Hesla Jednoty bratrské/2019-12-20

Pátek 20. prosince 2019

Oči oči oči oči

Všude někde vykukují. Včera ještě koukaly, ale v dnešním Hesle je na první pohled nenajdeme:

Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly? Izaiáš 50,2

Píše se tu o ruce, o jejích rozměrech a její síle. Oči nevidíme. A přece tam někde musí být!

Objevili je tam Ochranovští: K osvětlení smyslu starozákonního verše vybrali verše z Efezských 1,18-19:

πεφωτισμένους τοὺς ὀφθαλμοὺς τῆς καρδίας…

Ne, opravdu, o řečtinu se ještě nepokouším. Ale po 40 letech služby v motolské nemocnici a na lékařské fakultě mi slova ofthalmos a kardia už něco říkají. Nicméně terminus technicus oči srdce jsem za celou dobu pobytu mezi lékaři ještě nezaslechl a ani ve velkém anatomickém atlasu nedohledal… A ani v latinsky psaném lékařském slovníku žádné oculos cordis nejsou. O jakém artefaktu to tam ten Pavel Efezanům vykládá? A jak ti Ochranovští od ruky dospěli k srdci a jeho očím?

V Žilkově překladu (v našich Heslech) čteme:

Bůh kéž osvítí oči vašeho srdce, abyste věděli, k jaké naději vás povolává, jaké bohatství svého slavného dědictví dává svým svatým, jakou nesmírnou velikost své moci projevuje na nás.

Tak to je krásné. Naše srdce nevidíme, jsou ukryta v našich hrudních koších. Můžeme je slyšet, hmatat jejich tep, cítit. Když my svá srdce nevidíme, neznamená to ale, že ony nevidí nás. V hlubinách hrudních košů je tma. V ní ani ta srdce nic nevidí.

Aby nás oči našeho srdce zevnitřku viděly, musí mít nějakou lampičku, nějaký zdroj světla, musí být samy osvíceny. Bůh kéž osvítí oči vašeho srdce… Když budou oči našeho srdce osvícené a budou vidět, pak i my budeme vědět – k jaké naději jsme povoláni etc. A jaká velikost Boží moci se může projevit přímo v nás.

A hle – najednou jsme zpátky u toho proroka Izaiáše. Mnozí si představují (a zřejmě už i tehdy představovali) ohromnou sílu boží ruky ve schopnosti tříštit skály, pohybovat horami anebo sesílat hromy blesky – jako to uměl řecký Zeus anebo náš starý dobrý slovanský Perun. Možná, že nějak tak přišel ke svému přívlastku sám Hospodin: παντοκράτωρ, pantokrator, všemohoucí. Hospodin zástupů, silný v boji, Adonaj Ceva'ot.

Ale přišla období, kdy se skály netříštily, hory nepohybovaly, hromy blesky nezasahovaly naše nepřátele a naše vojska v síle boží už nevítězila. Taková situace nastala třeba před 400 lety. Byla snad paže Hospodinova ukrácena, že nedopřála vítězství stavovským vojskům?

Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.

Nebo sprostným srdcím mé světlo se rozněcuje.