Metodologie výuky jazyků

Z Wikiverzity

Metodologie výuky jazyků se zabývá metodami, kterak nejlépe vyučovat jazyk.

Úvod[editovat]

Přísloví[editovat]

  • Mluv, jak ti zobák narost.
  • Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.

Jazyky rodné a cizí[editovat]

Většinou se rozlišují jazyky rodné, které se začínají učit už nemluvňata, a cizí, jejichž výuku si vynucuje pozdější změna jazykového prostředí (ať již aktuální, či plánovaná, ať již fyzická, či jen virtuální).

Výuku rodného jazyka zpravidla zajišťuje užší či širší rodina dítěte a posléze celé jazykové prostředí, do kterého je dítě vnořeno – či "vrozeno". Tito lidé zpravidla nejsou nikterak školeni v tom, jak mají svá miminka učit svému jazyku – prostě na dítě mluví. Ale zpravidla sami vycítí, že s miminky mluví "jiným dialektem", než mezi sebou – mezi těmi, kteří již jazyk ovládají.

Tímto způsobem se dítě může naučit nejen jeden jazyk, ale i více jazyků – pak se jedná o bilingvní, trilingvní atd. dítě, které disponuje více rodnými jazyky. Zpravidla se doporučuje, aby dítě s určitými lidmi komunikovalo vždy jedním jazykem – například v případě smíšených manželství má s dítětem každý z rodičů mluvit jedním, tím "svým" jazykem.

Jazyk a identita[editovat]

Je zřejmé, že rodný jazyk významně formuje identitu dítěte a zároveň pocit sounáležitosti se svým rodem, který mu přináší určitý pocit jistoty a bezpečí. Každý člověk má vrozenou a později více či méně projevenou xenofobii – cizinec v nás vzbuzuje pocit ostražitosti, možného nebezpečí. Je to jiná "genová sada", je nutno se mít na pozoru.

Zmíněné přísloví Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. nám říká i něco o tom, že při změně jazyka se musíme nějakým způsobem "přepnout" na jinou identitu, na jiný způsob myšlení, uvažování, prožívání, cítění. To probíhá dokonce i v rámci jednoho jazyka – jiným tónem mluvíme s matkou, jiným se spolužáky, učiteli a jiným zase matka se svým dítětem. Jakoby se přelaďujeme na "jiné vlny komunikace".

Pokud není naše identita dostatečně stabilizovaná, pak i učení se cizímu jazyku v sobě skrývá nebezpečí jejího ohrožení a z toho plynoucí strach, navenek projevený i jako odpor nebo nechuť k cizímu jazyku.

Z toho zřejmě vyplývá i představa jakéhosi "zakázaného období" pro výuku jazyka, které má tradiční jazyková didaktika: Buď se jedná o bilingvní výchovu v raném dětském věku, a pokud se tento věk prošvihne, je nutno počkat až do doby, kdy se dostatečně stabilizuje mateřský jazyk (včetně gramatiky) a teprve pak je možné začít ve škole s výukou cizího jazyka na podkladě mateřštiny. Tento princip výlučnosti je však v poslední době zhusta narušován např. výukou angličtiny už v mateřských školkách. Jak je to možné?

Změna identity nemusí vyvolávat pouze strach, ale může být i vítanou zábavou: víme, že děti si rády "na něco hrají" – hrají si na někoho jiného, než kým v realitě jsou. Například si hrají na dospělé, na maminu a tatíka, na učitele – a kolikrát je svou hrou vtipně parodují. Hrají si na krále, na různé pohádkové bytosti. V tomto ohledu můžeme chápat výuku cizího jazyka v tomto věku jako nějakou hru, kdy si děti "hrají na cizince" a zakouší na sobě pocity, jaké to asi je, být "cizincem".

Dětské jazyky[editovat]

Ať už ve hře, či jako projev určité obrany před dospělými, děti si často vymýšlejí různé kódy, šifry a vlastní jazyky, které jim propůjčují pocit jisté exkluzivity patřit k určité elitě, tajnému společenství, které si vytváří.

K podobnému jevu dochází např. mezi dětmi v přístavních městech, kde si spolu hraje množství dětí různých národností. Děti si vytvoří jakýsi "mišung" všech možných jazyků, kterým se spolu domlouvají a kterému dospělí jen stěží mohou rozumět.

Děti různých národností a jazyků jsou schopny si spolu dobře hrát, i když nerozumí jazyku toho druhého. Jejich komunikace využívá i jiné roviny, může být "bezprostřední" – tj. nemusí být prostředkována jazykem. To, jakým způsobem si takové děti nenuceně hrají, svým způsobem zpochybňuje výše uvedený předpoklad jakési "vrozené xenofobie".

Latentní a zjevná xenofobie[editovat]

Vypadá to, že s xenofobií je to podobné, jako s ostatními geny: "schopnost xenofobie" máme všichni vrozenou a jde o to, jestli bude aktivována nebo deaktivována. Geny, kromě toho, že je mezi nimi rivalita, jsou schopny i spolupráce – a v tom je celé jejich tajemství. To se pak promítá i do psychiky a jde o to, jak toho využít při výuce jazyků. Pokud bude latentní xenofogie nějakým způsobem aktivována (na vědomé či nevědomé úrovni), pak se projeví jako strach či odpor i ve výuce cizího jazyka. To může být indukováno i jinými odpory a strachy a opět jiné strachy to může indukovat. V krajním případě to může vést i k odporu k výuce jako takové a vážně narušovat celé vzdělání a výchovu dítěte – a i dospělého, pokud se s tím nějakým způsobem nevypořádá.

Tradiční školská výuka cizích jazyků[editovat]

Naproti tomu tradiční školská výuka jazyků je založena na různých vědeckých metodách a na základním předpokladu, že člověk (dítě nebo dospělý) už nejen alespoň jedním (zpravidla rodným) jazykem mluví, ale co více, prošlo ve škole alespoň základním kursem gramatiky a tedy ví, co jsou slovní druhy, co je to flexe, jak se tvoří (konstruují) věty, a na všech těchto předpokladech pak zakládá svůj systém výuky cizího jazyka, postupujícího po jednotlivých elementech: hláskový systém, výslovnost, jednotlivá slova, jejich význam, flexe, funkce ve větě, syntax, tvorba jednoduchých vět, rozvíjení větných členů atd.

Pro žáka takový systém v praxi znamená biflování se slovíček nazpaměť, spolu s jejich výslovností a základními gramatickými tvary, a systematické probírání jednoho gramatického jevu za druhým.

Učebnice pro samouky[editovat]

Zpravidla vychází z klasického způsobu výuky, ale jsou psány s ohledem na to, že žák se připravuje většinou sám. Proto jsou takové učebnice dplňovány různými zvukovými nosiči, aby se žák naučil poslouchat a dle toho také vyslovovat. Jsou učebnice pro samouky, které jazyk probírají důkladně a výuka je rozvržena na několik let, podobně jako ve školské výuce jazyků, a jsou edice, zaměřené na výuku jazyka v co nejkratším časovém horizontu – např. když se někdo chystá na dovolenou či služební cestu a potřebuje se nějak domluvit.

Snadno a rychle[editovat]

Existuje řada různých příruček, která slibuje naučit jazyk "snadno a rychle". Klasickým představitlem je například téměř 100 let stará edice amatérského polyglota Františka Vymazala – (komentář viz např. František Vymazal - "Snadno a rychle" ). Jedná se o jakousi "výuku jazyka v kostce", gramatika není vysvětlována příliš systematicky. Od té doby vyšlo nespočet takových učebnic, zejména pro samouky.

Dril vzorů[editovat]

Kromě "klasické výuky" se u nás (zejména v různých soukromých jazykových školách) prosazuje způsob, kdy jsou žákovi postupně představovány různé vzory vět (patterns), které se žák naučí nazpaměť a pak se cvičí v jejich obměňování ("Máma mele maso." "Táta mele maso." "Strýček mele obilí." "Strýček seje obilí." ...)

Memorování[editovat]

Trochu to připomíná návrat ke středověkým metodikám, kdy se žáci učili dlouhé pasáže textu nazpaměť, přičemž (jak kritici často uvádějí) porozumění textu nebyla údajně věnována až taková pozornost.

Komenský[editovat]

Jan Amos Komenský, známý jako pedagog, se proslavil svým systémem výuky jazyků – viz zejména učebnice "Janua linguarum" (Brána jazyků otevřená) a "Orbis pictus" (Svět v obrazech).


Přirozené metody[editovat]

Přirozené metody se snaží naproti tomu napodobit jevy, ke kterým dochází při přirozené výuce cizího jazyka v dětství. Tedy nevysvětluje se žádná gramatika, nic se moc nevysvětluje a zkrátka se mluví.

Přesídlení[editovat]

V případě dospělého člověka taková situace zhusta nastává v situace, kdy jazykově předem nevybavený jedinec vymění své jazykové prostředí za jiné, např. v důsledku emigrace. Tato situace je přirovnávána k výuce plavání systémem "hození neplavce do hluboké vody" – on si nějak pomůže (= on mu pud sebezáchovy nějak pomůže), pokud se neutopí. A tak, jako je neplavci házeno záchranné kolo, tak i imigrační politika většiny civilizovaných států zahrnuje nějaké nějaké jazykové kursy pro cizince – jakousi "nalejvárnu". (Klasický příklad – Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád.) Ovšem v takových kursech se zřejmě opět používají tradiční metody výuky.

Kritika přirozených metod[editovat]

Dospělý není dítě[editovat]

Tvrdí se, že schopnost naučit se jazyku na úrovni rodného jazyka přirozeným způsobem v raném dětství záhy mizí (poté, co je rodný jazyk u dítěte stabilizován) a je proto nepoužitelná pro výuku starších dětí a dospělých. Uvádí se příklady mnoha přesídlenců, kteří se prakticky do konce života nenaučili cizí jazyk, i když v cizím prostředí žili desítky let. Z toho se odvozuje, že výuka cizího jazyka u starších dětí či dospělých musí být vedena systematicky a nikoli živelně, na racionálních a didakticky dobře zpracovaných principech.

Kritka rodilých mluvčích[editovat]

Proto se kritizují i případy, kdy se na školách přeceňuje význam rodilých mluvčích (native speaker), který někdy nahrazuje tradiční výuku jazyka. Takový učitel sice mluví plynně ve svém jazyce, ale nedokáže jeho záludnosti dostatečně vysvětlit svým žákům, nemusí mít dostatečné vzdělání v gramatice svého rodného jazyka a nemusí mít ani dostatečné jazykové schopnosti. Zkrátka – rodilý mluvčí sám o sobě nezaručuje dostatečnou kvalitu výuky cizího jazyka. Proto na prestižních školách při výuce cizích jazyků zpravidla spolupracují oba druhy pedagogů – jeden dostatečně kvalifikovaný pedagog–lingvista zajišťuje výuku jazyka tradičními školskými formami a rodilý mluvčí vede hodiny konverzace.

Obrana přirozených metod[editovat]

Je zapotřebí zkoumat, jakým způsobem dochází k tomu, že dítě svou schopnost přirozeného učení se jazyku ztrácí. Na čem tato schopnost vůbec spočívá? Noam Chomsky uvádí, že schopnost jazyka je lidem vrozená. Jde o to, že dítě má samo schopnost dedukovat gramatické zákony z vět, které slyší, a to v období, kdy ještě není rozvinuta jeho racionalita a schopnost logického uvažování, kterou vládnou dospělí. Znamená to, že tuto práci vykonává nikoli vědomě, ale na jakési podvědomé úrovni? A jak je možné, že tuto základní schopnost v dospělosti ztrácí? Jedná se jakýsi druh "dětské logiky"? Kolikrát se jako dospělí divíme, jaké věty dokážou děti vytvořit a jakými cestami se jejich myšlení ubírá. (Viz např: Fynn: "Pane Bůh, tady Anna")

Zřejmě související věcí je proměna psychiky dítěte, "maturace rozumu": V průběhu výchovy dítěte je neustále preferována racionalita na úkor emocionality: dítě se učí ovládat své city a "chovat se rozumně, nikoli živelně", a to na základě apelu na jeho rozum ("Vždyť už jsi rozumný, pochop že...".)

Naší otázkou tedy je: Pokud bychom dokázali nějakým způsobem "vzkřísit" k životu alespoň některé elementy "dětské psychiky", nebylo by možné takového psychického stavu využít i ke vzkříšení jeho schopností k učení se jazyku?

Komplexní metody[editovat]

K výuce se snaží využít všech potencialit (schopností), které v sobě člověk má. Působí se na všechny možné smysly, pocity, probouzí se kreativita člověka, hravost, radost. Je možné, že tímto způsobem se i dospělý člověk na chvíli jakoby stane dítětem a probudí se v něm již "zapomenuté" schopnosti.

WV metoda[editovat]

Wikiverzita (dále jen WV) se liší od běžných "kamenných" vzdělávacích institucí a ani nemá v úmyslu jejich metody napodobovat (viz např. Uživatel:Juandev/Současnost a budoucnost Wikiverzity, aneb dva druhy otevřené spolupráce). I kdyby chtěla, potřebovala by přinejmenším stovky aktivních a kvalifikovaných editorů, kteří by mohli připravovat nějaký systematický vzdělávací program. Tím pádem neuvažujeme ani o tom, že bychom připravovali sadu lekcí a testů pro systematickou výuku nějakého jazyka na úrovni nějaké jazykové školy. Znamená to na výuku jazyků na WV zcela rezignovat? User:Juandev, který se italsky už několik let učil, už v prvním týdnu lekce (v roce 2008) vypovídá Týden 1.: tak se na tenhle diary asi vykašlu - nepřináší to ulehčení, ba naopak.

User:Kychot, který v minulosti italštinu nestudoval nikdy a měl k ní odpor, protože z něj v minulosti nějaký Ital vymámil nějaký kus rodinného majetku pod cenou, se pokusil k italštině ze špásu prokousat skrze poslech klasické literatury. Ale po první kapitole Le avventure di Pinocchio/01 nedospěl zatím nijak daleko – dost na tom, že ho to ještě neotrávilo víc, než Juana.

Jaké z těchto skrovných začátků italštiny na WV vyvodit závěry? Pokusíme se o to v několika bodech:

  • Postup "jít na to metodou odshora dolů" (tedy od celých vět se postupně dopracovávat gramatiky a významu jednotlivých slov) vypadá nadějně a je i konsistentní s přístupem celé WV
  • Postup "od slyšeného k psanému" vypadá nadějně, i když:
    • na jedné straně odpovídá tomu, jak se učí jazyk děti (nejdřív přirozeně od maminky a svého okolí, později nepřirozeně – uměle – pomocí gramatiky ve škole)
    • na druhé straně jde proti historii celého projektu Wikimedia: zde Wiki začíná psaným textem a teprve později se k ní připojují další projekty a multimedia na Commons spíš jako doplňky
  • Vypadá to, že chce jít na věc komplexně, tj. využít (a vybudit) jak "přirozené", tak i racionální schopnosti. Jak ale dojít k souladu, aby to nebylo, jako když pejsek s kočičkou pekli dort?
  • Pokud chceme na věc jít "přirozeně", pak je přirozené, že jsme si za pracovní text vybrali dětskou knížku. Le avventure di Pinocchio patří do dětské literatury, ale je určena už malinko starším dětem – už se třeba předpokládá, že vědí, co je truhlář a co král. Slovní zásoba je značná, větná struktura už dost komplikvaná, přednes poměrně rychlý. Tak se asi malí Italové nezačínají učit svou mateřštinu. Co kdybychom raději začali říkadly typu "Mámo, táto, v komoře je myš"?
  • Chybí nám tedy takový text v mluvené i psané podobě, na kterém bychom se mohli od základů učit. Ideální k tomu by byly verše, rýmované dětské básničky, říkadla. Ovšem ne všechny – nesměly by příliš znásilňovat běžnou řeč ani rozum, což někdy básničky dělají. Ale jak takové texty najít?
    • Google: Když italsky neumím, těžko se budu orientovat na italském webu, google mi v tom mnoho nepomůže, když nevím, jak italsky formulovat správný dotaz.
    • Gutenberg: Zkoušel jsem něco najít na http://www.gutenberg.org/ , ale žádnou "Children's Literature" v italštině a kategorii "Audio Book, human-read" jsem tam kromě Pinocchia už nenašel.
    • Libri vox:
      • Hledám Category: Children, Language: Italian: 0 matches. Zřejmě to mají nějak blbě kategorizované, protože např. zmíněný Le avventure di Pinocchio tam evidentně je. Náhodou tam nacházím Multilingual Fairy Tale Collection 002, kde se nachází i Le Fate by Carlo Collodi – 00:06:41. Ovšem jazykově opět na pokročilejší úrovni – alespoň na konci povídky jsou uvedena dvě moralizující čtyřverší (čím je příběh poučný). Tím by se dalo třeba začít.
      • Kategorie: Dodatečně zjišťuji, že kategorie jsou jen čtyři: Fiction Poetry Non-Fiction Dramatic Works. Vyhledalo mi to:
        • Completed works
          • 26 matches (26 completed) in 'Multilingual Poetry Collections' (zhruba jsem to prošel, ale žádné jednoduché básničky či říkadla jsem tam nenašel)
          • Campana, Dino. "Canti orfici" · (readers)
          • Contaldi, Francesco. "Italian: Il Corvo" (in "Raven, The (Multilingual)") · (readers)
          • Dante Alighieri. "Divina Commedia, La" · (readers)
          • Gozzano, Guido. "Colloqui, I" · (readers)
          • Pascoli, Giovanni. "Myricae" · (readers)
        • Works in progress
          • Petrarca, Francesco. "Canzoniere (Rerum vulgarium fragmenta), vol. 1" · (readers) · Email me when this book is completed
      • Žánr: Children není kategorie, ale genre Vyhodilo mi to:
        • 215 matches (215 completed) in 'Favole di Jean de La Fontaine' (Tak ty do italštiny přebásněné La Fontaineovy bajky by mohly být nadějným zdrojem.)
        • Andersen, Hans Christian. "I vestiti nuovi dell'imperatore" (in "Multilingual Fairy Tale Collection 003") · (readers)
        • Andersen, Hans Christian. "Pollicina" (in "Multilingual Fairy Tale Collection 003") · (readers)
        • Andersen, Hans Christian. "principessina sul pisello, La" (in "Multilingual Fairy Tale Collection 003") · (readers)
        • Collodi, Carlo. "Avventure di Pinocchio, Le" · (readers)
        • De Amicis, Edmondo. "Cuore" · (readers)
  • Wikimedia: Možná to povede k nějaké užší spolupráci mezi různými národními projekty na Wikimedii. Například požádat italské Wikiverziány, aby nám pomohli hledat příhodné italské texty pro výuku italštiny. Ale kde je k takové meziprojektové komunikaci vhodný prostor? Dříve to byla beta, která sice existuje, ale moc se tam už toho asi neděje, kromě inkubace WIkiverzit v dalších jazycích, nebo se mýlím? Nebo takové diskuse běží někde na Metě?