Hesla Jednoty bratrské/2009-03-14

Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu. [Žalm 103,17-18]

S podobným Heslem jsme se setkali nedávno, a to Hesla Jednoty bratrské/2009-02-22. To heslo je tak podobné, že nás ani nepřekvapí, že oba verše jsou ze stejného, a to 103. Žalmu. Když si jej přečteme, zjistíme že podobný motiv se tam vyskytuje po třikráte:

11: Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí;
13: Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
17: Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů,
18: s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.

Všechny tři verše nějak souvisí se strachem, a možná nám připomenou staré slovo bohabojnost. Bohabojného člověka si nemusíme představovat jako někoho uťápnutého a ustrašeného. Naproti tomu, koho si představíme, když o něm někdo pronese: "Ten se čerta ani Boha nebojí!" Někdo si představí nebojácného hrdinu; jiný zase otrlce, kterému není nic svaté, který nemíní cokoli respektovat a který je schopen všeho.

Lidský strach, to je naše přirozenost. Svého vnitřního strachu se nikdo z nás nezbaví. Je v tom naše stálá slabost, kterou vyplňuje žalmista prostor mezi 13. a 17. veršem:

14: On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.
15: Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí;
16: sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě

Dnešní doba akceleruje dobrodruhy, kteří jsou schopni jednat bezohledně a na vlastní pěst, vidí v nich hrdiny, závidí jim. A ledackdo by se podivil, kdyby někoho tak tvrdého viděl někdy zaplakat, anebo se roztřást jako osika.

Kupodivu ale je strach i nějakou vnitřní potřebou. Kde by se jinak brala oblíbenost hororů a strešidelných příběhů? Když člověk pociťuje nedostatech strachu, vytváří si vlastní imaginární svět, ve kterém se může bát.

Anebo to může být i naopak: Strach, přiznat si vlastní strach. Ze strachu před skutečným strachem si vytváříme množství jiných strašáčků a bubáčků – takových, které bychom mohli v případě potřeby i zesměšnit, oddechnout si, říci, že to byla jen taková hra.

Strach a bázeň, to ale není jen slabost, je to i síla. Bezstarostnost, to je také něco jako lehkovážnost. Horolezec, který by se vůbec nebál, by brzy skončil roztříštěný pod skalou. Strach nás chrání v každodenním životě před bolestí a smrtí. Strach, to je anticipovaná bolest: představíme si, jak by nás to mohlo bolet, kdybychom přestali být opatrní. Malé dítě, které se spálí o oheň, už před ním má do budoucna respekt: i když je to neochrání před pokušením, pohrát si občas se zapalovačem.

Některé novodobé teologické proudy se snaží představu "bohabojnosti" odsunout na vedlejší kolej. Představují nám Hospodina jako laskavého otce, který, když trestá, tak mírně, více nás miluje a odpouští, takže není nutné se jej bát. Strach z Boha jako by byl pojem, patřící minulosti. Moderní věda nás osvobozuje ze strachu z přírodních živlů a moderní teologie nás osvobozuje od strachu z Boha.

Osvobození ze strachu před Boží tváří ale není naším osvobozením. Neosvobozuje nás ani od strachu před lidmi, kteří jsou zlí. Takovou zlobu poznal Ježíš na svém vlastním těle, i jeho čelo smáčel smrtelný pot, hrůza. Ale i velkých dobráků je někdy důvod se oprávněně obávat – vždyť i ďábel, pokoušející Ježíše na pouši, vypadal v podstatě jako velký dobrák.

Strach z naší duše nevymeteme, je to naše přirozená vlastnost. Ničeho se nebát – to není normální. Takže otázka nestojí, jestli se bát anebo nebál, ale: koho či čeho se bát?

Na tuto otázku odpovídá žalmista jednoznačně: Jedině Boha se budeš bát. Je to on, jediný, který může být strážcem tvého svědomí. Můžeš v životě projet všechny lidské soudy, ale nejdůležitější je, jak obstojíš na tom soudu posledním. Toho je zapotřebí se bát: Až se tě zeptají, kde jsi byl, co jsi dělal, co jsi vyváděl, myslel, činil? Co po tobě zůstalo? Nevymlouvej se, že jsi měl málo času: Dali jsme ti celý tvůj pozemský život.

Strach z Boha tu není, aby nás demorlizoval a zastrašoval, aby nás paralyzoval před jakýmkoliv projevem odvahy. Naopak: Strach z Boha je tou největší silou, která nám může dát odvahu, když máme odpovědět lidem: ANO, ANO či NE, NE. STrach z Boha je tím jediným prostředkem, který nám může dát vysvobození od strachu z lidí, z věcí, z náhod, z politické situace, z vývohje na finančním trhu.

Ano, kromě strachu nám dává Hospodin i svou milost, která je jedním z největších darů, které můlžeme dostat. I když je to milost zadarmo, není tak docela za darmo: něco to někoho stojí. Něco to stálo Ježíše Krista, něco to stojí svatého Ducha, kterého tak často zarmucujeme svýi myšlenkami i skutky.

Znevážení toho, co se nám dává zadarmo, postihuje dnešní dobu. Mnoho lidí nemá důvěru ke svobodnému software, který "je zadarmo", a raději si koupí proprietární operační systém. Nedochází jim, že i to, co se dává "zadarmo", stálo mnoho úsilí, odříkání a práce. Ale to, co je "zadarmo", nemusí být "nadarmo".

A to záleží i na nás: Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.