Úvod do sociologie/Obecná sociologie

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Obecná sociologie[editovat]

Aneb to, co se učí ve škole:

Sociologie je společenská věda zabývající se fungování společnosti , společenskými vztahy , vztahy jednotlivce a společnosti , strukturou společnosti , společenskými nebo sociálními systémy , mírou společenské konformity ( = míra naplnění společenských norem )

Člověk jako individuální a sociální bytost[editovat]

Člověk jako osobnost utváří díky třem faktorům :

  1. Biogenní faktor – vzhled , výška …
  2. Psychologickému faktoru – charakter , vlastnosti …
  3. Socializační faktor – jak nás ovlivňuje společnost

Faktor socializace snižuje osobitost ( individualitu ) jedince díky společenským normám . Socializace se uskutečňuje ve společenských a mezilidských vztazích vzájemným působením osob , skupin a institucí .

Socializace se rozlišuje na primární, sekundární a terciální[editovat]

Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života. Sekundární socializace připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a probíhá zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá zhruba od třetího roku života. Terciální socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím . Socializace probíhá záměrně a nezáměrně. Záměrná socializace je výchovně vzdělávací proces . Nezáměrná socializace probíhá živelně a to formou odkoukání různých životních stylů z novin , časopisů , televize , dospělých , ekonomické dopady . Socializace je proces začleňování člověka do společnosti . Dochází v něm k proměnám , jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeňete a sociálním učením se z něho stává člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti . Z člověka jako z biologické jednotky se stává společenská bytost .

Základní aspekty socializace[editovat]

  • osvojení si základních kulturních návyků ( např. slušné chování , stolování apod. )
  • účelné používání předmětů denní potřeby
  • osvojení si mateřského jazyka a dalších forem komunikace
  • získávání vzdělání – základní poznatky
  • vytvoření základních sociálních rolí
  • orientace v základních společenských normách a hodnotách
  • postupný vývoj sebekontroly

Socializace je celoživotní proces a není bez problémů . Mezi socializační problémy patří např. izolace jedince v dětství – tzn. „ vlčí děti „ , kdy neměli dostatek podnětů z kultury člověka . Člověk a společnost se vzájemně ovlivňují , jde o oboustranný vztah . Funguje tu i určitý paradox , kdy na jedné straně se člověk socializuje , na druhé je zároveň nutnost , aby se individualizoval , rozvíjel svoji jedinečnost v rámci lidského rodu a společnosti .

Sociální učení[editovat]

Jde o učení a osvojování si chování a jednání spojené s určitou sociální rolí , sociálním statusem a normou. Obecné mechanismy sociálního učení jsou : Asociace ( podmiňování ) – Vytváření spojů mezi podněty , působící na jedince v časové a prostorové návaznosti , a odpověďmi jedince na ně Posilování ( zpevňování ) – založeno na odměnách a trestech . Sociální odměnou mohou být různé formy pochvaly , projevy sympatie , uznání a lásky . Sociálním trestem může být projev nesouhlasu , zamítnutí , zavržení , odepření projevů sympatie , pohrůžky . Odměny i tresty přicházejí jako regulátor sociálního učení od rodičů , učitelů , trenérů , vrstevníků a spolužáků . Observace ( nápodoba ) – Jedinec si osvojuje takové způsoby chování a jednání , za které je sociálně odměňován jako model ( např. kamarád , oblíbená filmová postava ) Vedlejší typy sociálního učení : Anticipace ( očekávání ) – očekávání druhých působí jako „ vmanévrování „ do určitého způsobu reagování , chování nebo jednání . Může mít pozitivní vliv ( např. říká-li matka synovi „ jsi šikovný , to dokážeš „ – vyjadřuje důvěru v jeho schopnosti , což posiluje jeho touhu dosáhnout cíle ) a negativní vliv ( např. reaguje-li učitel na dílčí neúspěch studenta „ zase nedostatečná , jako obvykle , to jsi celý ty „ , tak tím opakovaně vyjadřuje nedůvěru a nespokojenost , což nemotivuje k lepšímu výkonu ) Nápodoba – je běžná i u zvířat . Lidský jedinec se nápodobám učí řeči , mimice , gestikulaci , zdrženlivému či živému projevu citů , přejímání různých druhů zábavy , trávení volného času a také lze převzít způsob života a způsob chování k ostatním lidem . Zpravidla napodobujeme lidi či skupiny ( a jejich činnosti ) z našeho blízkého okolí . Identifikace ( ztotožnění ) – Vyjadřuje ztotožnění s osobou , k níž má jedinec vztah a chce se jí přiblížit a připodobnit . Jde o jakousi vyšší , vnitřní formu napodobování , protože je spojená s zvnitřněním morálně volných rysů ( např. cílevědomí jako starší bratr , statečný jako oblíbený literární hrdina ) . Je to tedy záměrné úsilí o převzetí chování a jednání modelu ( modelem může být prakticky kdokoli ) . Na rozdíl od výše uvedených forem sociálního učení , které regulovaly proces učení dítěte zvenčí , je identifikace autoregulace ( sebeřízení a sebevýchovy ) .

Tři základní sociální skupiny ovlivňující socializaci[editovat]

Rodina – Ovlivňuje nás především záměrně , tj. rodiče se nás snaží vychovat , částečně nás rodina ovlivňuje i nezáměrně Škola- Ovlivňuje nás především záměrně , ale i nezáměrně . Vrstevnická skupina - a) Formální : Vzniká seshora – je již předem nějak určená předpisy , pravidly , zákony , normami . Ve skupině převládá „ funkční vztah „ mezi členy , tj. vztahy neosobní ( např. pracovní skupina , vojenský útvar … ) Ve větších formálních skupinách mohou vznikat i skupiny neformální a neformální vazby . b) Neformální : Je závislá na povaze a aktivitě svých členů , je tvořena z jejich iniciativity , její členové se znají , mají k sobě blízký vztah a stejné zájmy a potřeby ( např. skupina přátel , zájmové kroužky … ) , pravidla , řád , normy si tvoří uvnitř skupiny členové sami .

Komunikace[editovat]

Je základním prvkem mezilidských vztahů . Obecně jde o spojení , ve smyslu společenského procesu , proto užíváme termínu sociální komunikace . Komunikace je vzájemné sdělování slov , myšlenek a pocitů , nejčastěji formou dialogu . V některých oborech se používá pojmu tok informací .

Představuje sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích . Probíhá jak tváří v tvář , bezprostředně , tak i „ na dálku „ ( dopisy , vzkazy ) . Může se týkat věcí vzdálených prostorově i časově , abstraktních a neexistujících ( pouze naše fantazie ) .

Komunikační strategie – je předem promyšlená a je základem dobrého projevu , ať už mluveného či psaného . V mezilidském styku platí :

  • není možno nekomunikovat = vždy něco sdělujeme
  • není možné nekomunikovat mimoslovně = nesdělujeme si pouhá holá fakta ( není důležité jen to , co říkáme , ale také jak a v jaké situaci to říkáme )

V mezilidském styku platí :

  • není možno nekomunikovat = vždy něco sdělujeme
  • není možné nekomunikovat mimoslovně = nesdělujeme si pouhá holá fakta ( není důležité jen to , co říkáme , ale také jak a v jaké situaci to říkáme )
  • není možné nijak se netvářit = když něco sdělujeme , vždy se přitom nějak chováme a to prozrazuje , jaký máme postoj k tomu co říkáme :
  1. sdělujeme svůj postoj k posluchači
  2. sdělujeme druhému svoje sebepojetí
  3. sdělujeme si kvalitu našeho vzájemného vztahu
  4. sdělujeme si pravidla našeho vzájemného styku
  5. sdělujeme si žádosti

Komunikace zahrnuje verbální i neverbální složku .

Neverbální komunikace se odehrává nejazykovými prostředky , které mohou být cílené ( uměle vytvořené ) např. znaková řeč , semafor , prstová abeceda . Prostředky mohou být podvědomé , nezáměrné a často mohou být doprovázeným jevem neverbální komunikace ( gesta ) . Neverbální komunikace může mít několik typů :

  • Gesta = Gesta rukou a pohyby těla zvyšují pozornost posluchačů . Gesta nesmějí přitahovat více pozornosti než mluvené slovo , ale naprostá nehybnost také nepůsobí dobře .
  • Mimika = Mimickými výrazy našeho obličeje se dají vyjádřit naše aktuální nálady – usmíváme se ( jsme šťastní , rozpačití , pohrdaví , zamilovaní ) , mračíme se ( jsme smutní , podráždění ) , ceníme zuby ( jsme rozzuření ) , máme otevřená ústa a vykulené oči ( jsme vystrašení , udivení ) – možností je mnoho
  • Oči – Oční kontakt je v komunikaci důležitý – posluchač , který se dívá na řečníka , tak vyjadřuje zájem o jeho projev . Chybou je , když nám někdo něco sděluje , a dívá se jinam , řečník může nabýt dojmu , že nás jeho projev nezajímá , a znejistí . Také není vhodný tzv . „ prázdný výraz „ a zíravý pohled , protože působí nepřirozeně . V rozhovoru udržujeme kontakt očima mezi 50% až 60% , kdy hovoříme , a mezi 75-85% času , když nasloucháme .
  • Posturologie – Komunikace prostřednictvím celé postavy .

Základní typy sociální komunikace[editovat]

  • Meziosobní – Je přirozeným východiskem pro všechny typy komunikace ).
  • Skupinová – Vytváří složitější komunikační sítě ( např. školní vyučování )
  • Masová , hromadná - Uskutečňovaná prostřednictvím tisku , televize , rozhlasu a jiných médií ( internet atd. )

Existují skupiny členské a) vlastní – Člověk je uznávaným členem

                                       b) cizí – Nejsme členy skupiny otevřené – do otevřené skupiny
                                           se mohou lidé dostat a opustit ji , kdy chtějí
                                       c) uzavřené – opuštění uzavřené skupiny může být trestáno

Specifickou formou cizích skupin jsou Referenční skupiny – jedinec k takové skupině vztahuje své jednání v očekávání , že bude akceptován jako člen . Jedinec se často hluboce identifikuje se skupinovými cíly a normami . Cítí potřebu dokazovat , že je členství hoden . Součástí přijetí mohou být různé přijímací obřady , zkoušky a rituály , jejímž cílem je prověřit nového člena a zároveň urychlit jeho adaptaci skupině .

Typ komunikace : a) Vertikální – komunikace nadřízeného a podřízeného

                             b) Horizontální – komunikace na stejné úrovni , většinou na základě
                                                         stejného sociálního postavení

Deviace

Sociální deviace je sociologický pojem z počátku 20. století k označení chování jednotlivce nebo skupiny, které porušuje sociální normu. Tato odchylka od normy může být negativní (častější užití), ale i pozitivní. Opakem deviantního chování je chování konformní. Vnímání deviací se mění v závislosti na kulturním prostředí, na sociálním prostoru a času. Hodnocení určitého chování jako deviace je závislá na hodnotícím subjektu a na jeho pojetí společenských norem, například i náboženská, ideová nebo mocenská menšina může považovat za deviantní jednání většiny, a současně být sama většinou považována za deviantní. Jedná se o duševní poruchu osobnosti lidského jedince , důsledkem je asociální chování .

Deviace dělíme : a) Morální – Patologické hráčství , alkoholismus .

                           b) Právní – Pedofilie .

Druhy deviací : - Alkoholismus = Je drogová závislost na alkoholu, doprovázená silnou potřebou jeho konzumace, ztrátou sebekontroly, abstinenčními symptomy a v počáteční fázi tolerancí (k opilosti je třeba větších dávek). - Fetišismus = Užívání neživých objektů (oděvy, obuv, guma, kůže atd.) jako podnětu pro sexuální vzrušení a uspokojení. V některých případech mohou sloužit ke zvýšení sexuálního vzrušení dosahovaného jinak obvyklým způsobem (například preference určitých druhů oděvu). - Fetišistický transvestitismus nebo transvestitický fetišismus = Nošení šatů opačného pohlaví převážně za účelem dosažení sexuálního vzrušení. Rozlišuje se od transsexuálního transvestitismu, kde účelem je ztotožňování se s rolí opačného pohlaví. - Exhibicionismus = Tendence ukazovat genitál nečekaně (zpravidla cizím) lidem bez záměru dalšího kontaktu. - Voyerství = Tendence sledovat jiné osoby při sexuálním nebo intimním chování. - Sadomasochismus = Upřednostňování sexuálních aktivit spojených s omezováním osobní svobody, působením bolesti nebo pokořováním. Sadomasochistické aktivity a situace mohou být i hrané a souhlasné. Jestliže osoba takové aktivity raději přijímá, jde o masochismus, jestliže je raději sama provádí, jde o sadismus. Od sadomasochismu se liší patologická sexuální agresivita i krutost nebo zloba, která nemá souvislost s erotismem. Za projevy sadomasochismu bývají považovány i mnohé ze sexuálních praktik, které bývají uváděny v různých populárních „seznamech úchylek“ (manipulace s exkrementy, škrcení, vkládání předmětů nebo bodání do genitálií nebo bradavek atd. - Pedofilie = Erotické zaměření na děti, zpravidla prepubertálního a raně pubertálního věku. - Zoofilie = Pohlavní styk se zvířaty . - Nekrofilie = Sexuální aktivity s mrtvými těly . - Koprálie = Lidský jedinec pojídá své nebo cizí výkaly . - Gerontofilie = Mladý jedinec vyhledává sexuální kontakt se starými osobami . - Nymfomanie = Extrémně sexuálně činný jedinec .

Sexuální úchylky začaly být chápány jako zdravotní problém a jako vrozená dispozice teprve koncem 19. století, kdy největší odborný zájem byl věnován masturbaci a homosexualitě. Do té doby bylo sexuální chování vnímáno převážně v rovině morální, výchovné a trestně-právní. Ale i kontext jejich zařazení do psychiatrických klasifikací se od počátku velmi často a zásadně měnil.

Deviace rasistické a nacionalistické , šovinistické

Rasismus = Je rozdělování lidí na jednotlivé rasy a tvrzení , že určité rasy jsou nadřazeny jiným rasám . Je to politická teorie a ideologie, která vnikla v souvislosti s rozvojem biologie a Darwinovy teorie boje o přežití. Vychází ale z xenofobních názorů, které se ukázaly jako vědecky neopodstatněné. V dějinách způsobily tyto předsudky několik válek a smrt desítek až stovek milionů lidí . Rasismus může vést až k násilnému střetu mezi jednotlivým rasami – genocida = je zločin proti lidskosti, spočívající ve vyvražďování určité skupiny lidí definované na základě jejich etnika či rasy. Nacionalismus = Je ideologie zrozená v 19. století. Vychází z patriotismu, je založen na pojmech národ, etnikum a etnická příslušnost a národní identita. Nacionalismus vznikl jako vědomí příslušnosti k jednomu národu (většinou zejména vymezením se vůči národu jinému). Později se stal nedílnou součástí politického i společenského diskursu, politických doktrín i argumentací . Nacionalismus je kolektivní vědomí soudržnosti k jednomu národu, etniku či území, jež je motivováno snahou o dosažení autonomie či úspěšnou expanzi na jiná území .Ve svém vývoji i v současné době se vyskytoval a vyskytuje mj. v řadě umírněných i extrémních, agresivních projevů . Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol, neboť v dějinách prošel řadou podob, a proto je vždy vhodné přesně označit v souvislosti s jakým regionem a jakým obdobím o nacionalismu hovoříme. Stejně tak na vědecké úrovni (zejména ve společenských vědách) byla a je vedena řada diskusí o postatě a definici nacionalismu. Mnoho vědců zabývajících se sociologií, politologií či historií přišli se svými vlastními koncepty nacionalismu, které se často radikálně liší. Proto vždy vzájemné komunikaci na odborné úrovni prospěje, když jsou uváděny výchozí koncepce pro jednotlivá tvrzení. Šovinismus = Výraz pro extrémně vyhrocený nacionalismus jenž je charakterizován hlásáním nacionální výlučnosti, vyvoláváním nenávisti k jiným národům a falešným přesvědčením o nadřazenosti vlastního národa. V dějinách mezinárodního dělnického hnutí byla příkladem šovinistických postojů politika pravicových vůdců sociálně demokratických a socialistických stran v období 1. světové války, kteří hlásali, že v duchu "společných národních zájmů" je třeba stát na stanovisku "obrany vlasti" a podporovat politiku "svých" vlád. Lenin označil jejich oportunistické stanovisko za sociálněšovinistické, neboť zájmy dělnické třídy byly ve jménu nacionálních hesel zcela otevřeně podřízeny buržoazii. (Podle jména francouzského napoleonského granátníka N. Chauvina, satirické postavy z komedie bratří Cogniardů) Tyto deviace jsou deviacemi tzv. společenskými , jsou získané v průběhu života , člověk se s nimi nerodí .

Sociálně patologické jevy

Sociálně patologické jevy jsou takové jevy , které jsou v rozporu s normami dané společnosti a jsou důsledkem selhání společnosti.

Sebevražda

Sebevražda je sociálně patologický jev vedoucí ke znehodnocování lidského života a ve svém důsledku může vést až k determinaci ( rozpadu ) společnosti . Sebevražda je akt vědomého odebrání si života. Člověk, který tento čin provede, se nazývá sebevrah. 10. září - Světový den prevence sebevražd Sebevražda patří mezi tři nejčastější příčiny smrti .

Rozlišuje sebevraždy : - Anomické – Anomie je stav vykořenění = pocit , že nikam nepatřím . - Altruistické – Sebevražda spáchaná za pomoci jiné osobě . - Altruismus (altruistické jednání) je označení pro nesobeckou filosofii či osobní přesvědčení upřednostňující nesobecké jednání nebo nesobecké jednání samotné (též lze vyjádřit jako upřednostňování zájmů jiných lidí a nějakého celku nad zájmy jednotlivce). Nesobeckým se myslí takové vědomé jednání, které jednajícímu škodí, resp. přináší nevýhody, za účelem prospěchu někoho jiného. - Egoistické – Účelové . Jedná se o sebevraždy , kdy se určitý jedinec snaží vyřešit svůj problém bez ohledu na ost. lidi . - Sebevražda plánovaná, bilanční - Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí, pouze člověk s velmi pomstychtivým motivem s sebou chce vzít co nejvíc jiných lidí. To je případ fanatických teroristů nebo prostě člověka v hlubokém týlu nepřítele, ať se jedná o jakékoliv pojetí výrazu nepřítel (osobní, válečný, atd.). Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky „volání o pomoc“, pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav. - Sebevražda impulzivní - Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích („padla poslední kapka“), může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zdržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí. - Sebevražda předstíraná - Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah se zajistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil – tedy vydírané osoby. „Bolí mě to proto, že jsi byl zlý.“ Hrubší zacházení s vyděračem se ukázalo jako celkem přínosné. Ve zdravotnických zařízeních bývali „práškaři“ nuceni podílet se na úklidu po výplachu žaludku, řezné rány se zašívaly bez většího umrtvení. Stále platí, že přistoupení na hru sebevraha znamená jeho vítězství . Zvláštní typy sebevraždy :

- Harakiri , resp. seppuku je japonská rituální sebevražda.
- Sebevražedné útoky : Kamikaze (česky: Božský vítr) je japonský termín původně označující tajfun, který zničil mongolské invazní loďstvo připravující se na dobytí Japonska. Na konci druhé světové války byl tento pojem použit pro označení pilotů, kteří se s letouny napěchovanými trhavinou vrhali na spojenecké lodě. V zemích mimo Japonsko je toto slovo používáno při označení sebevražedného útočníka.
- Tzv. asistovaná sebevražda je dle českého trestního práva nedovolené a jako vražda posuzované usmrcení (většinou provedené lékařem) nevyléčitelně nemocných, trpících atp. osob, které si přejí zemřít. Bývá také označována jako euthanasie, což vede k určité terminologické nejednoznačnosti.

Sebevraždou se v minulosti zabývali např. Masaryk či Durkheim .

Zneužívání psychotropních látek

Psychotropní látka je taková látka , která ovlivňuje psychické projevy člověka a chování člověka . Na psychotropní látky je možno vytvořit si psychickou i fyzickou závislost . Psychotropní látky dělíme na legální a nelegální . V ČR jsou legální od 18-ti let : alkohol , tabákové výrobky .

Nelegální látky se dále dělí : 1) Halucinogeny = Látky , které způsobují halucinační stavy a výrazně odlišné vnímání reality , např . LSD a lysohlávky . 2) Stimulanty = Látky vedoucí k zvýšené psychické i fyzické výkonnosti , k odstranění únavy , např. extáze , pervitin , opiáty ( látky navozující stav otupělosti , zklidnění , odpoutání se od starostí všedního dne ) , heroin . 3) Konopné látky = Marihuana , hašiš , látky z Konopí seté , obsahují THC . 4) Látky těkavé = Ředidla , toulen , technický benzín . Tyto látky jsou volně v prodeji , ale jen pro řemeslnické využití .

Šikana

Šikana je týrání, ponižování nebo omezování jedince nebo jedinců jiným jedincem nebo skupinou. Šikanování může mít fyzickou i psychickou podobu. Šikanovaným bývá často jedinec, který se nějak odlišuje. Původcem šikany bývají starší, vyspělejší nebo silnější jedinci nebo skupina disponující početní převahou. Šikana je častým jevem ve školách a to jak v rámci jedné třídy, tak v rámci školy jako takové (tj. starší žáci šikanují žáky z nižších tříd). Šikana je formou projevu násilí a agrese. Dle Vágnerové je toto chování obvyklé u školáku v dětství a prepubertě (přibližně 6-12 let) a je důsledkem potřeby dětí jednat v tomto věku jako smečka (davové chování). Účast na šikaně může být vedena snahou stát se součástí skupiny, získat ve skupině lepší postavení, pomstít se, ovládat druhou osobu nebo je prostě projevem agrese. U chlapců je typičtější fyzická forma u dívek verbální.

Šikana je dle výzkumů přítomná takřka na všech školách. Nevyhýbá se ani středním školám, může se objevit i na vysokých (koleje). Výraznější na učilištích než na gymnáziích. Agresorem může být jak problémový silák se špatnými studijními výsledky, tak miláček učitelů a třídní premiant. Vůdcové neformálních partiček mohou k šikaně provokovat ostatní členy party. Šikana může být ojedinělá nebo systematická. Ojedinělá šikana bývá považována za klukovinu nebo pošťuchování a obvykle nezanechává trvalé následky. Systematická šikana vyvolává v dítěti obranné reakce a může způsobit dlouhodobé problémy. Šikanované dítě dává okolí signály, které směřuje na učitele, rodiče příp. vedoucí v zájmových kroužcích. Pokud se šikana děje ve škole, může dítě odmítat bez důvodů do školy chodit, nebo si důvody evidentně vymýšlí. Dítěti se zhorší prospěch, klesne nálada, je apatické a propadá depresím. Šikana může vyústit i v demonstrovanou sebevraždu.

Formy školní šikany:

- fyzické násilí
- pomluvy
- zesměšňování (snižování pozice v kolektivu)
- vyhrožování (násilím, vyzrazením tajemství apod.)
- vydírání (dítě musí nosit peníze pod pohrůžkou násilí, nechávat opisovat DÚ apod.)
- braní věcí (peníze, svačina, sešity)
- poškozování majetku (zašpinění oblečení, trhání sešitů)
- ignorování jedince
- žalování nebo pomlouvání u učitele
- u starších může mít sexuální podtext

Efekt na šikanovaného:

- zhoršení prospěchu
- záškoláctví
- útěk k drogám, alkoholu
- trauma
- deprese, apatie
- problém s navazováním vztahů
- snížení sebevědomí a sebehodnocení
- strach
- stres
- demonstrovaná sebevražda nebo sebevražda

Mobbing = Druh rafinované šikany na pracovišti. Termín používal původně etolog Konrad Lorenz a popisoval jím chování zvířat, která si chrání své území. V současné době mobbingem označujeme úmyslné intrikování a šikanování ze strany spolupracovníků. Šikana se většinou vyskytuje v primitivnějších společenstvích (vojna, škola) a je průhlednější. Mobbing je mnohem rafinovanější a zákeřnější. Pokud někdo znepříjemňuje někomu systematicky život alespoň jedenkrát týdně po dobu půl roku, může se jednat o mobbing. Ostrakismus = Je v původní formě tak zvané střepinové hlasování o vypovězení občana ze starověkých Athén. V současné době je tento pojem používán obecně, ostrakizovat znamená vyloučit jedince z kolektivu. V současnosti je tento pojem používán v sociologii pro jednu z forem sociální kontroly. Ostrakismus je vytěsnění jedince z kolektivu nebo společnosti, jeho částečné nebo úplné ignorování. Je využíván kolektivem jako trest nebo někdy jako forma nátlaku. Nejčastější je v kolektivech dětí a mladých lidí, kde slouží k částečné nebo úplné izolaci neoblíbeného jedince.

Terorismus

Je sociálně patologický jev , kdy určitá skupina prosazuje své nelegitivní či neoprávněné požadavky formou nátlaku či násilí . To vede k obětem na životech a v konečném důsledku k destabilizaci dané společnosti . Terorismus je definován jako souhrn antihumárních metod hrubého zastrašování politických odpůrců hrozbou síly a užití různých forem násilí. Vedle individuálního terorismu existuje terorismus skupin, některé koordinují svoji činnost na mezinárodní úrovni (mezinárodní terorismus).

Vnitřní terorismus lze rozdělit na terorismus státní (teror) a na terorismus revoluční, to podle toho, zda jeho cílem je posílit moc státu, nebo ji rozložit. Stát se může uchýlit ke státnímu terorismu – podpoře destabilizující teroristických akcí za účelem posílení centrální autority. Ten může být také protagonistou válečných obdob terorismu, když se ve válce uchýlí ke kobercovému bombardování s mimořádně zničujícím efektem, anebo k bombardování, které má nepřítele definitivně zastrašit.

Mezinárodní terorismus má různé podoby. Známe především terorismus vedený s cílem získat nezávislost, případně terorismus separatistický (jedná-li se o hnutí, která se tímto způsobem pokoušejí osvobodit z koloniálního útlaku, vytvořit nezávislý stát, či se připojit ke státu jinému, než je ten, k němuž patří). Protikladem k tomu může být koloniální teror vytvářený mocnostmi, které nechtějí postoupit kolonie. Terorismus vedený snahou o nezávislost je svou povahou vždy i mezinárodní, protože své akce přenáší i mimo hranice území, jež je předmětem střetnutí (to je případ palestinského terorismu, ačkoliv je tento status sporný).

Pro úplnost je potřeba uvést ještě případ poslední podoby terorismu takříkajíc v měřítku planetárním, přestože pramení ze specifické problematiky terorismu. Jedná se o „rovnováhu strachu“, což je formulace, která syntetizuje společné chování USA a SSSR v období po druhé světové válce, jímž obě supervelmoci sledovaly neměnnost mezinárodního pořádku dohodnutého po druhé světové válce. Tuto rovnováhu zaručovaly hrozbami rozpoutání nukleárního konfliktu.

Rozdělení terorismu :

- Vnitřní
- Státní
- Revoluční
- Mezinárodní
- Separatistický
- Globální

Extremismus

Sociálně patologický jev , kdy jedinec zastává extrémní názory ( politické , náboženské ) . Je agresivní vůči těm , kteří s nim nesouhlasí . Zneužívání linek tísňového volání

Osoba zavolá na linku tísňového volání a např. posílá hasiče na místo , kde nehoří , nebo někdo tvrdí , že je někde ukrytá bomba .

Xenofobie

Xenofobie je odborný termín ze sociologie, který v doslovném překladu znamená strach z cizinců. Obecně se slovo používá k označení mezilidské nesnášenlivosti a předsudků vůči lidem z jiné země, či při nedostatku úcty k jejich tradicím a rozdílné kultuře. Podobně jako rasismus i xenofobie je pouhý předsudek, který vychází z neznalosti a z negativních názorů.

Abstraktně se slovo používá jako strach z neznámého, či z cizích věcí. Narozdíl od pojmu rasismus se může vztahovat i k jiným (inteligentním) živočišným druhům, i když takové použití se zatím objevuje převážně jen ve sci-fi nebo fantasy. Xenofobie může vést k rasismu a antisemitismu. Vandalismus

Jako vandalismus se označuje svévolné poškozování a ničení veřejného i soukromého majetku či podobných statků, většinou pro vlastní potěšení nebo seberealizaci. Často chybí pro takový čin nějaký jasný motiv. Slovo je odvozeno od jména kmene Vandalů, kteří roku 455 dobyli velkou část Itálie a vyplenili Řím. Slovo vytvořil Henri Grégoire, konstituční biskup v Blois, během Francouzské revoluce, když jako Vandalisme popsal některé stránky chování republikánské armády.

Sprejerství

Kreslení grafitů na budovy . Sociální struktura společnosti

Zabývá se problematikou složení společnosti , společenskými vrstvami a skupinami , společenskými vztahy společenskou mobilitou . Sociální struktura společnosti se vyvíjela , takže můžeme rozlišit tyto vývojové stupně :

Archaická společnost – Období pravěku a raných států . Žádné nebo jen velmi malé společenské rozvrstvení . Historická společnost – Zde se již objevuje důsledné rozvrstvení obyvatelstva na bohaté a chudé , na mocné a bezmocné . Státní moc mohli ovlivňovat pouze některé úzké skupiny obyvatelstva . Společnost moderní – Společnost dělena na třídy , problematika vztahů , mezi dělnictvem a buržoazií . První teorie o beztřídní společnosti , praktické pokusy . Společnost postmoderní – Se začíná objevovat v západní Evropě a USA v 50. letech 20. století , ve východní Evropě až počátkem 90. let 20. století . Je typická svým odklonem od tradičních hodnot ( rodina , náboženství ) , existencí mnoha názorových proudů , různých uměleckých stylů a zvyšující se závislostí lidí na moderních technologiích , mas médií a konzumním způsobu života .

Společenské rozvrstvení je odlišné od společenského rozvrstvení v ost. typech : 1) Tradiční systém tradiční společnosti . 2) Klesá počet příslušníků dělnické vrstvy , stoupá počet příslušníků střední vrstvy . 3) Společenské rozvrstvení není založeno na původu , ale pouze na finančních příjmech a míře dosaženého vzdělání , ale neplatí , že čím vyšší vzdělání jedinec má , tím vyšší je i plat . Výše platu je na schopnosti jedince .

Sociální mobilita

Tento pojem do sociologie uvedl Pitrim Sorokin v roce 1927 . Je to posun jednotlivců či skupin v rámci společnosti a sociální mobilitu , může se dělit z hlediska průběhu na :

a) Vertikální – Daný jedinec v průběhu svého života zvýší nebo sníží svůj sociální status nebo životní úroveň . b) Horizontální – Je to druh posunu , při kterém se nemění ani sociální status , ani úroveň . ( např. stěhování ) c) Intergenerační – Sociální posun ( rozdíl ) mezi generacemi . d) Intragenerační – Sociální posun v rámci jedné generace ( narození a smrt ) .

Typy sociálních skupin

Sociální skupina je sociologický pojem označující sociální útvar, o němž platí: - je tvořen dvěma nebo více osobami, hrajícími vzájemně se doplňující a podmiňující role; - skládá se z částí, které mají strukturální či funkční význam, což je odděluje od samotných jedinců - členy skupiny spojuje vzájemná komunikace, normy, vzájemná očekávání a společně vykonávaná činnost.

Sociálním skupinám se věnuje sociologie především na začátku 20. století . Skupinami se zabývají ve svých pracích např. F. Tönnies a G. Simmel . Základní 3 sociální skupiny jsou : Rodina , vrstevnická skupina a zájmová skupina .

Rodina – Primární sociální skupina založená na citových vztazích jejich členů . Rodinou se rozumí rodiče a minimálně 1 dítě . - Úplná ( Minimálně 1 dítě + oba rodiče ) - Neúplná ( 1 z rodičů chybí ) – rozvod , úmrtí , svobodná matka - Tradiční – Rodiče + dítě , jsou manželé . - Netradiční ( postmoderní ) – 1 z rodičů chybí či nejsou sezdáni Krize postmoderní rodiny :

      – rozvodovost

- spousta manželství zůstává bezdětnými nebo s jedním dítětem - vysoký počet dětí je odkládán do náhradní rodinné péče Vrstevnická skupina – Formální

                            -  Neformální

Členové přibližně stejného věku . Zájmová skupina – Neformální . Je založena především na společenských zájmech , ale její členové jsou různého věku ( spolky , politické strany ) . Dělení sociálních skupin podle vlastností :

1) Podle původu vzniku rozlišujeme skupiny na :

a) Primární – Je založena zpravidla na citových vztazích , které mohou vést k vytvoření nové společenské skupiny ( rodina ) . b) Sekundární – Je vzniklá na základě dalších vztahů , které mohou členové již existující primární skupiny dále navazovat .

2) Dělení sociálních skupin podle reference : a) Referenční skupina – Je taková skupina , s jejímiž hodnotami se jedinec ztotožňuje , avšak nemusí být jejím členem . b) Nereferenční skupina – Je taková skupina , s jejímiž hodnotami se jedinec neztotožňuje , ale je jejím členem .

3) Dělení sociální skupiny z hlediska formálnosti : a) Formální – Někdo ji složil . b) Neformální – Podle zájmů .

4) Dělení sociálních skupin podle typů spolupráce ve skupině : a) Hierargický model b) Synergický model

Konflikt

Konflikt je součástí společenské interakce a podle některých sociologů posouvá společnost kupředu .

Konflikty mohou být skupinové nebo meziosobní , dá se dále dělit na : a) interpersonální konflikt - mezi několika jedinci b) intrapersonální - uvnitř jedince (např. vnitřní dilema apod.) c) Krátkodobý – Zpravidla , pokud jsou řešeny , vedou ke zlepšení sociálních společenských situacích , k vylepšení sociálních vztahů . d) Dlouhodobý – Vede spíše ke zhoršení situace a může vést až ke stavu frustrace u účastníků konfliktu . e) Řešení konfliktu : a) Konfrontace - Střetnutí názorů . b) Únik z konfliktu . c) Kompromis - Je způsob rozhodování nebo řešení sporů . Označuje takový výsledek , který jsou schopni přijmout všechny zúčastněné strany . Kompromis ale neznamená optimální způsob řešení sporů , neboť ve skutečnosti znamená ústupek nebo nenaplnění očekávání každé z vyjednávajících stran . Ideální způsob řešení konfliktu je spolupráce .