Spojenectví s Japonskem

Setkali se dva mí kamarádi a já. Jeden byl R. ze základní školy a druhý H. ze střední školy. R. se slovně opřel do H., že by se měl zamyslet nad tím, jak se ke mně chová. Tělesně se o sebe přeli a mě táhli spolu. H. pomalu brunátněl a začal být agresivní. Jen, co se R. vzdálil na mně začal aplikovat kopy nějakého umění. K němu se přidali zástupci nějakých dvou národů a chtěli si na mně vybít zlost. Ve chvíli, kdy se R. navrátil, zatímco H. spolu s jedním z těch dvou agresorů mě stále atakovali těmi kopy, chystal se k agresi vůči mně a nyní i vůči R. přidat zástupce Japonska. V tu chvíli jsem zvolal. Já jsem ale pro Japonsko. Mám Japonsko v úctě. On tedy upustil od prvotní agrese a ptal se mě jestli to opravdu myslím vážně. Snažil jsem se ho všemi možnými prostředky přesvědčit. Uzavřeli jsme tedy spojenectví, Japonec, já a R. Abychom zmařili plány agresorů, jali jsme se v pasáži pošoupnout o kousek všechny židle, co tam byly. Najednou mi ale došlo, a sdělil jsem to mým dvěma přátelům, že určitě tu jsou bezpečnostní kamery, a že na záznamu viděli, že jsme ty židle přemístili, a že to proti nám agresoři použijí, jako nějaký důkaz. Šli jsme se tedy radši dobrovolně vydat nadřízeným bezpečnostním úřadům a vysvětlit jim situaci. Byl tam ředitel bezpečnostní služby a tým lidí, ochranné jednotky, vojáci. Museli jsme narychlo podepsat nějaký dokument, abychom mohli vejít pod jejich ochranu. Do té doby na nás agresoři mohli. Jak jsem se to snažil rychle napsat, psalo se to jakoby přes nějaký moderní kopírák, tak jsem to zblbnul a byl to trochu problém. Další formulář nebyl jednoduše k dispozici. Pak úřednice, která u toho byla, řekla, že to nevadí, že musím podepsat druhý důležitější papír, že ten první formulář se doplní jindy. A tak jsme vešli pod ochranu.