Menšiny na území České republiky/Židovské tradice a zvyky/Juandev
Smrt[editovat]
Jelikož nemocní a umírající nesmí být opuštěni jak káže židovská tradice, vzniklo již ve středověku pohřební bratrstvo Chevra kadiša (aramejsky חברה קדישא). Členové pohřebního bratrstva zajišťují bezúplatně všechny úkony spojené s umíráním, smrtí a pohřebem, tedy rituální a tradiční úkony. Chevra kadiš tedy pečuje o nemocné, pozůstalé, sirotky, o věno nevěstám z chudých poměrů. Tedy instituce zajišťující sociální péči v židovské komunitě. Současná Chevra kadiš se stará o dlouhodobě nemocné. Pohřební bratrstva, respektive nějaká uskupení tohto typu vznikali v jednotlivých částech odděleně. V Evropě se uvádí, že Chevra kadiša vznikla v 16. století s tím, že stanovy, které později pro bratrstvo vytvožil pražský rabín ben Becalel převzala i ostní bratrstva. Např. ve Spojených Státech oragnizovala tuto péči synagoga a později organizace nazvaná Landsmanshaft. Na určitý druh sociální pomoci odkazují i náboženské texty, takže se dá předpokládat, že existovali již v té době. Jak je to v jiných zemích? Jak je to v Izraeli?
V době umírání tedy členové Chevra kadiša navštěvují umírajícího, aby ho zajistili prakticky a duchovně (umírající se členům vyznává ze špatných skutků). Po jeho smrti provednou nezbytné hygienické, rituální a psychologické úkony. Pohřbívá se ve velmi krátké době – i v den úmrtí. Nejprve se provádí tzv. tahara (=očištění). To se skládá z hygienické části. Tedy mechanické očištění těla zemřelého od výměšků a nečistot na kůži a z rituálního očištění, které spočívá v polití celého těla vodou. Poté je tělo oblečeno do spodků, košile a bílého pohřebního rubáše, a následně vloženo do prosté dřevěné rakve (v Izraeli se do rakve nevkládá).
Poté se provádí modlitba, dále je rakve nesena za pronášení žalmů na hřbitov (mohou být vybírány peníze na pozústalé), kde je za pronášení modliteb rabína tělo pohřbeno. Každý pak vhodí na rakev tři lopatky hlíny.
Období smutku trvá dlouho a pozústalí se postupně navracejí do života. Od úmrtí do pohřbu a pak sedm dní, tzv. šiva je smutek největší a pozústalí neopuští dům. Následuje měsíc nazývaný šelošim a poté ještě rok truchlení, kdy se pozůstalí vyhýbají radovánkám. Asi po roce je u nohou zemřelého vztyčena pohřební stéla ve směru od zemřelého.