Nancy R. Pearcey, Charles B. Thaxton: Duše vědy/Kychot

Tuhle knížku mám ve své příruční knihovničce už mnoho let – nejspíš jsem si ji koupil někdy krátce poté, co u nás v překladu v r. 1997 vyšla.

V první chvíli mě dost uchvátila, hlavně asi proto, že byla dost odlišná od toho, co jsem dosud na toto téma vztahu vědy a náboženství slýchal. Jak jsem ale četl dál a dál, začalo mi to ale připadat, že je toho zase až moc, jako dost jednostranná apologetika křesťanství ve vědě. Pak mi došlo, že to je ale možná také tím, že to psali Američané, kde je i v sekulární oblasti to křesťanství a křesťanské pojmosloví asi daleko živější, než u nás ve staré Evropě, a tak je potřeba to brát jako určitou dikci, určitý pohled a nenechat se tím zase hned znechutit.

To byl asi ten hlavní důvod, že jsem tu knížku nedočetl hned napoprvé do konce a tu a tam se do ní ještě podívám. Nicméně základní myšlenku té knížky, která i pro mě byla dost objevná, je podle mého názoru správná: Že tzv. "západní věda", taková, jakou ji známe dnes, má jednoznačně křesťanské základy a že vlastně bez křesťanské filosofie by vůbec ani nemohla vzniknout, byla by nemyslitelná. Všechny ostatní filosofické systémy (např. různé východní filosofie) se ubíraly naprosto jinými cestami, než aby mohly položit základy vědě, jakou zde od středověku známe.

Už vznik středověkých universit, základů tehdejší vzdělanosti, vycházel z myšlenky existence nějakého Universa. Předpoklad stvořenosti tohoto Universa jediným Stvořitelem pak byl v podstatě jediným předpokladem, který dával smysl jeho veškerému dalšímu zkoumání. Logicky bylo možno předpokládat, že tak, jako v oblasti teologické, sociální a mravní daroval Stvořitel lidstvu své Zákony (tj. desatero, Starý a Nový zákon), tak i při stvoření světa mu vtiskl svůj stvořitelský řád zákony, kterými se podnes řídí, a tyto zákony můžeme jako lidé zkoumat právě z tohoto stvořeného světa. A nejen můžeme, ale i máme, abychom na dokonalosti těchto zákonů mohli spatřovat odlesk dokonalosti jejich Stvořitele. Tím byla položena základní platforma, po které se vůbec nějaký další výzkum mohl odehrávat, byl vytyčený nejen zásadní směr, ale i smysl a smysluplnost takového počínání.

Akceptováním antické filosofie i arabské vzdělanosti do křesťanství byly také dány předpoklady k tomu, že středověká věda mohla na tyto starověké proudy navázat a dále je rozpracovávat a rozvíjet.

Myslím, že pochopení této výchozí situace celého vývoje Evropské vědy je tím nejcennějším, co si můžeme odnést. Dává nám to docela jiný pohled na časté diskuse o tom, jaký je vztah vědy a víry, ve kterých se více-méně předpokládá jakýsi a-priorní rozpor mezi východisky vědy a východisky víry, a hledají se jakási kompromisní řešení. Nyní nám ale je jasné, že je tou zcela naopak: že celá věda nejenže víru nepopírá, ale naopak z ní zcela zákonitě vychází. Celá věda až do dnešní doby vychází z málokdy vysloveného předpokladu, že vůbec nějaké přírodní zákony existují a tutíž má vůbec smysl se jimi nějak zaobírat a je zkoumat. Bez tohoto předpokladu by byla celá vlastní existence jakékoli vědy naprosto nesmyslná. A je jasné, že tento samotný předpoklad, ze kterého celá věda vychází, je zrovna tak samotnou vědou nedokazatelný, jako je nedokazatelná existence Boží. Tedy, víra v samotnou vědu a víra v samotnou zkoumatelnost světa stojí přesně na té rovině, na které leží víra v Boha jakožto Stvořitele tohoto světa. Pokud odmítneme jednu víru, zhroutí se spolu s ní i druhá a veškeré vědecké zkoumání ztratí svůj tisíciletý základ i smysl.

Není to tedy tak, že by věda a víra stály proti sobě, ale naopak: víra je primárním základem, na němž už více než tisíc let stavíme celou naší západní vědu, ať si to uvědomujeme nebo ne. Věda je tedy přirozeným důsledkem víry, i když u některých vědců to může fungovat i naopak: z vědeckého poznání dochází k víře, skrz poznávání světa dochází k poznávání jeho Stvořitele (jak o tom píše apoštol Pavel v epištole k Římanům a což je také jeden ze základních článků římskokatolické katechese).

Ovšem zůstává řada vědců, kteří si tento historický vývoj neuvědomují a těm naopak vychází, že jediným možným předpokladem pro skutečnou vědu je atheismus: avšak ani atheismus není nic jiného, než nějaký druh víry, totiž víry, že Bůh neexistuje. A protože prostředky vědy nelze dokázat, jestli Bůh existuje, nelze dokázat ani to, že neexistuje, a tudíž ateheistům nezbývá než věřit, že neexistuje. Jednu víru tudíž nahradí jinou: nevěří v Boha, ale věří v nějaké přírodní zákony, byť nevěří tomu, že by tyto zákony byly nějakou "vyšší inteligencí" stvořeny, tj. věří v existenci přírodních zákonů "jako takových". Ale tím pádem musí věřit i tomu, že tyto zákony mají nějaký smysl, který je možno objevit, tedy spolu s vírou v tyto zákony musí mít i víru ve smysl, víru v nějaký účel, což je ve své podstatě náboženská víra jako každá jiná. Vědecký atheismus tedy není tudíž nějakým nenáboženským řešením celé situace, ale právě naopak, je sám sobě náboženstvím.

Co si Juan myslí o vědě

Juan si myslí, že jsou minimálně dvě vědy. Jednu můžeme označit západní vědou - je to věda, která se rozšířila a zasahuje dnes územě celý svět, mozkově pak značnou část populace vědců. Je to věda postavená na studiu historii, hlavně předešlých studijí. Nastuduj si to co tom již publikovali a vyjdi z toho ve svém výzkumu. Můj osobní názor na tuto vědu je, že tato věda může být dost pomalá. Například je tím typická arecheologie při popisu. Furt se bere to co někdo vyzkoumal, ale zároveň se to popírá, upravuje, zpřesňuje. To si myslím, že je dost limitující zvlášťě pro vědecké desky nepopsané, neb je to svazuje a nemohou svobodně myslet, což zapřičiňuje zpomalení vědeckého rozvoje. Ale je pravda, že se v takové vědě pohybuji a sám ji zatím aplikuji.

Pak si myslím, že existuje věda židovská. Opět v dnešní době již rozšířená po celém světě, avšak pokrývající méně vědeckých mozků, nejenom židovského vyznání či národnosti. Je to věda prýštící z židovského způsobu života a uvažování, ničím neomezená, ve smyslu kumulování myšlenek, chyb, či tabu minulosti. Rozvíjející kreativní myšlení. Důkazem mi je četnost významných objevů, zejména od židovských vědců.

Jistě bude existovat, ještě nějaká věda, ale k tomu mi nebylo zatím dopřáno dospět. Obecně bych ani jednu z těchto nezavrhoval či nevyzdvihoval. Myslím si, že nadějným vědcům by měli být prezentovány oba přístupy a oba by měli ovládnout. Pak by již bylo na nich, jak s tím naloží.--Juandev 18. 4. 2009, 15:50 (UTC)

Vědecké proudy v křesťanské vědě

No neřekl bych, že by křesťanská věda navázala na arabskou vzdělanost. Spíš na řeckou, protože arab byl nepřítel a tak i jeho učení bylo zakázáno. Došlo tak k výraznému omezení rozvoje středověké vědy. To co proniklo byly jen střípky (se kterými se setkáváme až do dneška).--Juandev 18. 4. 2009, 15:50 (UTC) "Pokud odmítneme jednu víru, zhroutí se spolu s ní i druhá a veškeré vědecké zkoumání ztratí svůj tisíciletý základ i smysl." - souhlasím. Ale jak si jinde zmínil, že jsou lidé s právem zkoumat Boha, budou i lidé s právem zkoumat vědu. Toto téma se mimo jiné řešilo už i na Wikipedii.--Juandev 18. 4. 2009, 15:50 (UTC)

Hele, to bys měl vědět spíš ty, já ve v tom Španělsku až tolik nevyznám. Al mám tam teď kamaráda, který studuje v Compostelle dobu vlády nějakého Alfonsa, já o tom vím prd, který z těch Alfonsů to byl, asi nebyl Alfonso jako Alfonso. Ale on mi tvrdí, že ta doba, kdy tenhle Alfonso vládnul, byla doba klidu a míru a největší náboženské tolerance a rozkvětu věd a umění v době celého Španělska nebo Aragonie nebo kde on to vládnul. Bylo to po tom, co ve Francii zemřel poslední trubadúr a tenhle Alfonso sebral všechny jeho písně a psal k tomu další, akorát že byl zamilovanej do Panny Marie. A že za doby jeho vlády tam spolu pracoval vedle sebe Žid, Arab a křesťan, prohrabovali se vším, co zbylo z Alexandrijské knihovny a co vlastně Arabové zachránili z vědomoctí o Antice, a Židi to překládali, protože uměli taky arabsky a křesťani to zapisovali do latiny a pokládali tak základy celé středověké vzdělanosti. Takže o Řekách bychom dnes bez tehdejších Arabů věděli prd. --Kychot

Jo, tou jsou ty střípky. Nicméně starověkému Řecku vděčíme za úpadek. Řecko nám nedalo nic dobrého a Řecko nastolilo trendy "západní vědy".--Juandev 19. 4. 2009, 07:54 (UTC)

Ad vědec bezvěrec

Zde si myslím, že nám Kychot míchá pojmy. Neb z vědců agnostiků dělá atheisty. Osobně si myslím, že lidí atheistů je neuvěřitelně málo, že se většinou jedná o agnostiky. Dělám totiž jednoduchý osobní pokus, stát se na chvíli nebo uvažovat chvíli jako atheista a zjišťuji, že toho nejsem schopen. Musel bych uvažovat jako počítač, respektive neuvažovat, pouze jako stroj řešit.

Zde se dle mého názoru opět dostáváme do roviny osobního rozvoje. Vědec agnostik, který se stále musí rýpat v existenci Boha, ač je jasné, že současná věda nemůže hypotézu:Bůh extistuje ani vyvrátit, ani podpořit je člověk, který má problém. Bojí se Boha a proto ho popírá? Pokud v Boha nevěřím, proč potřebuji "vykřikovat", že ho popírám. Je to zcela zbytečná činnost a z pohledu biologie i nevýhodná. Je energeticky náročná. Proč to ten vědec dělá, proč se v tom nimrá. Dyť sám ví, že je to thema emiricky nevysvětlitelné. Nemůže se zviditelnit jiným "skandálním" tématem? Proč se musí zviditelňovat? Přináší mu to osobní potěšení, peníze, úctu jiných? Proč? --Juandev 18. 4. 2009, 15:50 (UTC)

Nemyslím si, že bych míchal agnostiky a athesity. Vycházím z toho, co kdo o sobě tvrdí. Měl jsem na mysli třeba taková jména, jako w: Francis Crick, který sám o sobě údajně tvrdil, že to byl vlastně hlavní důvod, proč tu molekulární biologii začal dělat, aby jako atheista měl v ruce pádné argumenty proti vitalistům. Nebo w: Richard Dawkins, který svými až nenávistnými výpady proti věřícím proslul a měl potřebu všude rozhlašovat, že právě křesťanství je ten nejpitomější mem na celém světě. Já ho přesto mám rád, protže mi přijde, že právě tím dokázal, že vlastně křesťanství je jedním z nejvitálnějších memů, když tu vydrželo už přes 2000 let, což chápu, že ho děsně štve, a rovněž rád čtu jeho knížky, protože právě tou svou vědou dokazuje pravý opak toho, co by rád dokázal. Podívej se na jeho stránku http://richarddawkins.net/ a všimni si jeho posledního bestselleru, který nedávno vydal. Jmenuje se The Atheism Tapes, předchozí se jmenoval "The God Delusion", můžeš si aspoň kousek počíst a říct mi, jestli tam tedy jde o proklamaci atheismu či agnosticismu? --Kychot 18. 4. 2009, 20:36 (UTC)

Je to šašek ten Dawkins, ale knihy si načtu až budu mít čas a chuť.--Juandev 19. 4. 2009, 08:16 (UTC)

H1: věřící vědci dosahují daleko větších úspěchů, než vědci bezvěrci

Tato hypotéza vychází z faktu, že vědec bez věrec nemá duševní klid. Aby nevěřil, musí všechny podměty směřující k víře popírat. Jak výše zmínil Kychot, ve vědě to bez víry nejde. Pokud se někdo brání víře, nemůže mít výsledky ve výzkumu. Místo výzkumu řeší svůj osobní problém. Naopak věřící vědec takové problémy nemá, věnuje se výzkumu, je emocionálně stabilizovaný. Ne všichni věřící vědci dosahují úspěchu, ale je jich víc než vědců nevěřících, kteří úspěchu nedosahují.--Juandev 18. 4. 2009, 15:50 (UTC)

No, nevím, jestli by se ti tuto H1 podařilo dokázat. Já osobně třeba výše uvedené vědce, jako je Crick nebo Dawkinse považuji za celkem úspěšné vědce, jasně, že 2 lidi, které jsem vyjmenoval, to není zatím mnoho, tím pádem tvoji H1 nevyvracím. Ale dovedu si celkem živě představit, jak právě takový atheista, který se snaží snést všechny argumenty proti víře, nakonec pracuje pro tu víru a občas se stane, že nakonec sám uvěří, což už pár vědců také přiznalo. Jak se často cituje, Bůh si vše dokáže obrátit k dobrému a je profláklá věc, že nejvíc se o šíření křesťanství mezi pohany zasloužil apoštol Pavel, který původně křesťany tvrdě pronásledoval, až to jeho samotného zlomilo a musel přiznat, že právě v jeho slabosti se projevuje ta Boží síla. Tak mi přijde, že takoví třeba i zuřivě atheističní vědci můžou pro vědu i pro křesťanství udělat mnoho. Právě, jak jsi psal, kdyby prostě jen "normálně nevěřili", tak je může nechávat v ledovém klidu, že někdo věří a někdo ne, můžou si kutat v klidu na svém písečku a nestarat se o "bláznivé věřící" kolem sebe. Ale ta jejich bojovnost je občas pozoruhodná.