Basketbal

Hráli jsme basketbal s lidmi ze základní školy. Rozhodčího nám dělal učitel tělocviku ze základní školy. Byl jsem trochu ztuhlej, protože vždycky když jsem dostal přihrávku, tak jsem ji nebyl schopen pořádně uchopit a hlavně jsem nezvládal přihrát někomu dalšímu nebo vystřelit pořádně na koš. Když jsme to probírali, tak jsem řekl, že prostě když zvednu paže do určité výše, že se mi začnou klepat a že jsou bez síly. Učitel řekl, ať zvednu ruce a když to viděl, řekl, že to opravdu není moje chyba a že prostě jsem svou psychickou nemocí takto fyzicky poznamenán. Pak jsem spolužákům vysvětloval, že kdybych dostal dostatečně vysokou nebo nízkou přihrávku, že bych mohl odehrát míč v pořádku. Chtěl jsem jim vysvětlit, že v určitých pozicích můžu být v plné síle a být normálně funkčním hráčem, že jen je tomu mému handicapu potřeba přizpůsobit hru a že naopak to může být pro nás výhoda překvapení, protože nikdo nebude zvyklý se bránit proti týmu, který praktikuje uzpůsobenou taktiku.

Válečný konflikt Praha

Asi bylo jaro nebo léto. Byl jsem kus za domem v nedalekém Hostivařském lese. Byl jsem na louce, která navazovala na sídliště. Těsně vedle mě byla skupinka asi tří kluků ve středoškolském věku. Najednou jsme se vyděsili, když jsme viděli, těsně vedle nás se vzduchem valit vcelku ohromné těleso. Byla to vesmírná raketa a krev se nám zastavila v žilách, protože jsme věděli, že to nebude jen tak, takový dopad rakety. Tak jsem volal v mžiku na ty kluky: "Nahoru a zalehnout do křoví." Louka se docela svažovala a nahoře byla zarostlá keři a nevelkými stromy. Kluci neposlechli a nehnuli se z místa. V momentě dopadu raketa začala relativně pomalu hořet. Kluci mezitím utekli dolů do sídliště. Tím mě rozhodili v mém úmyslu utéct směrem do lesů, a řekl jsem si, že uteču do sídliště. Raketa se docela rozhořela, a jak jsem se dostal na její úroveň, což bylo na rovině pod svahem (vzdálenost asi 50 metrů ode mě), tak jsem cítil ohromný žár, který mě na chvíli téměř paralyzoval v pohybu, až jsem měl strach, že se z něho nevymaním. Podařilo se mi dostat se do bezpečné vzdálenosti. A tak jsem upaloval domů. Tam byla nic netušící máma a sestra. Z okna byl vidět kouř stoupající za okrajem sídliště. Řekl jsem mámě, že bude lepší ujet někam dál do centra, že jsme v nebezpečí, což jsem silně pociťoval. Ona příliš nepanikařila, nespěchala, ale přislíbila jít se mnou. Sestra, která byla unavená měla podle ní zůstat doma. Že by jí nebezpečí hrozit nemělo. Moc se mi to nezdálo, ale řekl jsem si, no, snad to uhasí. Šel jsem do svého pokoje, najednou už bylo po setmění a bylo vidět, jak kolem oken lítají nějaká sofistikovaná letadla v těsné blízkosti domů. Nějak mi došlo, že je to invaze a pro tuto chvíli nás nikdo neuchrání. Byly to jakési stíhačky s kulometem a střílely dovnitř do domu. Jedna kulka mě málem zasáhla. Zastavil ji nějaký kus nábytku, jako kovová noha židle, nebo co, prostě dost velká náhoda. Cítil jsem se v maximálním ohrožení a myšlení se mi zastavilo. Nemohl jsem připustit, že bych mohl zemřít, čekal jsem na zázrak, i když bylo pravděpodobné, že zemřu. Stíhací nálet mě zastihl nepřipraveného a stíhač byl blízko, velmi blízko, a mě nic pevného nechránilo. Nemohl jsem připustit, že jsem v tak velkém ohrožení. Nemohl jsem pomyslet na to, že by mohl ten stíhač znovu vypálit. Pak jsem se probudil.