Mezinárodní den tance/Kychot/2011

Mezinárodní den tance/Kychot/2011

Na vlastní přípravě jsem se letos nijak zvlášť nepodílel, ale účastnil jsem se několika akcí a tak se pokusím o nich nějak reportovat. De facto, jedná se o moji reakci na žádost z facebookové komunity Mezinárodní den tance: Napište nám, jaký byl Váš Den tance. Navštívili jste nějaké místo z taneční mapy Prahy? Těšíme se na zpětnou vazbu od účastníků z celé ČR. Děkujeme!!!!

2011-04-29 pátek[editovat]

Byl pátek a já měl v úmyslu nějak pokročit se svým projektem Přípravný kurs renesančního tance 2011. Sednu k počítači, přemýšlím o taneční teorii a najednou si všimnu, že Druna začíná Den tance už od 7:30 od rána tanečním probouzením. Tak to už jsem prošvihnul, ale říkám si, když je Den tance, tak ho přeci nestrávím sepisováním taneční teorie (i když i to by se dalo), ale vyrazím do ulic. Tak jsem si v rychlosti z Inetu stáhnul a vytisknul poropozice na dnešní den, mapku tanečního průvodu a něco z toho jsem nechal v kuchyni na stole, až někdy přijdou další členové rodiny, aby vědeli, kde jsem, co se dějě a mohli se také připojit. Ani jsem nesnídal, jen jsem do sebe v rychlosti vrazil asi litr koncentrovaného zeleného čaje a vyrazil do Braunova paláce do Druny (všechny akce – kromě večerních – měly vstupné dobrovolné).

10:00 – 12:00 Druna: Současný tanec[editovat]

Vedla to Lucie Klosová (jako svojí asistentku měla svoje batolátko, které se stále kolem ní batolilo). Dorazil jsem chvíli po začátku, bylo nás tam asi tak 6 lidí. Začínali jsme na podlaze, různým plazením se a válením. Zpočátku to bylo dobré, ale když už jsme se začali po zemi válet rychleji (stylem "chobotnice' – vždycky se na boku sbalit rychle do klubíčka a na břiše nebo na zádech se natáhnout, a tak furt dál), tak se mi začala motat hlava a udělalo se mi dost blbě. Přičítal jsem to tomu, že jsem nesnídal a nalil do sebe tolik zeleného čaje. Během té dvouhodinovky se můj zdravotní stav střídavě lepšil a zase horšil, pak už jsem se skoro nemohl dočkat konce. Ve stoje pak už byla pro mě trochu náročnější cvičení na rychlou koordinaci rukou a nohou (různé osmičky atd.) a to už jsem na sobě viděl, že zcela nestíhám a vypadávám, bylo to na mě dost náročné. Když jsme se pak už stavěli na ruce, tak to se mi při tom zvedal žaludek. No ale vydržel jsem až do konce. Pak jsem odešel do šatny, sedl si na lavičku a chvíli jen seděl v klidu, aby se mi trochu usadily roztočené nervy.

12:00 – 14:00 Druna: Kontaktní improvizace[editovat]

Tak tam tak sedím v šatně na lavičce, ucucávám trochu čisté vody a říkám si, už je mi malinko líp, zvednu se a půjdu domů. Ale pak vidím Zitu, kterou jsme měli na Kontaktní cvičení před čtyřmi lety na semináři v Proseči. Nějak jsem si to spojil s Kontaktní terapií a tak jsem si řekl, když je to terapie, možná mi to pomůže trochu uklidnit moje rozbouřené a rozhárané vnitřnosti. A šel jsem do toho.

Nepočítám-li Zitu, byli jsme tam všeho všudy 4 muži. Pak se otevřely dveře a vstoupila nějaká žena (Pavla) a zděsila se: Kam jsem se to dostala? Jediná ženská mezi samými chlapy. Co se bude dít?

Začátek byl, jak je obvyklé, na zemi, kontakt s podlahou atd., bylo to vlastně dost podobné začátku předchozího cvičení pod vedením Lucie. Ale pak, když už to začalo blížit "tělo na tělo", jeden z mužů odpadl a odešel, takže jsme tam zůstali v sestavě 3+1.

Chudák Pavla, vždycky když jsem se k ní jen trochu blížil, tak ona couvala. Tak jsem si říkal, to nemá cenu, takhle jí za chvíli zaženu až do kouta a co pak? Tak jsem obrátil taktiku a naopak jsem to byl já, kdo začal zdrhat.

Ani jsem nečekal, že to nakonec tak dobře dopadne, Zita ukázala svůj um a Pavla ten svůj počáteční ostych docela rychle "rozchodila", takže zbytek lekce už probíhal celkem hladce. Během cvičení jsem si připomněl, co nás učila Zita před těmi čtyřmi lety v Proseči a co se mi mezitím už trochu vytratilo z hlavy. Třeba že základ všeho je pohyb pánve, tam je centrum všeho pohybu.

Pokusím se vzpomenout si na nějaká cvičení z této hodiny (názvy si vymýšlím):

4 posice těla – 4 místa na pánvi[editovat]

Zita stanovila 4 posice těla: Jakoby v klubíčku na zemi, v kleku na všech čtyřech, v nataženém sedu na zemi a na boku. Jsou to posice, při kterých dotyčná osoba vystavuje (exponuje) různá místa v blízkosti své pánve – dvě na zadní části těla, vepředu podbřišek a na boku kyčel. Takže ten, kdo to místo nabízí, zaujme jednu z těchto poloh a jeho partner se snaží umístit se na něj tak, aby zase nějakou částí v blízkosti své pánve (nemusí jít nutně o ty 4 výše zmíněné body) kontaktoval to místo, které je mu nabízeno. Chvíli to trvá, než najde polohu, ve které se oba cítí dobře a v klidu, a oba v ní chvíli setrvají. Po chvíli se stane, že už tato poloha už přestane být nabízející osobě příjemná, a tak se z té posice nějak vhodně "vykroutí", zaujme nějakou jinou z těch čtyř možných poloh a nabízí zase jiné místo, které jeho partner posléze zase kontaktuje atd, takže vzniká takový plynulý pohyb těl po zemi, přerušovaný jen těmi přestávkami, kdy dochází ke vzájemnému spočinutí, uvědomování a prožívání toho kontaktu.

Pánev jako opěrný bod[editovat]

Jedna osoba stojí na zemi a dovolí druhému partnerovi, aby se mohl opírat rukou o jeho pánev z různých stran. Takže ten partner kolem něj všelijak tančí a pohybuje se a pánev stojícího při tom příležitostně využívá jako opěrného bodu, o který se může opřít a odrazit se od něho. Tedy smyslem není snažit se vychýlit stojícího z jeho stability, zkoušet jeho stabilitu, ale prostě toto místo využít pro nějaký svůj pohyb, který by byl jinak bez této opory nemožný (kdyby stojící uhnul anebo by ten tlak neustál, pak ten druhý by zákonitě spadnul). To jsem právě já původně dělal a to byla chyba, že jsem se snažil toho stojícího nějak rozhýbat a tím jakoby otestovat jeho spolehlivost.

V roli stojícího jsem pak zpočátku stál maximálně rigidně s rozkročenýma nohama jako sloup, abych byl schopen odolávat všem nárazům ruky. Představoval jsem si sám sebe jako nějaký pevný strom, třeba dub s široce zakotvenými kořeny (i když dub má ve skutečnosti hlavní kořen hluboký, to mě v tu chvíli nedocvaklo). Ale pak mi nějak došlo, že to není ta nejlepší strategie, ta snaha o maximální rigiditu. A naopak, začal jsem se malinko pohybovat, sotva znatelně se různě pohupovat a lehce měnit těžiště. A sledovat druhého, co se chystá udělat, a nenápadně mu jít jakoby vstříc, vstříc té síle. Takže moje pohyby oproti jeho pohybům byly téměř neznatelné, ale naproti tomu možnosti mé síly, kterou jsem mohl nabídnout jako reakci na jeho sílu, se znásobily. Nebyla to ztrnulost, ale spíš vstřícnost, se kterou jsem očekával nájezdy toho druhého.

Pánev jako nosič[editovat]

Jeden člověk se pomalu pohyboval po nohou, v předklonu, s rukama svěřenýma, s vystrčeným zadkem dozadu, s prohnutou páteří (hyperlordosa) jako nějaký opičák. Takže křížová kost a pánev vytvořila plochu téměř vodorovnou. A jeho partner se na takto vytvořené "sedátko" pokoušel naskočit svou pánví – ne zadkem, ale přední částí pánve, takže, když se to podařilo, na tom opičákovi visel jako bytel brambor, bez většího úsilí, volně, nemusel se ani moc držet (když to bylo ideální, nemusel se vůbec držet). A opičák s ním tak chvíli chodil po místnosti, mohl i pohupsávat, točit se a jakoby tancovat atd. To se několikrát opakovalo, opičák zase popošel, nabídnul se a druhý skoušel naskakovat z různých stran, pod různými úhly, v různých posicích zůstával na té pánvi viset. Po určité době ze zase role vystřídaly.

Volná kontaktní improvizace[editovat]

Volně jsem kombinovali předtím nacvičené techniky (možná jsem na některé teď už zapomněl), různě se měnily role.

14:00 – 15:30 Druna: Kosti v letu (současný tanec)[editovat]

Už ten samotný název na mě působil depresoidně. Kontaktní improvizace mi pomohla, už jsem se po ní cítil líp, ale stejně ne docela fit. A představa létajících kostí (nedej bože mých vlastních) mi naháněla hrůzu a děs. Vzpomněl jsem si na dobu, když mi bylo 16 let a já začal chodit na judo, že po první hodině – kdy se trénovaly lety vzduchem a dopady na žíněnku – jsem si říkal, že se tam už víckrát nevrátím – jak jsem byl omlácený, polámaný a hlavu jak po otřesu mozku. Ale pak se tělo nějak přizpůsobilo, asi pochopilo, jak se dobře naštelovat a poznenáhlu došlo k tomu, že mě vyloženě začalo bavit, když mě někdo hodil a já mohl plachtit vzduchem přes celou tatami (žíněnku). (Zásadní problém byl v tom, že cílem zápasu měl být pravý opak – abych já házel soupeře a ne on mě.)

Tak jsem si řekl, no dobrá, zkusím ještě létající kosti a uvidím. Vedla to zase Zita. Začínali jsme zase na zemi. Nejdřív bylo smyslem dělat různé kroužky pomocí kloubů. Pak jsme dělasli takové jakési krouživé sestavy na zemi – dá se to těžko popsat, vypadalo to (to naše pohybující se tělo) jako jakési složité kyvadlo, sestavené z různých pák a kloubů, a my se z jedné posice v lehu na jednom boku přenesli přes polohu v sedě do posice na druhém boku, a přitom se nohy a ruce tak všelijak po sobě pohybovaly, aby jakoby kinetická energie jedné končetiny přecházela na energii těla a přes něj zase na jinou končetinu, takže celkový pohyb měl vypadat jako plynulý a s vynaložením minima energie. Ale to už mi moc nešlo.

Pak se pokračovalo ve stoje a následovaly až takové akrobatické prvky při kterých jsme se stavěli na ruce, a to už jsem zase nějak nezvládal a dělalo se mi zase blbě, jako o první hodině s Lucií, a tak jsem to vzdal a odpadnul jsem a šel domů. Při odchodu jsem ještě uviděl vystavené mapy, na kterých bylo vyznačené, kde všude se dnes bude tančit. Tak jsem si vzal dva kousky, jednu pro sebe a druhou že pak někomu věnuju, až ho potkám.

15:30 – 17:00 spánek[editovat]

Bylo mi to trochu líto, protože právě v tu dobu měl být v Druně Xen s Jitkou a měli učit barokní tanec, ale já už fakt nemohl, cítil jsem se dost blbě a vyflusle. Šel jsem domů a cítil jsem, že i když mi je blbě, měl bych něco jíst, že mi je asi blbě z hladu. Byl pátek, normálně se v pátek postím a nic nejím a nemám s tím problémy, ale dnes mi bylo nějak divně, možná fakt od toho čaje. Tak jsem snědl nějaký banán nebo co a šel si lehnout.

Probudil jsem se a bylo akorát 17:00. Tak si říkám, to už jsem měl být dávno ve Františkánské zahradě, kde začíná taneční průvod. Rychle se obléknu a ve dveřích se srazím s Matějem, který se právě vrací domu. Tak mu říkám, pojď honem, jdem do tanečního průvodu, vem foťák (já jsem vzal také jeden), vrazil jsem mu do ruky tu druhou mapu a běželi jsme do Františkánské zahrady.

17:30 – 18:00 Taneční průvod městem[editovat]

Ten taneční průvod trval 17:00 – 18:30. Ale když jsme někdy kolem 17:15 dorazili uřícený do Františkánské zahrady, tak už tam nikdo netancoval. Koukli jsme do map a vydali se přes Jungmaňňák na Můstek. Po cestě potkáme Alenu, co šla zrovna z práce. Šla směrem od Baťova průchodu a říká, že před chvílí viděla ten taneční průvod na Můstku. Jenže než tam doběhneme, zase nic. Tak zdrháme dál do Rytířské, až najednou v dáli před Stavovským divadlem vidíme něco se hýbat. Jo, jsou to Rondi s nějakým Andró, Medvídek k tomu hraje na garmošku a někdo na gusle. Tak jen pár fotek a video záběrů, foťák do kapsy a připojuju se na konec hada.

Matěje Bretaň vyloženě nenadchla, namísto toho studuje taneční mapu. Průvod se vydává směrem přes Ovocňák a tak v mapě lovíme, co by tak bylo nejblíž, takže na Ovocňáku to Matěj bere v pravém úhlu pasáží do Panské, kde ten ten působí Taneční škola Standardklub (dle jeho pozdějších referencí to byl bezvadný zážitek, pár párů, které tam zrovna byly, záhy odešlo , takže se mohl těšit individuální výuce klasiky a latiny, které se mu poté dostalo – a možná to vypadá, že Standardklubu přibude po prázdninách další člen).

Já mezitím pronásleduji taneční průvod (vedený Evou se vztyčeným deštníkem v Bretaňských barvách – no že by se ta černá s bílou mezi deštníky ostatních turistických průvodců nějak výrazně vyjímala, to se říci nedá, ale rozhodně je nezaměnitelná) až na Staromák, pod radnicí dělám pár snímků a ve chvíli už neúprosná hudba vyzývá k dalšímu skotačení. Sotva dva, tři tanečky a niněra, housle, klarinet, harmonika a hromada dalších nástrojů se vydává na další pochod.

Chce se mi trochu čůrat a trochu mám žízeň, ale hospody na Staromáku jsou k tomu účelu nepoužitelné. Nikde mi na stojáka nedají a sedat si ke stolu a čekat na obsluhu – na to není čas. Taneční průvod mi už dávno zmizel a tak si říkám, vemu to opačným směrem, ať taky vidím, co se děje jinde. (Po cestě v rychlosti kupuji předražené pivo v plechu a moč ponechávám v měchýři.)

18:20 – 19:00 Náměstí Republiky – 5 rytmů[editovat]

Slyším nějakou hudbu, nesoucí se jakoby od ulice V Celnici, tak jdu tam. Jakýsi písničkář hraje na harmoniku, k tomu nějaké bicí a kolem se tak všelijak komíhají nějací lidé. Na první pohled nic moc, tak vylezu na kamenné okruží mezi ostatní čumily a dám alespoň jeden reportážní záběr.

Pomalu dopiju pivo z plechovky, plechovku jdu hodit do koše, no a když už jsem dole, tak se tedy tak nenápadně přimísím mezi pohybující se dav. Zkouším se také tak nějak všelijak se pohybovat, poslouchám písničky – není to zase tak špatné. A pak najednou koukám, do kruhu vjíždí chlapík na invalidním vozejku. Začne s námi tancovat, jenže vzápětí se objevuje jeho stíhačka a že to jako ne, aby tam dělal ostudu a tak a zase ho odváží pryč. Ta scénka mě natolik zaujala, že hned zase vytahuji foťák a začínám filmovat – mám štěstí, protože tento scénář se zase opakuje. Asi čekali, než je začnu filmovat. Odtažený chlápek už po několikáté opět uniká, se svou ochrankou v patách. Tu má někdo spásný nápad a bere dotyčnou dámu do kola; nápad se ujal a chlápek na vozejku může řádit, vysvobozen z trvalého dohledu. Rozjařen hudbou a posilněn několika Plzněmi v plechovkách do toho jde naplno, takže tu si zamotává sluchátka od mobilu do kola (nepřežily to), tu zase předvádí salto vzad (přežil). Jen ho naštvalo, že jsem v tu chvíli vypadnul z role kameramana a hrál si na lapiducha, takže jsem to správně nenatočil, a tak mi to pak ještě jednou zopakoval.

Krátce po 19.hodině padá z nebe pár kapek a tak se harmonikář rozhodnul skončit show – stejně měl v 19:00 podle programu končit. Já konečně zdrhám do podchodu metra (přesněji – na k tomu vyhrazené místo, aby si někdo nemyslel, že kamkoliv) a s arbeauovskou úklonou a smeknutím berety podávám pětikorunu toaletářce.

Vracím se na plácek a dávám se ještě na chvíli do hovoru s lidmi, loučím se s Vildou.

19:20 – 19:30 Standardklub v Panské[editovat]

Ještě koukám do taneční mapy, kam bych se vrtnul. Většina akcí už po 19. hodině skončila, jen tan Standardklub v Panské nemá na té mapě uvedeny ordinační hodiny. Jdu tam, je to boční vchod do SPŠ, brána zavřená a na ní cedule Den tance – prozvoňte mě na mobil 776 636 388. No jenže právě na Den tance jsem nechal mobil doma, aby mi při tom běsnění někde nevypadnul. Tak tam chvíli tak postávám a bloumám a říkám si, co jako, má to vůbec cenu? Po chvíli přichází nějaký chlápek s mobilem a vytáčí číslo. Tak si říkám, třeba náhodný kolemjdoucí, také se chce připojit na Den tance. Dám se s ním do řeči, ale zřejmě je to osoba lépe informovaná a tak mi říká, že tady ta akce už dnes skončila.

Koukám tedy zase do mapy, vypadá to, že do nočních hodin jede ještě jen Druna a piknik na Kampě. Jenže Druna má zrovna půlhodinovou přestávku a škoda té půlhodinky nevyužít. Přinutím se do poklusu, stíhám zrovna projíždějící devítku a za chvilku už se nesem přes most Legií.

19:45 – 20:10 Piknik na Kampě s Rondem[editovat]

Na Kampě nebylo těžké je najít, kolujou zrovna na trávníku před WC (strategická kóta). Vymáčknu posledních pár kapek elektrické energie z baterky ve foťáku a poté, co chcípne docela, se já probouzím ještě k několika hodinám pohybu. Takže zase nějaké bourée a tak po trávníku a vidím, blíží se Alena. Bez ní bych asi v mžiku skončil jako ta baterka, takže jí hbitě připravím o jabko a zbytek nějakých cereálií a plánujeme, co s načatým večerem. Třeba problém, zda využít služeb toaletářky, lákající zákazníky před vchodem do svého podniku, anebo to donést až do Druny, kde je to v ceně.

20:30 – 22:00 Džem kontaktní improvizace, hudby a tance[editovat]

Vyhrála to Druna. Říkám si, tady jsem ráno začal, tady také večer skončím. Džemovala Zita. Tedy čekal jsem, že to zase nějak povede, jako dopoledne, ale nejspíš se jen jednalo o jakési úvodní slovo na začátku, které jsme prošvihli, protože jsme dorazili až asi půl hoďky po něm. Takže jsme vpadli rovnýma nohama do centra kontaktního běsnění. Hrála hudbo z nějakého CD, Alena si sedla na kraj, prý že to bude nejdřív chvíli pozorovat, tak jsem jí nenutil a nejdřív jsem se pohyboval spíš tak vlažně po okrajích parketu a srovnával si věci v hlavě i v těle. Takže zpočátku jsem se věnoval hlavně kontaktu se sebou samým a později se svým nebližším okolím, tedy s podlahou. Omezil jsem se na své nejbližší okolí a na něm se pohyboval podle svých představ s úmyslem nenechat se příliš rušit jinými a ani nerušit příliš je. Postupně jsem se přesouval do centra dění a tak tu a tam docházelo k nějakým náhodným tělesným kontaktům, vnímal jsem je, ale nevěnoval jim žádnou větší pozornost. Prostě asi tak ve stylu "Já si dělám, co chci, ty si dělej, co chceš, a pokud se někde náhodou potkáme, nebudeme to moc řešit."

Zpočátku jsem to dělal tak, že jsem si vymyslel, co budu dělat, a pak jsem to taky tak dělal. Prostě nějaký způsob pohybu, většinou velmi pomalého a soustředěného jen na několik málo věcí, dalo by se říci, skoro jako robot. Když mě z něj něco trochu vyrušilo (náhodný kontakt), příliš jsem nereagoval a záhy se opět vrátil ke svému původnímu záměru. Později jsem přišel na to, že takový pohyb nemusím ani plánovat dopředu, dopřál jsem svému tělu větší svobodu méně řízeného pohybu a svou pozornost zaměřil spíš na to, sledovat, jak se moje tělo pohybuje, aniž bych ho nějak přesně řídil a předem promýšlel jeho pohyb. Takže se ten pohyb více stával výslednicí různých náhodných jevů a tím pádem i ty různé náhodné kontakty na něj měly větší vliv než předtím. Namísto abych ty náhodné střety více-méně ignoroval jako předtím, tak jsem se jim více poddával, nechal se jimi vyvádět a vychylovat ze své rovnováhy, nechal ty impulzy zevnějšku pronikat hlouběji do svého těla, řídit se jimi, takže např. jsem se nějaký náhodným nárazem nechal roztočit, uvést do pohybu, změnit pozici a po pohybu opět spočíval v nějaké jiné dočasné rovnováze, vnějšek zde a nyní se mi stával vnitřní inspirací a z ní zase začaly ven vycházet jakési nové kreace, které by mě samotného, kdybych byl zůstal jen uvnitř sám sebe, asi nebyly bývaly napadly.

Tak že jsem se asi tímhle pohybem stal víc součástí toho celku, i když hodně dlouho, vlastně v podstatě celou dobu předrvával více-méně jakýsi ostych z toho, iniciovat sám nějaká setkání. Pokud takové setkání inicioval někdo jiný, tak jsem to vesměs vděčně přijímal a myslím, že jsem to i dokázal dát najevo, a zrodila se nějaká vzájemná událost. Ta pak vyvrcholila, odezněla a já se zase stahoval do sebe. Vlastně celý ten večer bylo takové pulzování mezi mým vnitřkem a vnějškem. Po kontaktu s jinými ve mně sílila potřeba být ve větším kontaktu sám se sebou a pak zase zpátky.

Ke konci večera už moje i naše vzájemné akce nabývaly na razanci, třeba dupání, prudkost a rychlost pohybů, vlastně celý ten večer jsem bral jako nějakou formu samostudia, zajímaly mě kontrasty, mezi pohybem a klidem, pomalostí a rychlostí, silou a lehkostí, zkoušel jsem maximální extrémy, jakých jsem mohl dosáhnout, a chvílemi mě to samotného překvapilo, zjištění, čeho všeho je moje tělo ještě schopno. Zejména pomalé pohyby mi připadají obtížnější, než rychlé, a tentokrát se mi i ty pomalé pohyby, kolikrát na hranici stability, vykonávaly lehčeji a snadněji. A na druhou stranu i v nějakých riskantnějších akcích (třeba skok do hromady těl na podlaze a následný průběh tak, abych na nikoho nešlápnul ani mu neublížil) jsem se cítil jistěji.

Také se nám podařilo najít se s někým, s kým jsme si pohybově i výrazově docela rozuměli a tak z toho kontaktu vyvstávaly takové miniaturní skeče, jako hraní s bublinami, přefukování a spousta dalších blbinek. Byl mezi námi věkový rozdíl, ale cítil jsem se přitom docela mladě, až jsem měl chvílemi strach, abych to trochu nepřehnal (tj. myslím např. abych nepřehnal únosnost šlach, kloubů a kostí v té momentální extázi).

Jo, určitě se jednalo o nějaký druh extáze. Nemám vlastní zkušenosti s působením drog (např. Fenmetrazin, který jsem dříve pravidelně legálně užíval, na mě vůbec nepůsobil), ale tak nějak si to představuji, že takové povzbuzující drogy asi na jiné lidi působí. Možno to byly nějaké endorfiny či co.

Jednu chvíli jsem tancoval i se svou ženou. Ale byl to spíš nějaký rituální souboj než tanec. Šli jsme do toho v tu chvíli dost na tvrdo, moc jsme se nešetřili. Možná i nějaké odreagování z toho, že jsem se tam očividně a doslova zaplétal (a vzápětí zas rozplétal) s jinými ženskými. Co já vím, co v tom bylo. Neřešil jsem to.

Závěr byl krásný, klidný. Vzpomínám, že jsem se zrovna "vracel z jakési akce". Propocený, proudy slaného potu mi stékaly přes obočí a do očí, po tvářích, přes rty. Nechal jsem je téct, skoro jako slzy, neutíral jsem je. Šel jsem prostředkem a zaregistroval jsem, že ostatní se také už hodně zklidnili, většinou už byli na zemi, snad jen já a pár dalších stálo, a já jsem "po akci" dost hlasitě oddychoval, a najedou jsem si uvědomil, že v tom nastalém tichu se celým sálem nese jen to moje oddechování, tak jsem se tomu nebránil, pak jsem si všimnul, že ten můj vlastní dech nějak mění svůj rytmus, a pak jsem postřehl, že slyším i dech některých dalších lidí.

Chvílemi někdo vydal nějaký tón. Jo, zapomněl jsem zmínit, že zatímco na začátku hrála hudba z nějakého CD, asi v polovině večera tam přišel nějaký hudebník, hrál převážně sóla na baskytaru, občas i na kytaru, snad někdy i nějaký buben, teď už nevím, ale chvílemi k tomu zpíval, a tak se občas tu a tam někteří přidávali i improvizovaným zpěvem.

A teď v tom závěru se ten zpěv začal ozývat zase, už à capella, chvílemi to znělo jako alikvotní zpívání, šlo to hodně zevnitř.

Nakonec jsme všichni končili dlouhou dobu v klidu a míru, ve spočinutí, možná jako zvíře při zažívání, kdy jsme něčemu dovolili něco stávat se součástí nás samých.

2011-04-30 sobota[editovat]

Už včera večer, než jsem šel spát, mě hodně zajímalo, jaký bude dnešní den. Co zbyde z té včerejší extáze. Jestli jen nějaká kocovina anebo i něco přínosnějšího.

Tak to mě samotného dost překvapilo, že jsem se po ránu cítil celkem dobře a svěže. Lehoučká únava ve svalech přetrvávala, to ano, ale bylo spíš jakoby sladká připomínka včerejšího dne, než aby to působilo únavně. Pozoroval jsem své pohyby po ránu a připadalo mi, že jsou jistější a plynulejší, než u mě bývá po ránu obvyklé, a i moje mysl mi připadala taková jasnější, čilejší a při tom klidnější.

Vstal jsem za času a tak ještě za čerstva jsem na Wikizprávy pověsil článek Den tance 2011 – tedy správce to později poupravil a přejmenoval na Praha žila Dnem tance a tak to tam visí dodnes.

I když oficiální Mezinárodní den tance probíhal jen ten včerejší den, některé taneční akce se konaly ještě teď v sobotu. Helenka Kazárová z Asociace historického tance na dnešní den připravila celodenní seminář historického tance na HAMU a já se na něj už měsíc dopředu hodně těšil. Ale zrovna na Veliký pátek si náš nejvyšší Taneční Mistr povolal na svůj parket mého kamaráda Jindru a to pozemské rozloučení za přítomnosti jeho tělesné schránky se konalo právě dnes v Železném Brodě odpoledne. Tak co naplat, sotva jsem dopsal tu reportáž na Wikizprávy, už abych jěchal z Prahy. Ale Helence jsem slíbil, že jestli to půjde, tak že po pohřbu zajdu ještě alespoň na její historický bál na Rychtu.

Když jsem nemohl být od rána na semináři, řekl jsem si, že se připravím na večerní bál alespoň teoreticky. František Dofek měl na svém programu uvedenou Carosovu Chiara Stellu a tak jsem si stihnul vzít do kapsy na cestu ještě alespoň příslušnou stránku z Il Ballarina, abych si mohl ve volných chvilkách rekonstruovat a večer zatancovat. Jak to dopadlo, to je v Diskuse:Chiara Stella (Il Ballarino).

Po návaratu do Prahy jsem ještě na HAMU stihnul Helenku, jak učila nějakou Mozartovu quadrillu (sešlo se nás tam něco málo přes 20 lidí). Pak jsem šel na Kampu, abych si tam zkusil tu Chiara Stellu, kterou jsem dosud rekonstruoval jen na papíře – po cestě jsem potkal mohutný průvod s čarodějnicí. Dopadlo to katastroficky. Nevím, jak s čarodějnicí, ale jak jsem si pustil z mobilu tu Chiaru, tak do bylo něco naprosto jiného, než jsem si představoval. Naprosto mi to k tomu nešlo. Tak jsem resignoval na rekonstrukci a šel na bál do Baráčnické Rychty (20 – 22 hod.)

Sešlo se nás tam méně lidí, než bylo odpoledne, to mě docela překvapilo. Řekl bych, tak necelých 20. Ale na druhou stranu, být nás víc, tak se už do toho sálu mezi ty stoly a židle nevejdeme. Takže tak akorát. Většina byla v kostýmech, menšina (včetně mě) v civilu, ale kupodivu mi to vůbec tentokrát nepřipadlo jako pěst na oko, prostě působilo to na mě takovým celkem přirozeným a klidným dojmem. A vůbec, celý ten bál probíhal v takovém poklidu, bez nějakých nerváků či jiných rušivých vlivů. (Jen že číšník vyžadoval platbu po každé sklenici, po každém talíři polévky či jen rohlíku k polévce okamžitě v hotovosti. Ale občas tu a tam udělal výjimku – třeba když jsme zrovna tancovali a on zrovna přinesl na stůl objednané, nerotoval vedle nás s portmonkou, ale počkal si, aby nás mohl hned po tanečku odchytit a zkasírovat. Takže nakonec jsme si i na to zvykli – tj. brali to jako takový místní lidový zvyk.)

Po 22. hodině už nás začali vyhánět, naštěstí zrovna před chvíli dozuřila venku bouřka. Některé dámy z daleka musely čekat asi ještě hodinku na odvoz autem, ale v tu dobu na Malé straně už chcíp pes – tedy spíš Kocour. Tak jsme tam tak chvíli bloumali a pak ještě stihli nějakou tu sklenku U Schnellů.

Rozloučil jsem se s dámami a ještě krátce před půlnocí dospěl do Hajan. I s tím pohřbem, byl to docela intenzivně strávený den. Uvažuji o tom, jestli mě v tom pomohl ten předcházející Den tance. A řekl bych, že jo.

2011-05-01 neděle[editovat]

Už další den po Dni tance, ale nálada mužstva stále dobrá. Žeby dlouhodobé působení? Dopoledne normálně do templu, odpoledne na procházku s mladými. Večer jsme měli s Alenou namířeno na XIX. století s Katkou+Lukášem, ale nějak jsme předtím správně nepostřehli, že už tuto neděli se tancování o týden přesouvá. Nejdřív jsem si říkal, bude to důstojné zakončení tanečního weekendu – ale nakonec jsem byl rád, že jsem si mohl jít o trochu dřív lehnout. Únava už se začala projevovat.

2011-05-02 pondělí – 2011-05-04 středa[editovat]

V pondělí jsem se konečně dostal k tomu, abych v příhodných chvilkách začal na You Tube soukat ta videa, která jsem o Dni tance natočil. Bylo toho několik GB, takže to obnášelo mnoho hodin pomalého postupného soukání během tří dnů. A dnes, ve středu, jsem se konečně přiměl k vytvoření této zprávičky o Dni tance 2011 v Praze.

Summary[editovat]

Takže shrnuji formou odkazů – jakožto přílohy k mé činnosti, týkající se Dne tance 2010:

Praha žila Dnem tance – reportáž na Wikizprávách
Soubor:Dance Day 2011-04-29 Prague – front of the Estates Theatre.jpg – fotka na Commons
Moje videa na YouTube:
Přípravný kurs renesančního tance 2011 – postupně zapracovávány zážitky a poučení z Dne tance
Chiara Stella (Il Ballarino)‎ – pokus o rekonstrukci historického tance, který se ten den měl tančit
Mezinárodní den tance – založena hlavní stránka projektu na české Wikiverzitě