Hesla Jednoty bratrské/2010-03-15

Z Wikiverzity

Hesla Jednoty bratrské/2010-03-15

NZ text (Marek 8,34):

Wer mir nachfolgen will, der verleugne sich selbst und nehme sein Kreuz auf sich und folge mir nach.

Doslova dle Luthera: Kdo mne chce následovat, zapři zám sebe a vezmi svůj kříž na sebe a následuj mne.

Kdo chce jít z mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. (ČEP)

Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne. (Kral.)

  • Co to je "být sám sebou": m.j. také to , identifikovat se se zvým jménem. Zajímavé jé, že třeba v Českých zemích je tak časté jméno Jan. Buď je evangelista Jan tak oblíbený anebo to také znamená, že pokud by Janovo evangelium mělo být jakousi "protiváhou" synoptikům, pak je potřeba 3x více theologů, kteří by vykládali evangelistu Jana. Já se svým jménem přiznávám k apoštolovi Petrovi a tak mě na srdci i na jazyku vícel leží to, co se týká jeho.
  • Pokud to vezmeme zeširoka, jako bychom tu větu chtěli obejmout: "Kdo mě chce následovat, následuj mě". Důležité je tam to pomocné sloveso chce. Základ všecho je jakoby jen to chtít. Kdo chce. Musíme něco chtít. Pokud nic nechceme, není co řešit. Pak nechávme vše plynout jakoby samospádem, tj. fatálně – jak co má být, tak se to staň, nemá cenu do toho zasahovat. Týká se to i mně samotného, co se se mnou má dít, to se děj. Ad absurdum – "mouchy snězte si mě".
  • Proti tomu zde stojí to "chtít", willen. Jakže řecky? Projevuje se tu nějaká moje vůle. Vůle k čemu? Vůle k následování. Tak to už je jakoby první paradox. Vůle vetšinou představuje jakýsi akt silné osobnosti, osobnosti, která chce jít svou vlastní cestou. A tady najednou ta vůle je k tomu, že ona osobnost bude někoho následovat. Jít v číchsi stopách, tj. právě jít už vyšlapanou cestou. Ve stopách, řekli bychom vůdce, někoho, kdo vede naše kroky.
  • Ještě jednou: to jakoby holé souvětí Kdo mě chce následovat, následuj mě. zní dost jednoduše a logicky: Kdo chce něco dělat, dělej to. Kdo chce něco udělat, udělej to. Kde je problém?
  • Je tu jakási sekvence. Bráno čistě logicky:
    1. Zapři sám sebe
    2. Vezmi svůj kříž
    3. Následuj mě.
  • Tak. V několika slovech se nám tu kumuluje docela dost věcí:
  • Zapři zám sebe. Tak to zní už také docela paradoxně. Jak mohu zapřít sám sebe? Právě ta dnešní doba, která i v reklamách akceleruje to naše lidské . A najednou požadavek, zapřít jej? Přestat být sám sebou?
  • Jako Petrovi se mi musí vybavit další situace, skoro jako apoštolský atribut, vedle profláknutých klíčů od nebeské brány: Petrovo zapření. Petrovo trojnásobné zapření: "Neznám toho muže." Když to beru takhle od konce: Petr zapírá muže, kterého následoval. Kterého chtěl následovat. Možná i toužil následovat, ale fakticky: kterého skutečně, fyzicky, dlouhý čas svého života následoval. Takže se naskýtá otázka, proč ho vůbec celou tu dobu následoval? Proč chodil v jeho stopách?
  • Možná se nám tím Petrovým klíčem otevírá smysl toho Ježíšova prvního požadavku: Jako by nebylo vyhnutí, jakoby jakási železná logika diktovala, někoho zapřít musíš: Buď mě, anebo sebe. Třetí cesty není, "non tres...". Není žádná "zlatá střední cesta".
  • Ten kompas té naší cesty může být jen jeden: Pokud jedna střelka ukazuje tam a jiná onam, pak ta "střední cesta" může vést třeba do propasti. Je nutno se rozhodnout.
  • Asi by jen tenhle první požadavek vydal na celou kapitolu nebo knihu: Zapřít sám sebe. Co to všechno znamená? Možná v tom vidíme další Ježíšova podobenství, třeba to o bohatém mládenci, který se nedokázal odříci svého majetku, svých ekonomických povinností a závislostí, identifikoval se s tím, co má a v tom případě bylo sebezapření nemožné.
  • Vezmi svůj kříž. Tady vnímám důraz na tom svůj. Ježíš nesl svůj kříž. Šimon nesl Ježíšův kříž. Ale tady zaznívá požadavek, nésti svůj kříž. A zase, jaký kontast s předchozím požadavkem! Zapři sám sebe a vezmi svůj kříž. Na jedné straně sám sebe zapřít, a zároveň vzít svůj kříž. Jakoby z toho všecho mého, kterého se vzdávám, přece jen něco zbylo, a to ten můj kříž. Co to je? Starosti všedního dne? Nemoci, bolesti? "Koho pánbů miluje, toho křížkem navštěvuje"?
  • Jakoby by byly různé kříže. A v legendách také jsou: Kromě Ježíšova kříže je tu i Ondřejův kříž ve tvaru X, Ondřejův atribut. A Petrův kříž, obrácený hlavou dolů. "Kdo s čím zachází, tím také schází". Podle vlastních Ježíšových slov by měl býval zajít Petr mečem, ale dle legendy byla jeho smrt ještě daleko potupnější, než Ježíšova: Kříž, a ještě k tomu hlavou dolů. Všechno obrácené naruby, jeho vnitřnosti se mu hrnou do hlavy.
  • Náš Biskup Adolf Ulrich kázával asi v tomto smyslu: "Když následujeme Ježíše až na Golgotu, tak ale pod jeho křížem už naše kroky končí. Na Ježíšův kříž přibíjejí Ježíšovo tělo. Na Ježíšově kříži už více místa není. Kžíže, mezi kterými volíme, jsou kříže lotrů, lotra po levici a lotra po pravici." Možná, že i tento pohled nějak koinciduje s tím, co je to ten "náš kříž"?

Vylosovaný SZ verš (Žalm 77,14) dnes říká:

Gott, dein Weg ist heilig.

Doslova dle Luthera: Bože, tvoje cesta je uzdravující. Bože, tvoje cesta uzdravuje.

Tak to jsem blbě přeložil. Anebo že by v tom slově byly skryty oba významy? Tak tedy:

Bože, tvá cesta je svatá. (ČEP) A další verš pokračuje: "Který bůh je velký jako Bůh náš?"

Kral: Bože, zvatá jest cesta tvá.

  • Kdybych to bral dle svého prvního (asi blbého) překladu, pak bych tu viděl první důvod k tomu, proč Ježíše následovat: Protože jeho cesta uzdravuje. Tak jako nemocný potřebuje lékaře a jeho dobré rady, a nemůže třeba jíst jen to, na co má zrovna chuť a dělat vše, co se mu líbí, a musí se nějak omezit, podrobit někdy i procedůrám, které mu nejsou zrovna po chuti.
  • A teď k té svaté cestě: Svarý, jako oddělený, znamená svým způsobem také něco jedinečného. Tou jedinečností je to vyvolení a to povolání. Tady je ta "svatá cesta".
  • A tady jsem už také asi v koncích, pokud bych měl pokračovat ve výkladu, protože mě můžou napadnout všelijaké jiné cesty jiných svatých mužů. Ať už třeba z výchoodních náboženství, anebo třeba "církevních otců".
  • Třeba jaká byla cesta svatého Augustina? Z pěkného lotříka se vyklubal někdo, o kterém se mluví jako o svatém, jakoby hodném následování. Ale možná, že právě tady může být ten problém: Augustin měl svůj kříž, tak jako i Petr či Ondřej měli každý svůj kříž. A přitom ty své kříže vláčeli jako ti lotříci stejným směrem, na Golgotu, a pravděpodobně po té samé cestě (i když v evangeliích nečteme podrobnosti o tom, jak a jestli vláčeli lotříci své kříže). Jejich kříže byly lotrovské, ale ta cesta, svatá. Jiné cesty asi nebylo.