes. Svým rozsahem však ještě neodpovídalo rozvíjejícím se potřebám státu a svou náplní a provedením neodpovídalo všem potřebám člověka. Ze strany státu a ze strany některých myslitelů se proto začaly objevovat podněty ke změně.

Ze strany státu šlo o to, že čím dál více šlechty nebyli jen rytíři (resp. neměli jen bojové úkoly), nýbrž fungovali jako úředníci (a to ve státní struktuře mimo církev). Stát proto začal mít zájem na lepší přípravě úředníků (pro státní správu, pro diplomacii, pro vedení dvora atd.). Prvním takovým počinem byl Education Act ve Skotsku 1496: parlamentní rozhodnutí, že prvorození synové vší šlechty se musí vzdělat ve znalosti latiny (cca od 8. či 9. roku, dokud neuměli) a pak se učit právu a umění ještě cca 3 roky.

Z druhé strany se probouzelo hnutí humanismu (z něho povstává renesance i reformace) — chápání pozemského člověka jako pozitivního ideálu. Humanisté si uvědomovali omezení středověkého školství či obecně výchovy a vzdělávání, a to jak ta, která jsme dodnes překonali (např. nízké vzdělávání žen), tak ta, kterými dodnes trpíme (např. že považujeme vysokoškolskou profesuru za prestižnější než vychovatelství v mateřské škole).

Raný humanismus (ještě ne tolik pedagogika):

  • Fr. Petrarca (1304–1374): právnická rodina, pak církevní služba — literární národní jazyk
  • G. Boccaccio (1313–1375): syn obchodníka, pak právo — literární národní jazyk, světskost
  • v českém prostředí:
    • Arnošt z Pardubic (1297–1364): humanismus jako přístup
    • Jan Hus (±1370–1415): individualita

Hlavní vlna humanismu (pedagogika v popředí):

  • Fr. Rabelais (±1490–1553): kritika dosavadního, svoboda
  • Ph. Melanchton (1497–1560): obnova křesťanské všeobecnosti
  • Lukáš Pražský (±1455–1528): Jednota bratrská uchopuje vzdělanost
  • H. C. Agrippa von Nettesheim (1486–1535): všeobecnost, svoboda, duch
  • Erasmus Rotterdamský (1466–1536): mravnost je úměrná vzdělanosti

Život J. A. Komenského[editovat]

Jan Amos Komenský byl pedagog, filosof, spisovatel, teolog a poslední biskup původní Jednoty bratrské. Položil základy pedagogiky jako vědy a je dodnes nazýván učitelem národů. Narodil se 28. března 1592 na Moravě, přesné místo však není známo (možná místa jsou Komňa, Nivnice, Uhreské Hradiště aj.). Narodil se do českobratrské rodiny a jeho otcem byl zámožný měšťan z Uherského Hradiště. Po smrti svých rodičů v roce 1604 se o Jana Amose a jeho sourozence starala teta Zuzana Nohálová, rok nato se po zpustošení Strážnice stěhuje ke svým poručníkům do Nivnice, sám bez sourozenců.

V šestnácti letech byl poslán na vyšší bratrskou školu v Přerově, kde studoval mezi lety 1608–1611. Následně studoval na německých univerzitách kalvínského zaměření v Herbornu mezi lety 1611–1613 a Heidelberku mezi lety 1613–1614. V době studia začal sestavovat česko-latinský slovník s názvem Poklad jazyka českého, na kterém pracoval více než 40 let, a také první českou encyklopedii Divadlo veškerenstva věcí.

Po návratu ze studií v Německu působil na bratrské škole v Přerově. Soustředí se na vylepšování špatného stavu školství. V roce 1616 se stává knězem. V roce 1618 se poprvé oženil a odešel do Fulneku, kde byl správcem místního bratrského sboru. Ve Fulneku začal psát dílo Listové do nebe, což byly fiktivní dopisy chudých ke Kristu, ve kterých si stěžovali na bohaté.

Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 začalo pronásledování nekatolíků, Komenský proto musel odejít z Fulneku a na čas se skrýval u svých přátel. V té době mu zemřela žena i obě děti na mor. Pod vlivem těchto tragických událostí napsal dílo Hlubina bezpečnosti (čím více se člověk vzdaluje Bohu, tím větší je jeho beznaděj) a roku 1623 Labyrint světa a ráj srdce (ostrá kritika společnosti, východiskem z ní je ukotvení duše v Bohu).

Od roku 1626 do roku 1628 pobýval ve východních Čechách. Odmítal přestoupit na katolickou víru, a v roce 1628 byl proto nucen opustit vlast a odejít do exilu. Odešel se svou druhou manželkou do polského Lešna. Z počátku doufal v návrat zpět do vlasti, a proto píše i nadále v češtině. Psal v učebnice a připravoval plán na zlepšení organizace školství. Na mezinárodní poptávku píše latinsky učebnici Ianua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená), navazující na některé starší humanistické pokusy o novou didaktiku jazyků; učebnice byla přeložena do řady evropských i mimoevropských jazyků a učilo se podle ní až do 19. století.

V roce 1641 byl Komenský pozván do Anglie, aby pomohl budování tamního akademického školství. Píše zde své dílo Via lucis (Cesta světla), které pojednává o pansofii (vševěda, všeobecná moudrost) jakožto klíči k dobru a blahu celého lidstva.

V roce 1642 následuje Komenský pozvání do Švédska, kde má pomoci zmodernizovat školství a vytvořit potřebné učebnice. Píše zde spis Nejnovější metoda jazyků.

Rokem 1648 a Vestfálským mírem končí Komenského naděje na návrat do Českých zemí. Vrací se do Polska, je zvolen biskupem Jednoty bratrské, ale se svou církví se loučí ve filosofickém spise Kšaft matky Jednoty bratrské (kšaft=odkaz), protože vidí její blízký zánik. Umírá mu druhá žena. V návaznosti na Cestu světla píše další pansoficko-pedagogický spis Škola vševědná.

Roku 1652 je Komenský pozván knížetem Rákóczym do Uher do Blatného potoka (Sárospatak), aby zde zrealizoval svou pansofickou školu. Komenský si poprvé své myšlenky v plném rozsahu vyzkoušel v praxi. Sestavuje zde mj. Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech), obrázkový slovník jako doplněk ke své Bráně jazyků, kterou navíc rozpracovává i do podoby souboru divadelních her, majících sloužit dětem k přirozenému učení latinskému jazyku, který publikuje pod titulem Schola ludus (Škola hrou).

V roce 1654 se Komenský vrací do Lešna. Roku 1656 při velkém požáru města mu však shoří téměř všechen majetek i veškerá nevydaná díla, mj. celoživotní dílo Poklad jazyka českého.

Roku 1656 se Komenský stěhuje do Nizozemí, kde sepisuje svá poslední díla (mj. pedagogický spis Veškeré spisy didaktické). Umírá roku 1670 v Amsterdamu a je pohřben v nedaleké obci Naarden.

Základní pedagogická díla[editovat]

Napsal český spis Didaktika česká, který později rozpracoval a přeložil do latiny pod názvem Didactica magna (Velká didaktika). Toto dílo je zásadním pedagogickým spisem a pojednává o cílech výchovy, metodách a principech a zpracovává návrh školské organizace, a už za Komenského života bylo přeloženo do mnoha jazyků.

Dalším významným pedagogickým spisem je učebnice latiny Ianua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená), doplněná slovníkem Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech), která je zároveň encyklopedií a je průkopnická svou názorností, protože umožňuje učit se slovům, pojmům i věcem zároveň.

Dále napsal Informatorium školy mateřské, což je první ucelený spis věnovaný systematické předškolní výchově. Je to vlastně návod pro rodiče (hlavně matky), jak správně vychovávat a vzdělávat děti od narození (nebo dokonce od početí) do cca 6 let v rodině a připravit je na školu. Komenský označoval děti za drahé klenoty, které nám svěřil Bůh, musíme si jich vážit a starat se o ně, jsou čisté a neposkvrněné. Dílo pojednává tělesnou výchovu a péči zdraví (jak matka před porodem, tak dítě v průběhu života), rozumovou výchovu, pracovní výchovu, řečovou výchovu, mravní výchovu, náboženskou výchovu a přípravu na školu.

Pedagogické přínosy J. A. Komenského[editovat]

Komenského motivace k výchově a vzdělávání je plně kultivační (metafyzická): člověk se tak připravuje k věčnému životu, čím je vzdělanější, tím lépe se mu bude pobývat v nebeském království v Boží přítomnosti.

Tato příprava na věčný život má tři úrovně (které se rozvíjejí souběžně):

  1. poznat sebe a svět (rozumová výchova, která vede k moudrosti)
  2. ovládnout sebe (mravní výchova, vede k mravnosti)
  3. povznést se k Bohu (náboženská výchova, z níž plyne zbožnost)

Podle Komenského je dokonalý člověk vzdělaný, mravný a zbožný, a jako takový je schopen blaženého věčného života. Výchova a vzdělávání proto musí být všeobecné a zohledňovat všechny tyto požadavky. Komenský je tak první, kdo formuluje výchovu jako explicitně vícerozměrný proces a zdůrazňuje harmonický rozvoj všech rozměrů.

Z kultivační motivace přímo plyne požadavek, aby vzdělávání bylo umožněno všem lidem bez rozdílu pohlaví, společenského postavení a bohatství, ba i bez rozdílu v intelektovém či jiném nadání. To má za vedlejší důsledek pozitivní vliv i na pozemský život, protože všestranně vzdělaný člověk se snáze vypořádá i s pozemskými úkoly.

Inspirací k výchově má být příroda, protože je Božím stvořením a lépe než lidské výtvory ukazuje, jak mají být věci správně uspořádány. Je inspirací jak obsahovou, tak metodickou, protože přirozenost člověka sama velí, jak nejlépe člověka vzdělávat.

Dalším důležitým principem je názornost. Protože vzdělání nesmí být jen prázdné memorování informací, nýbrž musí jít o skutečné zdokonalení člověka (jinak by jako vzdělání před Bohem neobstálo), není možno o věcech jen vyprávět, ale je potřeba je ukazovat. Nejlepší je přímé setkání s poznávaným předmětem, ale tam, kde to není možné, je potřeba to nahradit aspoň vyobrazením.

Zcela inovativní (a dodnes nedoceněný) je Komenského hodnocení pedagogiky v jednotlivých obdobích života. Jako první si všímá, že čím je dítě mladší, tím je nejen zvídavější a rychleji vstřebává poznatky, nýbrž je také výchovně citlivější, takže v útlém věku můžeme pedagogicky velmi mnoho vykonat, nebo také zkazit. Z toho plyne, že čím mladší dítě je vzděláváno, tím kvalifikovanější musí být pedagog, potažmo je potřeba mj. vzdělávat matky, které jsou hlavními pedagogy dětí v raném věku.

Zdroje na webu[editovat]