Budoucnost ve vzdělávání

Současné vzdělávání překypuje množstvím problémů a je za ně kritizováno. Jednoznačně potřebuje pořádný w:upgrade. Jaká je jeho budoucnost?

Úvod

Slovo vzdělávání si často spojujeme se školou. Tím se však dopouštíme chybného zjednodušování, jenž se nám může v budoucnu vymstít. Vzdělávání se totiž odehrává i na mnoha dalších místech, institucích a projektech, nikoliv pouze ve škole. Vzdělávání tedy není pouze přípravou na dospělost nebo přípravou na budoucí zaměstnání. Dosažením těchto cílů, potřeba se vzdělávat nekončí. Stává se nikdy nekončícím procesem, jenž transformuje své s vstupy na nové výstupy v závislosti na čase vůči práci (velikosti učení). Dospělí se chce učit a stále se zdokonalovat, protože cítí (vnímá) rozdíl mezi tím, čím je teď a čím by chtěl být.

Vzdělanost má velký význam pro lidskou civilizaci. Posunuje jí dál. Už nepereme oblečení v ruce u řeky, ale hodíme prádlo do automatické pračky. Necháváme za sebe pracovat stroje stále častěji a častěji. Usnadňují nám život. Dělají nás snad stroje línějšími? To si nemyslím.

Zabalení výrobku do krabice není pro člověka zase až tak těžké a složité. Pouze trocha svalové práce a několika pohybů. Zvládneme to jednoduše a intuitivně, ani nad tím nemusíme příliš přemýšlet. Ovšem vytvoření balícího stroje už dá zabrat. Spotřebuje hodně času a přemýšlení, mnoho intelektuální kapacity vymyslet a navrhnout všechny jeho části a senzory. Vše se musí pečlivě naplánovat. Vytvoření stroje tak spotřebuje více inteligence než pouhé zabalení předmětu do krabice rukama.

Není tedy namístě zastavit se a ustrnout v čase, dělat věci po staru, a to i kdyby takováto činnost byla jednoduchá a nebyla fyzicky namáhává. Rozhodně se vyplatí jít dopředu, zkoušet nové věci a vymýšlet způsoby jak práci za nás zastanou stroje. Posune to naše možností a schopnosti o další krok dál. Zbyde nám více času na to co je skutečně důležité.

Vlastní stať

Zahlcení informacemi

Ve školách, ať už se jedná o základní, střední a odbornou, nebo vysokou školu, neustále přibývá učiva. Vědomosti mají tendenci divergovat (rozbíhat) a zvětšovat tím svůj objem. Kolem nového poznatku, se kumulují poznatky nové a původní téma ze zvětší do podoby nového oboru. Vznikají tak nové a nové obory a nové specializace. Každý proto umí jen něco, jen to svoje, svůj obor svou specializaci. Což asi není vyloženě špatné. Zaprvé vědomostí je mnoho a nikdo tedy nemůže vědět všechno. Zadruhé žijeme v kultuře, jehož společnost i ekonomika je založena na principech dělby práce a nerovnováhy, vzácnosti. Nikdo tedy nemá vše, ale to co potřebuje může směnit nebo si koupit za to co vyrobí. Vyrobí to o co je zájem, co lidé potřebují a jeho ho nedostatek. Takové nerovnoměrné rozdělení přímo vybízí ke specializaci. Zapotřebí je mnoho profesí: truhlář, zedník, skladník, sklenář, frézař, knihovník, spisovatel, herec, voják, manažer, účetní, hokejista, učitel ... Je jich mnoho a všichni jsou více či měně potřební. Profesí existuje tolik, že není možné, aby jeden člověk uměl všechno.

Specializace se tak jeví jako logický důsledek rozšiřování vědomostí, oborů a pracovních činností. Divergence vědomostí má za následek divergenci v mnoha lidských oblastech a to proto, že nárůst vědomostí úzce souvisí s tím co všechno je možné dělat. Divergence vědomostí také zvyšuje počet výrobků. Roste množství informací ale člověk má jen omezenou kapacitu toho kolik informací dokáže zpracovat, nedokáže pojmout všechny informace na jednou. Doba je proto rychlá a všeho všude hodně.

Zahlcení informací dosahuje kritických hodnot. Je-li jich hodně, máme pocit chaosu a neuspořádanosti. Ne proto, že by informace nebyly vůbec uspořádané, ale proto, že jich je hodně což klade nové požadavky na nové formy uspořádání. Uspořádanost podle kategorií, a různých vlastností nestačí. Protože jich najednou existuje mnoho. Menší a obecnější kategorie také nestačí, protože člověk nemá čas se učit od obecného po konkrétní pokud je obor rozsáhlý. Člověk obvykle hledá konkrétní odpověď na konkrétní otázku, ale počítače mu často nerozumí. Existuje totiž veliký rozdíl mezi tím otázku formulovat nebo přesně definovat. Pokud je dotaz přiliž obecný a má málo parametrů, výsledkem je nalezení mnoha informací, stránek, knih, časopisů, webů, které se tématem byť jen trochu dotýkají. Příliš rozsáhlý dotaz také není řešením. Nalezení odpovědi je tím více vzácnější.

Učit se nazpaměť nebo vyvozovat

Učit se něco nazpaměť (memorovat, drilovat), patří mezi staré a velmi užívané až nadužívané metody učení. V záplavě informací roste obliba v alternativní metody, například si vědomost nepamatovat, ale být schopen si ji odvodit, najít nebo jinak získat. Stačí znát základní vzorce a konkrétní podobu potřebného vzorce si odvodit úpravou vzorce, nebo složit vzorec ze základních vzorců díky pochopením problému. Schopnost najít si informace například na internetu se dnes již dokonce vyučuje a je samo o sobě novým oborem. Trend v učení si razí cestu skrze získání dovednosti poradit si. Přesto je učení se nazpaměť nejrozšířenější a nejužívanější metodou ve školách. Dochází tedy k názorovému střetu mezi učení se nazpaměť a schopnosti poradit si jinak.

Pokládám však za hloupé, hodnotit, která metoda je lepší. Zastávám názor, že každá metoda má své uplatnění v různých situacích.

Násobilka patří mezi typické příklady, kdy učení se nazpaměť znamená výhodu. Když jdete do krámu, potřebujete si rychle sečíst kolik budete platit nebo kolik vám prodavačka vrátí a potřebujete to co nejrychleji a nejpřesněji. Odvozovat nějaké vzorce tady nemá smysl. Stejně tak odvozování násobilky v takovém případě jen zdržuje. Učení se nazpaměť se proto hodí vždy tam, kdy není prostor ani čas přemýšlet, kdy je třeba jednat rychle. Není moc efektivní hledat na internetu takové věci jako, jak vypadá pes nebo kočka, co je to auto nebo kdo je to táta a máma. Jsou věci, které potřebujeme vědět a také většinou víme, neboť to také aspoň občas používáme nebo někdy vidíme. Jsou vědomosti, které si potřebujeme tahat sebou a mýt k nim kdykoliv přístup.

Ovšem kdo je to Božena Němcová a že napsala "Babičku" není zase až tak důležité. Tuhle informaci jsem potřeboval jen ve škole, když se na ní ptala učitelka. Jinak už nikdy. Avšak tím nechci říci, že by tato informace nebyla vůbec důležitá to ne. Jen nejde o ten typ informace, který člověk potřebuje nutně k životu. Čím více člověk umí, i když to vyloženě nepotřebuje, tím lépe a rychleji se učí. Pokud si totiž pamatujete něco, co má souvislost s něčím novým, jenž si potřebujete zapamatovat tím lépe a rychleji se to lze naučit. Lidé, kteří toho hodně přečetli a hodně zažily se proto lépe učí. Ale existence souvislosti mezi naučeným a nově učeným není jediný důvod. Za druhý důvod považuju fakt, že mozek se chová podobně jako sval. Čím více se mozek cvičí tím lépe funguje.

Není efektivní se na to vymlouvat: "Nevadí, že to nebudu potřebovat, stejně se to naučím, aspoň si cvičím mozek." Existuje mnoho vědomostí a i těch důležitých je hodně. Nikdo z nás asi neumí všechno co potřebuje nebo co potřebovat teprve bude. Jsi-li dokonalý tak hoď kamenem. Jenže nikdo nejsme dokonalí. Proto má smysl, učit se to co potřebujete a to o čem víte, že pravděpodobně potřebovat budete, ale nemá smysl učit se to o čem nemáte tušení jestli to potřebovat budete. Nemá smysl učit se vědomost jako prevenci.

Souvislosti a pochopení

Realizoval jsem experiment č1. Vypsal jsem si pár čísel a jmen z telefonního seznamu a rozstřihal je na jednotlivé informace (Jména a telefonní čísla). Náhodně jsem kousky papírků rozprostřel na stůl a nestačil jsem se divit. Měl jsem jen nesrozumitelnou hrst informací. V rozházeném a neuspořádaném stavu informace nedávali smysl. Nebylo jasné, které číslo patří ke kterému jménu. Žádná značka nebo nápověda jak to k sobě patří. Musel bych se podívat do mobilu nebo zkusit zavolat na ta čísla a postupně zjistit ke komu, jaké číslo patří. Pochopil jsem důležitou věc. Neuspořádané informace nestačí k pochopení nebo k získání vědomostí. Musí být propojeny jinak je obtížné chápat souvislosti.

Realizoval jsem experiment č2. Vytvořil jsem si v Excelu jednoduchou databázi historických událostí. Tabulka měla jen dva sloupce (datum a popis události) a obsahovala 60 řádků (záznamů). K celé tabulce jsem se pokusil napsat co jsem se z informací naučil a co pochopil. Zjistil jsem, že moje pochopení bylo velmi povrchní a nepovedlo se mi vytvořit syntézu vědomostí ani jinou formu pochopení souvislostí nebo generalizace poznatků. Pouze jsem dokázal konstatovat, jak se střídali různí panovníci, co kdy bylo vynalezeno, nebo kdy byla jaká válka. Avšak chyběli jakékoliv souvislosti, o příčinách, následcích a podobně. Pochopil jsem důležitou věc, že pokud chci něčemu porozumět, potřebuju znát co nejvíce souvislostí (propojené informace). Fakt, že roku 1212 byla vydána w:Zlatá bula sicilská. Neříkal nic o důležitosti toho dokumentu. Až po přečtení celého článku na Wikipedii jsem pochopil důležitost té události.

Propojení různých informací má z nějakého důvodu, zásadní vliv na pochopení na získání vědomosti. Ale samotné propojení ještě vědomostí není. Získání vědomosti je transformačním procesem, jehož vstupem jsou informace, které se transformují do vědomosti. Tento proces transformace považuji za pochopení, které není konstantní ale v průběhu transformace se mění. Dá se říci, že pochopení je funkcí.

Závěr

Posledních 100 let vzdělávacího systému diktovala industriální kultura. Firmy mají velký vliv na podobě vzdělávání, proto také zdělávání připomíná firmu. Ovšem industriální kultura se pomalu ale jistě mění na kulturu vědomostní. Firmy budou mýt stále svůj vliv na podobu a rozvoj vzdělávání, ale samotné školství je velmi konzervativní i přes to, že v něm probíhají časté reformy tak se nepřizpůsobí dostatečně rychle. Pomalá adaptace bude působit na školství negativně a školství jako takové bude upadat. Což poskytne firmám možnost prosadit se na trhu vzdělávání. Vzdělávání se stane službou poskytující firmami. Bude placené nebo částečně dotované státem k vůli finanční dostupnosti. Tyto služby vzdělávání budou více otevřené a více propojené a budou využívat více propojitelnosti a cloud systémů. Součástí vzdělávacích služeb bude vytvoření vzdělávací komunity. Budou se stírat rozdílí mezi učiteli a žáky. Každý žák může být učitelem a naopak. Tento způsob umožní rychlejší růst vědomostí s tím, že vědomosti budou více propojené a integrované.