Tato stránka je součástí projektu:
Informatika pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: BenesovaDo

Toto je stránka vytvořená v rámci již proběhlého kurzu a nyní sloužící k jeho archivaci. Tuto stránku již prosím needitujte! Pokud se chcete do kurzu zapojit, pak vyhledejte aktuální běh na hlavní stránce kurzu či se zeptejte v příslušné diskusi.

VÝVOJ VÝPOČETNÍ TECHNIKY

Vývoj záznamu informace

-od jeskynních maleb znázorňujících býka vznikla značka krávy znamenající ,,pozor hospodářské zvíře" = posun významu, zjednodušení od původní skutečnosti =smluvený význam, symbol -abstraktní písmo (od obrázku k písmu, jednotlivé značky nemají žádný konkrétní význam)

Vývoj popisu pracovního postupu

-nejprve bylo vyprávění -popíšeme cestu -vymyslíme pokyny (doleva, doprava...), kterým rozumí naše skupina -není to moc přesné -souřadnice -přesné =vzorec = FORMALIZACE (písmeno A už nemá původní význam "býk", ale už všeobecně vyjadřuje hlásku "A")

Formalizace a digitalizace

Zápis čísel: 101, 1, 20, 325, 546

Jak se zbavit čárek? 101001020325546 = každá tři čísla jsou dohromady, doplníme nulami čísla, která jsou menší

Dvojková (binární) soustava:

00000001

00000010

00000011

00000100

00000101

00000110

00000111

= omezili jsme počet znaků na dva

Jak zapsat číslo ve dvojkové soustavě:

Např. chceme napsat číslo 19.

Napíšeme si:

16-8-4-2-1

1--0-0-1-1

19 se skládá ze 16, 1 a 2. Proto napíšeme jedničku pod 16, 1 a 2, pod zbytkem čísel budou nuly. Číslo 19 se tedy píše 10011.

Zpětná vazba

Schopnost stroje (člověka) reagovat na výsledky svojí práce, činnosti. Příklad: splachovadlo (když se spláchne, nádržka se uzavře a bez speciálního pokynu se sama začne napouštět voda, když se napustí, napouštění přestane -vodou se ovládá voda.) Další příklad:zvonek (tím, že se zapnul, se i vypnul), elektromagnetické relé (elektřinou ovládáme elektřinu.)

Potřebovali jsme ale něco, co by se nehýbalo.

ELEKTRONKA- vakuová baňka, jsou v ní elektrody, mezi nimi je vinutý drát -mřížka. Když se to nažhaví a do drátu pustíme proud, elektrony se teplem vypustí a vznikne kladný a záporný náboj. Elektrony, které jsou vždy záporné, jsou přitahovány ke kladně nabité elektrodě (anodě), protože kladný a záporný náboj se přitahuje.

TRANZISTORY- fungují podobně jako elektronka, ale jsou menší, jsou to polovodiče, nepotřebujeme teplo. Když do báze pustíme napětí, mezi kolektorem a emitorem probíhá proud. Když do ní pustíme malé napětí, probíhá v nich menší proud, když větší napětí, tak větší proud.

Logické obvody

NOT Když není připojené napětí, máme na výstupu jedničku. Když tam pustíme proud, ten se zkratuje a na výstupu je naopak nula.

-vstup-             -výstup-
-0-                 -1-
-1-                 -0-

NAND Když zapojíme dva tranzistory za sebe a proud pustíme jen do zadního, výsledek je jedna (proud neprojde přes další tranzistor). Když proud pustíme do předního a do zadního ne, výsledek nula- proud projde na konec. Když pustíme proud do obou, výsledek je nula.

AND Spojené dva předchozí

OR

Jdou vytvořit nejrůznější kombinace z různých druhů tranzistorů.

Bit= jednociferné číslo

Sčítání jednociferných čísel a zápis součtů ve dvojkové soustavě:

0+0= 00
0+1= 01
1+0= 01
1+1= 10

Binární sčítačka

Úplná sčítačka= sčítání více čísel Kdybychom počítač dělali z tranzistorů, muselo jich být mnoho, abychom mohli sčítat vyšší čísla. Binárna sčítačka (závorky píšeme Alt+F a Alt+G)

Programovatelnost

Ušetří nám práci- nemusíme vždy počítači znovu říkat, co má udělat. Nejstarším "programem" je zřejmě egyptská Kniha mrtvých ("návody k postupu po smrti"). Dalším byl stroj na mytí rukou (3.st.př.n.l.- vhodili jsme minci, ta spustila mechanismus, vysunula se ruka s mýdlem, když jsme si ho vzali, ruka se odlehčila a zasunula a tím spustila vodu...) Všechny tyto stroje ale uměly dělat jen jednu věc, nemohli jsme měnit jejich funkci. Prvním strojem, který mohl měnit funkce, byl tkalcovský stav. Podle dírek v kartonových kartičkách se dělal vzor na látce. Podle tvůrce se nazýval"Jacquardův tkalcovský stroj".

Jaquard weaving

Jako první spojil všechny tyto funkce (vznikl tedy digitální programovatelný stroj se zpětnou vazbou)Charles Babbage, stroj ale nefungoval). Dalším pokusem byl stroj od Konrada Zuse, sestrojený víceméně o sto let později z elektromagnetických relé. (Nazván Z1). Pořád ale používal mechanické prvky, proto začal stavět druhý stroj, který by byl elektrický (tedy i rychlejší), byl ale zničen při bombardování (Z2). Postavil potom třetí stroj jen z elektromagnetických relé =Z3. Postavil i vylepšený model Z3 pojmenovaný Z4.

Odkazy

V roce 1945 sestrojili Američané rychlejší elektronkový počítač ENIAC.

V roce 1954 byl sestrojen TRADIC- první polovodičový počítač (z tranzistorů -byl menší, nezabíral celý sál, byla to jen skříň).

V roce 1971 sestrojen BUSICOM- procesor, vypadal jako kalkulačka a jako výstup stroj tiskl. Byly zde integrované obvody místo jednotlivých tranzistorů (Integrovaný obvod= mnoho součástek na malém místě, zalité v jednom prvku).

V roce 1975 vznikl první osobní počítač- ALTAIR.

Ukládání informace

-informace se zaznamenávaly binárně na děrné štítky (dva stavy- v pásce je nebo není díra) PAPÍROVÁ PÁSKA- na ní se uchovávaly informace, má výhody (např.nereaguje na elektromagnetické pole, proto se někdy používá jako záloha na uchování důležitých informací)

Nahrazena MAGNETICKOU PÁSKOU- páska je pokrytá zmagnetizovatelnou látkou, magnetizuje se buď na jednu stranu nebo na druhou (dva póly). Měla nevýhody- mohla se lehce smazat magnetickým polem, ale i výhody- vešlo se na ni víc dat, byla rychlejší a přepisovatelná... . Musela se ale přemotávat, když jsme se chtěli dostat k jiné informaci.

Proto vznikly DISKETY- byly také pokryty magnetickou páskou, ale stále se točily, a tak jsme si mohli rychle přečíst kterékoli místo.

Z nich se vyvinul pevný disk- HARDDISK. Měl mnohem větší hustotu záznamu. Kvůli tomu je hermeticky uzavřený (vzduchotěsný), aby to bylo přesné (aby se tam nedostaly nečistoty...).

Když měli pouze děrné pásky, potřebovali vymyslet i rychlou paměť, kterou by měl počítač stále k dispozici, jinak by byl příliš pomalý. První byla vymyšlena WILLIAMSOVA TRUBICE. (Ve staré televizi byla trubice, kterou procházel paprsek přitahovaný ze všech směrů elektromagnetem, podle toho, jak silně byl kde přitahován, ozářil různou část obrazovky (CRT obrazovka)). V počítači dopadne na stínítko Williamsovy trubice, vždycky na jiné místo a tam chvíli zůstane náboj, potom se informace čte (postupně se složí z toho, kam za sebou paprsky dopadaly). Williamsova trubice staví na základě KATODOVY TRUBICE.

Feritová paměť- Navlečené kroužky z feritu, který se dá elektrickým proudem rychle zmagnetizovat, ale i z něj rychle magnetizmus vyprchá, dá se tedy přepisovat. Je menší a rychlejší. Nebyla závislá na přísunu elektrické energie, po vypnutí počítače se tedy paměť nevymaže.

Paměť RAM-Do paměti RAM se ukládají informace, které počítač potřebuje ke splnění právě prováděné operace.Po vypnutí počítače se data smažou.Je v ní kondenzátor a dva vodiče, do kondenzátoru se střídavě pouští elektřina.

Později byla RAM založená na klopných obvodech. Pro každý bit je několik polovodičových součástek, předávají si proud, dokud jsou zvenku napájené. (Když počítač vypneme. paměť se ztratí.)

Chtěli vymyslet látku, která je schopná se přepínat z hodnoty nula na jedničku, tedy je vodivá i nevodivá. Vymysleli FLASH PAMĚŤ- Je v ní vrstvička oxidu, když do ní pustíme silnější proud, stane se nevodičem. Je tvořená mnoha buňkami, které když jsou nepopsané, všechny hlásí hodnotu 1. Pokud je oxid vodivý, hlásí buňka hodnotu jedna, pokud nevodivý, změní se na nulu.

DIGITRON- více součástek, rozsvítí se vždy jen nějaké a vytvoří např. číslo...

Digitron

V CRT obrazovce televize byly v každém bodě tři základní barvy (modrá, červená, zelená), těmi se tvořily všechny barvy.

PRÁCE S POČÍTAČEM

Možnosti a omezení výpočetní techniky

Logické paradoxy- když chceme něco logicky popisovat, musíme si něco zakázat, jinak nám vznikne paradox (př. mezi přirozenými čísly je jedno nejmenší, které nejde vyjádřit jedním slovem (sto jedna), stejně tak máme nejmenší číslo, které nejde vyjádřit dvěma slovy, třemi, čtyřmi...až osmi: "nejmenší číslo, které nejde vyjádřit osmi českými slovy" =tímto jsme jej v podstatě vyjádřili= vznikl logický paradox.

Popisování je matematicky nedefinovatelné. Popisování totiž vede k logickému paradoxu.

Počítače ale musí pracovat s věcmi matematicky definovatelnými, a proto musíme věci nějak přepsat, abychom je mohli dát do počítače. Musíme je redukovat, zjednodušovat. Vše, co se zpracovává v počítači, musí být vyjádřitelné matematickým vzorcem. Matematika si musí vytvořit vlastní svět= aby tam nevznikaly paradoxy, proto si vybere tvrzení, které může používat. Do těchto symbolů ale nejde zadat, co tyto symboly znamenají= tj. do počítače nemůžeme uložit, co znamená to, co počítač dělá, to musíme vědět my zvenčí.

Protože v počítači můžeme zpracovávat jen matematicky vyjádřitelné věci, můžeme si vždycky přesně vybrat to, co potřebujeme a co nás zajímá.

Někdy to, co nám připadá stejné na pohled (fotka, realita) je ve skutečnosti odlišné. I to, co je v počítači, je jiné než realita. Někdy něco od sebe nerozeznáme očima, ale poznáme odlišnost v některých situacích, jinými smysly... Proto vždy nefunguje, když převedeme realitu do počítače- př. když se učni učili vyměňovat trubky na simulátorech (na počítači) a pak měli vyměňovat opravdové trubky, vůbec jim to nešlo- jakoby si to ani nezkoušeli.

Počítač má v sobě spoustu lidské vůle- je v něm zadáno, co má dělat. Když my nevíme, co přesně chceme, nabídne nám počítač to, co je v něm naprogramované. Což má výhodu, protože můžeme využívat vůli někoho jiného a nemusíme zadávat vlastní. Nevýhoda ale je to, že někdy si počítač dělá, co chce. Proto bychom se měli snažit, vždy z počítače dostat to, co chceme, a ne to, co nám on vnutí.

Byly prováděny i pokusy s analogovými počítači (nepracovaly jen s nulou a jedničkou, ale i s meziproudy...), byly ale mnohem složitější na výpočty a programování, proto pokusy skončily. Další jsou kvantové počítače, které využívají k výpočtům kvantové jevy. Z toho vznikla myšlenka udělat výpočetní stroj z atomů (jsou maličké, rychlejší), ale nebylo by to příliš přesné.

Operace v počítači

Když počítač zapneme, spustí se elektrický proud. Poté se nastartuje startovací program BIOS, který spustí operační systém. Existuje i jiný startovací program, UEFI, který se téměř nepoužívá. Tyto programy mohou mít nějakého spouštěče systému ( př. Boot manager). Poté se začne spouštět operační program (př. Windows)= skupina programů, které operují se základní deskou a procesory, takže vytvářejí prostředí, se kterým můžeme jako uživatelé pracovat.

V počítači je mnoho nejrůznějších programů, př. antivirové programy, ovladače (reproduktory...), skryté procesy (tzv. démoni), které patří do vlastních (interních) programů operačního systému. Do uživatelských nástrojů operačního systému patří např. kontrola systémových procesů,správce souborů nebo nastavení systému...o mnohých z nich ani nevíme.

Poté ale ještě existují uživatelské aplikace- slouží k vytváření, měnění a čtení uživatelských dat. Např. stáhneme si film (to jsou uživatelská data) a prohlédneme si ho v přehrávači... Dalšími uživatelskými aplikacemi jsou např. hry, kalkulačka, kalendář, webový prohlížeč, textový editor, Skype, pošta...

Ke všem programům potřebujeme nějaká data, jak u uživatelských nástrojů, tak u uživatelských aplikací... Téměř všechny programy mají tzv. konfigurační data, která zaznamenávají stav, kam jsme se dostali...např. ve hře (aby tam bylo uložené, do jakého levelu jsme se dostali, a nemuseli jsme hru pokaždé hrát znova).

SOUBORY- Data jsou vždy uložena v souborech. Do UŽIVATELSKÝCH SOUBORŮ patří např:

texty (DOC, DOCX)
tabulky (XLS, XLSX, ODS)
obrázky (JPG, JPEG, PNG, GIF, BMP, PS, SVG)
hudba (MP3, WMA, WAV, MIDI, AU)
videa (MOV, AVI, MP4, WMV,MPEG, MPG)...

Dalším typem dat jsou:

PROGRAMOVÉ SOUBORY (Ve Windowsu: EXE, COM, BAT, INI,DLL... v Linuxu: SH,SO...),
KONFIGURAČNÍ SOUBORY (CNF, CON, RC)
ARCHIVNÍ SOUBORY (RAR, ZIP, GZ, TAR, GTZ, 7Z)...

Podle přípon poznáme my a počítač, co za typ souboru to je (obrázek, program...). Právě podle koncovky vybere počítač program, ve kterém má soubor otevřít. Proto nám někdy nejde otevřít soubor, protože má špatnou příponu.

Jiným typem dat jsou SLOŽKY (Adresáře). Jsou to soubory, ve kterých je zapsáno, kde na disku se daný soubor nachází= tj. je to vlastně "seznam souborů" v jednom souboru.

Dále ještě existuje tzv. "ZÁSTUPCE" Ten může být od jakéhokoli souboru a je to vlastně odkaz na určitý soubor (př. na ploše jsou často zástupci).

Na harddisku máme zapsaný program, který se spustí tím, že se načte do operační paměti- RAM, protože čtení z této paměti je rychlejší než z harddisku. Počítač začne postupně splňovat instrukce, má část paměti vyhrazenou na to, že mu říká, kde zrovna v tom čtení instrukcí je, co má zrovna dělat (někdy mu i řekne, že se má vrátit na začátek a celou akci zopakovat...). Když máme otevřeno víc oken najednou, vytvoří si novou záložku, tedy má několik záložek se stejným programem= nemusí načítat ten program víckrát, má jen víc záložek a v každé je na jiném místě ve čtení instrukcí. =Z jednoho programu může vzniknout více PROCESŮ. Obvykle běží v počítači desítky procesů.

PROCES= vykonávání programu.

PROGRAM je popis pracovního postupu, který je zapsán tak, aby mu rozuměl počítač, tedy buď tzv. strojovým kódem nebo nějakým programovacím jazykem. Při programování si musíme nejprve uvědomit, co má vlastně počítač dělat.

ALGORITMUS- popis pracovního postupu, který je popsán tak přesně, že mu rozumí i ten, kdo neví nic jiného než to, co je v tom popisu.

Ukázka algoritmu:

Vynásob a.b:

Vynuluj součet S

Vynuluj počítadlo P

Pokud je P menší než a, přičti k součtu b , přičti k počítadlu jedničku a vrať se zpět

Skonči a vypiš S

přičti k součtu b

To samé v programovém jazyce:

S=0

P=0

while (p<a)

~

s=s+b

p=p+1

~

print (s);

Velikost souborů

Každý soubor má nějakou velikost, svá přístupová práva a svá vlastní data (kdy byl naposled otevřen...).

Ve vlastnostech můžeme pro soubor nastavit, že je skrytý nebo jen pro čtení (takže tam nemůžeme nic změnit), nastavit, kdo má jaká práva se souborem pracovat (tedy např. jestli máme pravomoc soubor měnit), přečíst si, kdy byl soubor uložen, změněn...

Nejmenší jednotkou velikosti je bit. Pracovat s bity bylo nevýhodné (bylo jich moc), proto vznikla nová jednotka nazvaná byte (ta obsahuje osm bitů).

Bit se zapisuje "b", byte "B".

Proto se někdy plete přenosová rychlost "Mb" a "MB", přičemž byte je osmkrát rychlejší (tedy megabytové připojení je rychlejší než megabitové...)

Přenosová rychlost informací

Předpony:

kB...1 000
MB...1 000 000
GB...1 000 000 000
TB...1 000 000 000 000

(dalším je PB...1 000 000 000 000 000...)

Není tedy vždy praktické pracovat s tisícem, protože v informatice je výhodnější číslo 1024 (dvě na desátou), proto se někdy setkáme s tím, že kB= 1024 B

kB...1 000 =1024 B
MB...1 000. 1 000 =1024.1024 B
GB...1 000. 1 000. 1 000 =1024.1024.1024 B
TB...1. 1 000. 1 000. 1 000. 1 000 =1024.1024.1024.1024 B

Protože někteří výrobci označovali jako "700 MB" CD s obsahem s násobky po tisících, a jiní stejným číslem "700 MB" násobky po 1024, zavedly se nové přípony pro násobky po 1024: KiB

MiB

GiB

TiB

Bity, byty, jejich převody...

FRAGMENTACE= když někdy soubory přepisujeme, mažeme, měníme, stane se, že se nacházejí na disku roztříštěně, což zpomaluje systém, protože musí číst na více místech...Dnešní počítače už tohle umí automaticky opravit (samy čas od času soubory zase pospojují).

Textové soubory

Pro webový text se většinou užívá přípona HTML. Ty obsahují text prostý- tedy neformátovaný.

Značkový formát souboru- jako když se tvoří web- je čitelný pro počítač, ale i pro člověka, když se dané značky naučí. Můžeme v nich tedy něco měnit. (př. webový text (html), rich text format (rtf))

Aplikační formát souboru- Počítač si soubor ukládá v číselných kódech, které si ukládá ve vlastních souborech = (binární textové soubory)- z nich to my nepřečteme,je to zapsané ve dvojkách a nulách, potřebujeme na to jiný program. Když bychom v nich něco přepsali, došlo by v počítači k chybě. (Binárním souborem je např. Microsoft Office Word (doc, docx), Open Document Text (odt)

Textové soubory prosté- jsou soubory, ve kterých je uložen pouze text bez informací o tom, jak má být naformátovaný. Jsou v něm tedy pouze jednotlivé znaky, a žádné další doplňkové informace. Výhodou tohoto textového souboru je, že s ním můžeme pracovat i v jednoduchých textových editorech, protože nemusíme mít žádný speciální program na přečtení zápisu formátování. Jinak bychom mohli soubor používat jenom v programech, které umí přečíst daný zápis pro formátování, takhle můžeme použít libovolný program.

Prosté textové soubory

Text se skládá ze znaků, které mají nějaké vlastnosti (velikost, font, barva...). Textový dokument se skládá z odstavců (máme vlastnosti, které patří jednomu odstavci- velikost písmen, barva, můžou být číslované...)a stránek (také má vlastnosti- jestli je text ve sloupcích, záhlaví, zápatí...).

Styl znaku

Proporcionální písmo-každé písmeno je jinak široké- tedy např. m a i mají každé jinou šířku(př. Times New Roman)
Neproporcionální písmo- tam, kde všechny znaky, tedy i třeba m a i, mají stejnou šířku (př. písmo Courier, Lucida Console...)

Práce s textovými editory:

Když chceme něco nastavit pro všechny odstavce, klikneme pravým tlačítkem myši nahoře na políčko "styly- normální" a potom klikneme na "změnit" -když tam nastavíme ve Formátu odsazení prvního řádku, změní se první řádek u všech odstavců.

V Libre Office změníme styl odstavce pomocí okénka se čtyřmi políčky nahoře.

Některý odstavec může mít jiný styl než ostatní- např. perex, úvod, poznámka pod čarou...

Ve Wordu, když chceme vložit např. čas: ve "vložit" otevřeme nástroje "záhlaví nebo zápatí", a tam klikneme na "rychlé části"-> "pole"

Když chceme mít něco na první straně jinak, v rozložení stránky jde nastavit např. " na tento oddíl- vyjma první stránky"

Když máme číslovaný seznam, na úroveň zpátky se vrátíme pomocí Shift+ Tabulátor. I u číslovaného seznamu můžeme použít styly ("Definovat nový styl seznamu"). V Libre Office je to ve "Vložit" => "Tabulky a rejstříky" => "Tabulky a rejstříky"

Když chceme ve Wordu vložit rejstřík, nejdřív si označíme místa, která kde budou (př. nějaké slovo označíme jako "přírodní lyrika") a potom bude v rejstříku napsané, na které stránce toto místo je. Tato místa tedy označíme jako položku (V Referencích => Označit položku) a potom dáme "Vložit rejstřík".

Křížový odkaz- odkáže mě na nějaké místo v dokumentu, sám se aktualizuje (př. "jak jsme o tom psali v kapitole 6 =>když kapitolu 6 přepíšeme na 7, i křížový odkaz se změní ze šestky na sedmičku).

Když chceme vložit obsah, klikneme na "Reference" => Obsah. Musíme mít označený text, kde jsou nadpisy.

Když chceme exportovat do PDF, dáme soubor uložit jako Adobe PDF => Volby => Vytvořit soubor kompatibilní s Pdf -a1

Někdy musíme po vložení obrázek zmenšit. V Libre Office musíme při zmenšování držet Shift, aby se obrázek nezdeformoval. Obrázek můžeme ukotvit ke stránce, odstavci, znaku nebo jako znak.

V Libre Office se tabulky vloží ve „Vložit“ => „Tabulka“. Poté si nastavíme počet řádků a sloupců. Kliknutím pravým tlačítkem na tabulku můžeme dále upravovat její formát.

Pomocí neviditelné tabulky můžeme na stránce „rozházet“ věci. Tj. tabulka nebude vidět, ale my můžeme do různých řádků a sloupců vkládat př. básničky v různé výšce, aby nebyly v jedné rovině, ale různě rozmístěné po stránce.

Makra- Fungují v obou programech. Uložíme si něco, co nám program vždy napíše (př. když si uložíme „ahoj“, napíše nám zvolený textový editor poté, co spustíme dané makro, ve kterém jsme napsali „ahoj“, vždycky „ahoj“). Ve Wordu si přes Soubor=> Možnosti=> Upravit pás karet=> zapneme okénko „Vývojář“, které se pak zobrazí nahoře na pásu. Tam bude políčko „Makra“. V Libre Office je najdeme v nabídce Nástroje. Když pak dáme uložit Makra, uloží se to, co jsme zatím v programu udělali. Můžeme dát například „Zaznamenat makro“, v programu nastavit, že má nahradit všechny vykřičníky za otazníky, poté zastavit nahrávání makra, pak ho uložíme a máme makro, které nám, když ho zpustíme, změní vykřičníky na otazníky.

Typografie

Typografie- Typomil.com

Internetová jazyková příručka

Typografie na Wikipedii

INTERPUNKCE

.,";!?

České uvozovky: „“

Tečka: slovo. Slovo

Pomlčka: Má několik druhů:

rozdělovník: slo - (konec řádku)vo

spojovník: červeno-žlutý

pomlčka: Ta je dlouhá nebo krátká. Kratší se někdy označuje "n" (protože je dlouhá jako n) a delší jako "m" (je dlouhá jako m).

Úvozovky: text „slovo“ text text „slovo“. V Česku se používají úvozovky ve tvaru 99 dole a 66 nahoře.

Závorky: (slovo). Procenta: 50% = padesátiprocentní 50 % = padesát procent

Struktrura textu (přednášky, referátu...):

Když píšeme nějaký text, můžeme jej rozdělit do pěti myšlenek:

Struktura textu

Struktrura textu (přednášky, referátu...):

Když píšeme nějaký text, můžeme jej rozdělit do pěti myšlenek:

1. Úvod = měl by upoutat (Upoutat se dá dějem. Můžeme použít citát, svůj zajímavý zážitek, u knihy např. úryvek - nějaký zážitek hlavní postavy... = můžeme popsat nějaký obraz (popíšeme situaci, v níž se čtenář „nachází“ při čtení) nebo sdělit nějakou všeobecnou pravdu („každý z nás se někdy setkal s poezií“). = dále nastíníme, o čem text bude

2. Příprava = co musí čtenář vědět, aby nám rozuměl („Co je to epocha poetiky?“) = definice, pojmy, kontext...

3. Hlavní výpověď = co chci sdělit, bez čeho by to nemělo smysl, zlatý hřeb

4. Podtržení = příklady, zajímavosti, prohloubení informací...

5. Závěr = shrnutí (případně vypointované) = proč je dobře, že si to čtenář přečetl (př. proč si přečetl úvod k almanachu)

Tyto myšlenky nemusí být stejně dlouhé. Někdy může úvod tvořit jedna věta a hlavní výpověď dva odstavce... Tyto části textu mohou splývat.

Skenování

Vybíráme mezi textem, obrázkem,negativem a diapozitivem. Můžeme skenovat ve formátu OCR.

OCR Skenování

PPI (pixel per inch)- rozlišení obrázku, tj. kolik bodů bude mít obrázek na jeden palec (zhruba 2,5 cm). U tisku je potřeba nejméně 300 pixelů pro dobrou čitelnost.

Skenovaný dokument si nejlépe uložíme jako soubor. Můžeme si ho i hned nechat poslat na e-mail.

Programování- prvky algoritmu

krok (provedení jedné instrukce- „vykonám jeden příkaz a jdu na další příkaz“)
makro (procedura, podprogram, instrukce, funkce...)
větvení (podmínka- „pokud je tam volno...,“ je tam více možností podle více situací, rozhoduje se podle nějaké podmínky)
skok (přeskočíme na jiné místo v instrukcích)
cyklus - (něco se dělá stále dokola, dokud není něco splněno: dva druhy- buď s podmínkou (pozdrav někoho, pokud má červenou čepici ...) nebo pro všechny prvky dané množiny , poté se s cyklem přestane)

Tvoříme program „Součin“:

Program umí jen sčítat. Musíme mu vysvětlit, jak má násobit:

Vložíme do něj dvě písmena A a B. Cyklus:

Vezmi A a B, S (součet) vynuluj

Dokud je A větší než nula, dělej tohle:

Přičti B k S (součtu)

A zmenši o jedna

Vyhoď S (součet)

Poté, co počítač vyhodí součet, vrátí se znova na začátek. Když bude pořád A pořád větší než nula, znova zopakuje tento cyklus. Takto bude stále k součtu přidávat číslo B tolikrát, dokud A nebude nula. Když bude tedy A 5, přídá tam B pětkrát. Potom bude z A nula, a tak přestane. Tím získáme součin A a B.

Proměnná- úsek paměti, do kterého se ukládá nějaká hodnota (např. jako v minulém příkladě byly proměnné A, B a S). Mají vždy nějaký název (př. „A“) a hodnotu (číslo, které odpovídá A). Může být různého typu, i např. proměnná typu objekt, což může být třeba obrázek... Je to prvek algoritmu, který souvisí hlavně s ukládáním záznamu v počítači. Může se měnit (př. S se v minulém příkladě měnilo, ale B ne...)

Konstanta- nějaká hodnota, př. číslo, slovo... Hodnota, která se nemění. Třeba číslo „Pí“ si označíme jako „3,14”, a to se pak po dobu programování nemění.

Bublinkové třídění:

Když chceme seřadit čísla od nejmenšího po největší, prohazujeme postupně čísla, která jsou větší s těmi menšími tak, aby to menší bylo nalevo. Takto procházíme řadu stále dokola, dokud nejsou čísla seřazená tak, že číslo nalevo je vždy menší (stejné) naž číslo od něj napravo.

Rychlotřídění:

Vybereme si číslo (např. 4) a doleva házíme čísla menší než ono, a doprava větší než ono. Vzniknou dvě skupinky, ve kterých zase vezmeme jedno číslo, podle kterého se roztřídí na další dvě skupiny (nalevo menší, napravo větší), a takto to pokračuje, dokud čísla nejsou úlně roztříděná.

Seřadit (A1...An)

pokud n=1, vrať (An)
pokud n je větší než 1:

najdi největší A

prohoď A s An

znovu, dokud není hotovo (seřadit An....An-1)

a nakonec dát An

Součin (a,b)

pokud b=0 => výstup je nula
pokud b není nula, výstup je: a+ součin (a, b-1) (Takhle pořád odečítáme od béčka jedničku, dokud b není nula).

Rekurze- program „zavolá sebe sama“. Opakuje se jedna funkce, kterou stále zjednodušuje svůj úkol, až ho nakonec rozloží na maličké jednoduché kroky.

Významné osobnosti počítačového světa

Bill Gates- Zakladatel firmy Microsoft, vytvořil operační systém Windows. V mládí tvořil s kamarádem Paulem Allenem. Program pro něj je zboží, na kterém se dá zbohatnout. Rozšířil způsob prodeje programů- platí se za každou kopii stejně (nemusí se znovu programovat, výroba kopií je jednodušší- používá se kopie.)

Bill Gates na Wikipedii

Richard Stallman- Po maturitě si o prázdninách vydělával na brigádě ve firmě IBM, kde vytvořil svůj první program. Poté, co začal chodit na univerzitu, začal pracovat v počítačové laboratoři. V té době znamenal „hack“ studentský žertík, který byl propracovaný- např. že na střechu školy postavili z kartonu udělané požární auto, zasádrovali dveře posluchárny... V počítačovém světě se pak „hackerem“ nazýval ten, kdo dokázal s počítačem něco, co ostatní ne. Stallman se právě stal jedním z počítačových hackerů. Později si upravil tiskárnu tak, aby na dálku mohl kontrolovat, jestli v ní je papír (protože kvůli zranění kulhal). Poté si ale koupil novou tiskárnu, kde byl jiný program a výrobce ho zakazoval měnit. To ho naštvalo, a proto se rozhodl vyvinout svobodný program, který bude nejen zadarmo, ale hlavně si s ním lidé mohou nakládat k jejich užitku. Programátoři dostanou zaplaceno za svou práci, ale dále už nemají nárok rozhodovat o programu.

Richard Stallman na Wikipedii

Linus Torvalds- Vadilo mu, že studenti na univerzitě museli neustále při práci s počítači čekat, až se na ně dostane řada. Až později počítače zlevnily a on si mohl koupit svůj. Na něm dělal práce do školy, ale jeho operační systém neměl všechny funkce, které potřeboval a které měly drahé počítače ve škole. Rozhodl si tedy si tedy pro své potřeby rozšířit program Richarda Stallmana „Minix“. Aby to ale vůbec stihl do doby, než dostuduje, našel na diskuzních fórech další programátory, kteří s ním spolupracovali. Spolu vyvinuli operační systém Linux. Jeho ideou je přimět lidi ke spolupráci. Používá „princip bazaru“ - lidé si mezi sebou vyměňují informace, společně program vylepšují a posouvají dál. Tento způsob funguje nejlépe, když všichni rozumí celku (vědí, co je potřeba udělat.)

Linus Torvalds na Wikipedii

Softwarové licence

Proprietární software- můžeme s ním dělat jen to, co dovolil autor

Free download- je volně ke stažení (někdy jsou to sharewary, za které musíme zaplatit, jindy freewary, a tedy nemusíme platit))
Shareware- můžeme si ho nejen stáhnout, ale i sdílet s ostatními (jsou tam ale nějaké podmínky, musí se za něj platit)
Freeware- můžeme ho užívat i šířit dál, zaplacení je dobrovolné

Svobodný software- můžeme si s ním dělat, co chceme (můžeme si stáhnout i zdrojový soubor, ve kterém je program napsaný ve strojovém jazyce, a měnit ho...)

Copyleft- je volně ke stažení zdarma, ale nesmíme ho už začlenit do proprietárních softwarů (nesmí se využít komerčně, nemůžeme už změnit licenci- i když něco změníme, nemůžeme to pak prodávat (autorsky), musí to být svobodný software...)
Public domain- někdo vytvořil program a dal ho k dispozici všem, aby si s ním dělali, co chtějí

Open source- více lidí společně vytvořilo program (např. můžeme, pokud o to máme zájem, spolupracovat s jinými dobrovolníky- programátory, a programovat také, např. Libre Office...)

Copyleft- je volně ke stažení zdarma, ale nesmíme ho už začlenit do proprietárních softwarů (nesmí se využít komerčně, nemůžeme už licenci změnit...)
Public domain- někdo vytvořil program a dal ho k dispozici všem, aby si s ním dělali, co chtějí

Typy softwarů

POČÍTAČOVÉ SÍTĚ

Infrastruktura propojující více počítačů tak, že spolu mohou spolupracovat.

Rozdělení sítí:

LAN- Local Area Network -místní síť (např. Wifi v rámci školy)

WAN- Wide Area Network -rozlehlá síť (např. internet- celosvětová mezisíť)

Když v celosvětové síti vypadne nějaký počítač, vůbec to nevadí, protože se signál pošle přes jiný počítač. Je zde nutno víc kódovat, používat licence apod. ... V místní síti víme, kdo je kdo, a proto se nemusíme tolik bát hackerů a nemusíme tedy tolik kódovat a jednat skrytě. Když něco uložíme do místní sítě, je to rychlejší, než přes internet (v místní síti je rychlejší spojení- kratší cesta). Také je jednodušší opravit spojení v místní síti, kde stačí spojení obnovit (přímý přístup), v rozlehlé síti někdy poškození nemůžeme opravit nebo ho musíme opravit dálkově.

Jak propojit dva počítače?

Buď je můžeme propojit kabelem, nebo bezdrátově (signálem). U signálu musíme nejprve rozhodnout, jaký signál znamená jedničku a jaký nulu, a v jakém rytmu je posílaný (abychom rozeznávaly jednotlivé bity). Poté jsou počítače propojeny na fyzické vrstvě.

Počítače dnes propojujeme OSI modelem, který se připojuje na sedmi vrstvách:

Fyzická vrstva- umí přenést jedničky a nuly

Linková vrstva- Umí přenést soubor. Musí si umět poslat signál, že se zahajuje/končí přenos, aby ho mohli přenést = musí spolu komunikovat. Tomuto způsobu zápisu se říká Komunikační protokol- soubor příkazů, jak mají spolu počítače komunikovat. Příkladem je Ethernet- na začátek napíše kód znamenající „začátek“, dále pošle informaci kolik toho bude, a na konci je značka pro „konec“. Na konci se dělá kontrolní součet (jestli při přenosu nedošlo k chybě- jestli se něco nepřeneslo, ale nemůžeme zjistit všechny chyby, pokud součet souhlasí, ale bity jsou špatně, tak to nezjistíme). Balíček dat, který obsahuje instrukce, soubor a kontrolní součet se nazývá „datagram“.

Ethernet- nejznámější a nejpoužívanější síťová technologie (technologie, která realizuje spojení mezi počítači) pro lokální sítě. Realizuje fyzickou a linkovou vrstvu.

Počítačová síť na Wikipedii

Síťová vrstva- Abychom mohli soubory posílat jiným počítačům, musíme vytvořit nový komunikační protokol, který umí zjistit, jakou adresu má sousední počítač (počítač na něj napojený). Toho se musí zase „zeptat“, na jaké počítače je napojený on... Takto se postupně najde spojení mezi počítači vedoucí k požadovanému počítači. Když ho počítač najde, zabalí data do balíčku, ve kterém je napsáno, od koho a pro koho to je. Tento balíček pošle následujícímu počítači, který ho předá linkové vrstvě, ta ho rozbalí, když zjistí, že to má ještě poslat dál, zase to zabalí a pošle dál... Až se balíček dostane k cílovému počítači, ten ho rozbalí linkovou a poté fyzickou vrstvou.

Router- Zajišťuje spojení mezi počítačovými sítěmi.

Router na Wikipedii

IP (internet protocol) adresa- sestává se ze čtyřech Bytů (to znamená, že tam nemůže být číslo vyšší než 255- velikost Bytu). To už ale dnes již nestačí na očíslování všech počítačů na světě. Proto se to řeší tím, že jedna místní síť má stejnou IP adresu, i když k ní patří více počítačů

Novým způsobem je IP adresa verze 6 (IPv6), kde se zapisuje v šestnáctkové soustavě (používáme i písmena a, b, c, d, e, a f) a je v ní 32 čísel.

Počítač má v sobě uloženou statickou IP adresu. Můžeme ale využívat i dynamickou IP adresu, která je nám vždy nově přidělena, a to síťovým protokolem DHCP (dynamic host configuration protocol.)

Protokol DHCP

Typy IP adres

DNS (domain name system)- k IP adrese se přiřadí nějaká internetová adresa, takže když do vyhledávače napíšeme nějakou adresu (př.: www.kniha.cz, DNS server jí sám přidělí nějakou IP adresu. Adresa se registruje u konsorcia NIC (net identity company.)

DNS systém

Každá adresu má svou doménu...

Doména prvního řádu: př. de, uk, com, eu...
Doména druhého řádu: př. boty.cz
Doména třetího řádu: př. www.boty.cz

Když si koupíme doménu druhého řádu, můžeme si pak přidělovat libovolné třetí domény zadarmo. Příkladem je „web zadarmo“- wz.cz, který přiděluje další domény zdarma.

Internetové domény

Jeden z programů, pomocí kterého můžeme oslovovat počítače, je ping. Ne každý počítač na něj ale odpoví. Dalším je traceroute, který se na Windowsu jmenuje tracert. Ten nám ukáže přímo cestu , kterou vede připojení mezi různými počítači. Vyzkoušeli jsme si například najít cestu do počítače na australské univerzitě, a „ušli“ jsme cestu přes před 26 počítačů.

Dalším takovým programem je ipconfig (ve Windowsu) a ifconfig (v Linuxu a MacOSu), pomocí kterého můžeme nastavovat vlastnosti sítě nebo si i změnit IP adresu.

Program ping

Příkaz ifconfig

Transportní vrstva- Zabývá se tím, aby se datagramy pak poskládali ve správném pořadí a aby dorazily úplné zásilky. Také odstraňuje duplicity (tedy když ten samý balíček dorazí dvakrát, tak ho počítači předá jen jednou.)

Síťový port- nasměrovává na určitou aplikaci- přiřadí datagramu nějaké číslo, podle kterého druhý počítač pozná, v jaké aplikaci má datagram zpracovat.

TCP (transmission control protocol)- Nejpoužívanější protokol, pomocí kterého se připojuje k síti na transportní vrstvě. Musí balíčky seřadit a zjistit, zda jsou kompletní...

Někdy je zpomalené spojení (čeká se, až se všechna data přenesou správně). U některých aplikací to hodně vadí (př. webová kamera), proto se používá i jiný protokol než TCP, který nekontroluje kvalitu přenášených dat a přenáší třeba i v horší kvalitě, ale rychleji. Příkladem je UDP (user datagram protocol).

Relační vrstva- Umožňuje zjistit nejen, s jakým počítačem komunikuji, ale také s kým komunikuji. Propojuje tedy s uživatelem. S každým komunikuje jinak (př. kamarádovi píše „odeslal jsi zprávu“, nám ale napíše „přišla ti zpráva“). Má za úkol zjistit, že uživatel je skutečně tím, za kým vystupuje (máme uživatelské jméno s heslem, někdy musíme při zakládání účtu opsat text...) Tento proces se nazývá autentifikace. Procesu přihlášení se říká relace (session.)

Telnet- komunikační protokol na relační vrstvě. Posílá všechno tak, jak to píšeme, takže to mohou přečíst i jiní. Proto se někdy používá tzv. SSH (Secure shell) a jiné, které fungují stejně, ale zprávy posílají šifrovaně.

Prezentační vrstva- Pomáhá rozlišovat druhy obsahu- typy souborů.

MIME- Rozliší typ souboru a zapíše, jakou aplikací se má soubor otevřít.. Př.:

text/ plain
text/ html
image/ jpeg
image/ png
video/ avi

Apod. ...

Dále také určuje, jaké je kódování znaků, aby byly znaky zobrazeny správně. Určuje i jazykové verze (př. zobrazí stránku v češtině, angličtině...). Také se ptá, jestli je zařízení počítač nebo mobil, mobilu spustí mobilní verzi...

Aplikační vrstva- Umožňuje propojení došlých dat s danou aplikací.

HTTP (hyper- text (text vzájemně propojený odkazy) transfer protocol)
HTTPS (hyper- text transfer protocol secure)- Šifrované HTTTP.
FTP, FTPS
SMTP (send mail transfer protocol)- přenosový protokol na posílání pošty
POP (IMAP)(post office protocol)- na stahování pošty z e- mailové schránky

Když něco likneme na Facebooku:

Relační vrstva dostane zprávu, kdo posílá „like“.

Transportní vrstva rozdělí informace na balíčky a ke každému přidá číslo a port.

Síťová vrstva napíše ke každému balíčku adresu.

Linková vrstva k tomu přidá kontrolní součet apod...

Fyzická vrstva pak odešle data v jedničkách a nulách...

URL (uniform resource locator) - Internetová adresa, kde najdu konkrétní informaci.

protokol://uživatel:heslo@server:port/směrník?parametry#část

Protokol, který používáme- př. HTTP, HTTPS, Telnet... Uživatel, heslo a tedy i zavináč jsou dobrovolné. Směrník je různá řada čísel. Otazník(a za ním parametry) a mřížka (za ní je část) tam nemusí být.

Př.: http://cs.wikipedia.org/wiki/Adam

Např. na mapách.cz jsou vidět parametry- je tam otazník a x=, y= a z= jsou soouřadnice určitého místa.

Př.: http://mapy.cz/zakladni?x=2.3068274&y=48.8766059&z=16&source=osmp&id=11634347

Na Wikipedii, když otevřeme článek a klikneme na nadpis v obsahu, přidá se k URL na hoře mřížka na určení části (článku).

Př.: https://cs.wikipedia.org/wiki/Prahy#Pr.C5.AFb.C4.9Bh_hry

URN (uniform resource name)- popisuje spíš název, než zdroj

[w:Uniform Resource Name]

URL a URN dohromady jsou URI (uniform resource identifier)- URI může být buď jedno, nebo druhé, nebo i obojí dohromady...

INTERNET

CO NAJDEME NA INTERNETU:

Metaobsah (metaobsah= hovoří o jiném obsahu, na internet nechodíme kvůli němu) internetu= vyhledávače, portály, (seznam.cz ...) rozcestníky...

Komunikace- sociální sítě, fóra, e-mail...
Webová rozhraní newebových služeb- počasí, zprávy,e- banking, jízdní řády, mapy, e- shopy...
Poskytování obsahu- domovské stránky (lidí, forem, organizací...), hudba/ filmy ke stažení, úložiště / prohlížeč obrázků a videí, překladače...
Aplikace rozšiřující možnosti vlastního počítače- počítačové hry, WolframAlpha, kalkulačka...

Způsoby komunikace po internetu: e- mail, chat, voiceover, Skype, ICQ...

E- mail- nejstarší způsob komunikace, pouze textový- dá se proto něco zfalšovat, např. e- mailová adresa (může nám přijít virus jakoby od kamaráda.) Každá zpráva dostane své ID. E- mail by měl obsahovat pozdrav, oslovení a na konci rozloučení a podpis. Mělo by být zřejmé, kdo píše a o čem (proč). Měli bychom vyplnit i odpovídající předmět, aby e- mail nespadl do spamu...

Při odpovědi musíme dávat pozor, abychom neposlali někomu s odpovědí nechtěně i jiné předchozí zprávy. Neměli bychom nikomu napoprvé posílat moc velké soubory (nevíme, jestli nemá plnou schránku).

Skrytá kopie- Umožňuje odeslat e-mail tak, že v hlavičce není vidět e- mailová adresa, vidí ji jen ti, komu e- mail přišel- to se hodí, když odesíláme e-maily hromadně, takže lidé navzájem neuvidí adresy těch ostatních. Dále je to ochrana před roboty sbírajícími data.

Cookies- Náš prohlížeč si, když se přihlásíme, uloží v počítači pod každou stránkou, na kterou se přihlásíme, nějaké informace, které mu server té stránky pošle. Slouží ke zjištění uživatele, jeho nastavení a předvoleb... Může je potom použít při dalším přihlášení, kdy už pozná uživatele a ví, co mu má zobrazovat... Využívají se i k výběru reklamy

Když ve Firefoxu nahoře v hlavní nabídce rozklikneme Nástroje a v Soukromí=> Nastavení historie=> dáme Použít pro historii vlastní nastavení můžeme spravovat cookies- povolit, zakázat...

To samé můžeme dělat i v Google Chrome: Správa cookies na Google

Zdroje informací- Musíme sami vyhodnotit, zda je zdroj relevantní tomu, co vyhledáváme (zda nepíše o něčem jiném.) Dále si musíme ověřit věrohodnost (podle autora (pokud autor není uveden, působí zdroj méně věrohodně...), jestli je stránka aktuální (nehovoří jen o první polovině života člověka, který již zemřel...), jestli na něco odkazuje (nějaký konkrétní výzkum- ne jen domněnka nebo nepojmenovaní vědci z Ameriky...) nebo někdo odkazuje na něj. Někdy najdeme článek, který napsal někdo, kdo nemá toto téma rád, a proto napíše článek jinak než člověk nezaujatý... Abychom získali objektivní informace, můžeme porovnat dva články z různých pohledů- co mají společné. Také autor, který zmíní i něco, co se mu nelíbí (neslučuje se s jeho názorem), působí věrohodněji. Nakonec se musíme sami zamyslet, jestli nová informace zapadá do našeho celkového rozhledu, jestli ji něco nevylučuje.

ZDROJE:

primární- Vycházejí přímo z události, napsali je svědci situace, jsou to oficiální dokumenty (policejní protokol o nehodě...)
sekundární- Jsou napsané podle jiných zápisů (primárních), které dáme dohromady.
terciální- Nejsou již napsané podle primárních zdrojů, pracují spíše ze sekundárních zdrojů (Wikipedie, encyklopedie...), které jsou sepsané podle různých knih...

Druhy zdrojů podle Wikipedie

Multimediální prezentace

Skládá se ze snímků - „slidů.“ Jejich základní jednotka je grafický objekt.

Jak udělat správně prezentaci:

Musíme si ujasnit, co bude hlavní myšlenkou prezentace. Základ prezentace je stejný, jako když píšeme textový soubor.

neměli bychom to přehánět s ozdobnou stránkou prezentace
neměli bychom do prezentace dávat příliš mnoho informací, protože jinak si je lidé začnou číst a nebudou na nás dávat pozor. Lepší je psát jen stručná hesla (s výjimkou citátu nebo odborné charakteristiky.)
většinou je hlavní mluvené slovo, ne prezentace- ta jen doprovází
prezentaci nečteme- jsou v ní jen záchytné body!
nové body by se měly objevovat postupně
text by neměl splývat s pozadím, aby se dal přečíst
do prezentace je dobré dát i „oddechové obrázky“ - týkají se tématu, ale jen ilustrují, nejsou odborné či nezbytné

Vlastní poznámky:

Poznámky =Hlavní strana=> Nastavení=> Betaverze=> Zapnout Visual Editor

Program MUSHclient

www.biolib.cz

www.okoun.cz

www.ecosia.org

www.doodle.com