Kázání 2008-09-21 SueRyder

2008-09-21 SueRyder

18. neděle po sv. Trojici

Introitus: Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou slávu nepostoupím modlám. (Iz 42,8 = heslo na dnešní den 21. září 2008)

1. píseň č.: 53 Chvaltež Boha našeho

Liturgie č.: V.

1. čtení: Matouš 25,14-43.45-46 (podobenství o hřivnách)

2. píseň č. 58: Chci tobě, Bože, chválu vzdáti

Kázání

Text: (perikopa Hesel JB na dnešní den) Ef 5,14-20:

Ekumenická:

• 5:14 Probuď se, kdo spíš. Vsaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.
• 5:15 Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří;
• 5:16 nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé.
• 5:17 Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.
• 5:18 A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost,
• 5:19 ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce
• 5:20 a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

"Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají." My s manželkou jsme během několika měsíců utrpěli velkou ztrátu. Byla to finanční ztráta a bylo to tolik peněz, kolik nevydělám ani za několik let. Ta ztráta není konečná a je možné, že zatímco tady kážu, přicházíme o další desítky tisíc.

A jak na to zrovna v pátek večer myslím, volá mi naše sestra kazatelka. Má také problémy – však víte – a ke všemu se jí nepodařilo sehnat na dnešní neděli za sebe zástup a jesli bych se o to tedy nepostaral.

A v tu chvíli jsem si nedovedl představit, že bych mohl kázat o něčem jiném, než o ztrátě.

Ztráta ryze finanční, ta má tu výhodu, že ji lze celkem dobře vyčíslit. Druhá její výhoda je, že ji lze při troše štěstí opět kompenzovat – kolik jsem ztratil, mohu opět jinde získat. Peníze jsou kulaté od toho, aby se dobře točily, aby se kutálely sem a zase tam – toho jsou dnes plné noviny.

Horší bývají jiné hmotné škody – lidé přicházejí o celé majetky, o střechu nad hlavou, jsou to tragédie. V knize Jób je to hezky zdramatizováno. Někdy dokáže lidské zrdce tvrdě zasáhnout třeba i ztráta nějaké maličkosti, přívěsku po mamince, vzpomínky na milého, věci po blízkých, kteří už s námi nežijí. U Jóba také nešlo už jen o dobytek, služebnictvo, zmírali a opouštěli jej jeho blízcí, ďábel se mu dostal až na tělo. Ztrátu zdraví, svého vlastního i svých blízkých, tu často vnímáme jako to nejhorší, a proto si přejeme hlavně to zdravíčko – a to vůbec nechci zlehčovat, kdo poznal utrpení, už ví své.

Co všechno můžeme ztratit? Odpověď je jednoduchá – všechno. To, co můžeme nabýt, můžeme i pozbýt. 27 českých pánů přišlo o hrdlo i statek. Měli přijít i o čest – ta se jim po staletích opět vrátila. My můžeme ztratit tvář, rovná záda, někdy ztratíme řeč.

Biblické příběhy jsou plné nějakých ztrát. Ztracených synů, ztracených ovcí, I peníze se občas zakutálely, jak čteme v Ježíšově podobenství. Některé ztráty přicházejí náhle, jak blesk z čistého nebe, a jiné zase pozvolna – jsou takové plíživé.

Dnes čteme v novinách o pádech obrovských finančních domů a otřesech na burze. Když jsem byl sám zasažen uvědoměním si té své vlastní finanční ztráty, tak mě neohromila ani tak její výše, jako uvědomění si vlastní laxnosti k vlastnímu majetku, který se týden po týdnu umenšoval, zatímco jsem se konejšil dobrou vírou, že je vše v pořádku.

Svým způsobem jsem se choval přesně biblicky a jako ten pán v podobenství o hřivnách jsem svěřil půl melounu penězoměncům, ať se starají a konají svou práci, a jen jsem čekal na to překvapení, až se po roce podívám na účet: budu tam mít meloun, nebo dva? V tom nejhorším případě se setkám opět se svým vkladem, i když na rozdíl od svého biblického vzoru nebudu moci říci Investičnímu fondu České pojišťovny: "Služebníku zlý a neužitečný etc." a uvrhnout jej do, kde bude pláč a skřípění zubů.

Ono i na ten pláč a skřípění zubů došlo, ale na té špatné straně bankovní přepážky – kde jsem zrovna stál já. V tom je zakopaný ten hermeneutický pes ohledně interpretace bible. Jsou různé biblické příběhy, které, když si srovnáváme s naším dnešním reálným životem, tak v nich stojíme na různých pozicích: tu se vidíme jako celník na stromě, tu jako nevěstka u Ježíšových nohou, tu jako některý z jeho učedníků, někdy si myjeme ruce jako Pilát a snad si i někdy řekneme, že se nám podaří jednat i jako Ježíš. Ale pak tu máme příběhy, které, ať je obracíme jak chceme, tak z nich jen tak lehce nevybruslíme. Ať peníze mám či nemám, ať je dávám či beru, kradu, schovávám či vracím, na posici pána, který bude soudit jiné, se v tom příběhu o hřivnách nevypracujeme.

Svěřit svůj majetek cizím a nestarat se o něj nemusí být vždy biblický čin, hodný následování. Může to být také lhostejnost, laxnost, nebo i utajovaný strach. On ten přečtený Pavlův verš Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří stejně tak, jako mince, může mít pannu i orla. Netřeba jej vykládat zcela materialisticky, abychom moudře rozvažovali, kam vložit své investice, ale netřeba ani zcela alegorizovat a omezovat výklad Pavlových slov na říši ducha. Pavel dobře ví, jak jedno jde ruku v ruce s druhým.

A tak jde člověk do sebe a říká si, k čemu všemu ostatnímu je také tak laxní, o co tak málo pečuje, co všechno má v nepořádku, o co všchno by také mohl přijít – a nebylo by se ani co divit. Takový vhled do vlastního nitra ani náhled na celý vlastní život má k ideálům hodně daleko.

V takovém těžkomyslném rozpoložení potom hledám biblický text k připravovanému kázání a v perikopách na dnešní 18. neděli po svaté Trojici čtu oddíl Pavlova listu do Efezu, který jsme před chvílí slyšeli.

Jaká rána! Jaké nebe k těm mým dudám, které celý život hudou tu samou písničku! Co s tím?

Ten text najednou míří někam docela jinam, než ty moje původní myšlenky. Jak se od těch svých ztrát dostat k tomuhle Pavlovu textu? Na první pohled to vypadá jako omyl – ale on ten text míří přímo na mě! Zatímco já hledám akrobatický manévr, jak se se svou výmluvností dostat od svých vlastních myšlenek a představ k té bibli a hledat tam pro ně zastání, tak on ten Pavel jde naproti mě.

Ano, jistě, apoštol Pavel má pravdu. Má pravdu, ani dnešní časy nejsou moc dobré. Má pravdu, času je málo, nelze s ním lehkovážně plýtvat. V jeho slovech mohu nalézt i řešení pro své ztráty. Ale přitom jsme oba jakoby na různých stranách řeky: On se svými dobrými radami, které slýcháme celý život, jak hledat, kteráž by to byla ta vůle Páně s námi, a na druhé straně já, já a my, my kteří tak často chodíme po cestách, které nám připadají pohodlnější.

První věc, kterou hledám, když se chci dostat na druhý břeh, je nějaký most. Zcela v intencích zažitého církevního myšlení, když mi Bůh sám jde naproti, když on nám posílá svého Syna, není On tím Mostem, který by měl spojit to Boží, ideální, s tím našim nedokonaým lidským, stále bloudícím a nedokonalým? Neříkám, že to musí být špatné řešení, nalézt takový pohodlný most.

Když ale nenacházím most, poohlédnu se alespoň po loďce. Ta Petrova rybářská lodice, ta, co dodnes zůstává symbolem Božího lidu, celé církve, ta by mě přece mohla bezpečně přeplavit na vytoužený břeh.

A nakonec zbývá ještě jedna možnost: ponořit se sám, nahý, do vln. Není to zoufalství, čirý hazard? Hluboká voda, ta je v bibli často symbolem všech temných sil. Ale je to i prostředek křtu. Ne, že bych byl snad zastáncem překřtívání. Ale stane se, že jsme někdy vrženi do takových rozbouřených vln, že si musíme "sáhnout až na dno", jak se říká. A v tuto chvíli nastává ta kruciální volba: vydrápat se opět na ten břeh, ze kterého jsem sklouznul, anebo pokusit se konečně vystoupit na ten druhý?

Na kterém apoštol Pavel se všemi Efezskými plni Ducha zpívají společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívají Pánu, chválí ho z celého srdce!

Ono to vypadá, že ta řeka, kterou jsem tu před vámi vypustil, je nějaká Léthé, hranice mezi živými a mrtvými, že až po smrti nám kyne ona vytoužená zem. A nebylo by divu, i někteří filosofové docházejí k tomu, že nemá-li náš život jiný smysl, pak jediným logickým východiskem je sebevražda. Ale i bible má své "sebevraždy": jako zrno obilné zaniká, aby mohl vzejít nový klas. Jako starý člověk v nás umírá, aby se mohl zrodit nový. "Nenarodíte-li se znovu, nikoli ...".

"Nepřinesl jsem mír, ale meč". Ta hranice, kterou Ježíš svým mečem rozetíná, to není hranice mezi námi a záhrobím, mazi námi a těmi, kteří nás tzv. "předešli". A není v tom nic okultního, když chceme spolu s Pavlem i všemi Efezany plni Ducha zpívat společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. To nezpívají mrtví se živími! Kdo zpívají z Ducha, ti jsou živí.

Ty mrtvé – ty jsme museli nechat na té mrtvé straně řeky. To nejsou ti, se kterými se probořil most, kterým se převrhla loďka, kterým došly vlastní síly, když plavali. Ale jsou ti, kteří zemřeli ještě dřív, než se vůbec odvážili.

Avšak mluvíce sobě vespolek v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních, zpívajíce a plésajíce v srdcích vašich Pánu, díky činíce vždycky ze všeho ve jménu Pána našeho Jezukrista Bohu a Otci, poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží – a tak naplněni Duchem svatým – pak už bude jedno, jestli jsme do příběhu Božího vykoupení vešli jako celník Matouš, apoštol Petr, nejmenovaná nevěstka či Efezský měšťan.

Amen.

3.píseň: 265: Ježíši, slávo nejvyšší (V liturgii jsem si zvykli, že nejdříve vyjadřujeme svoje pokání a po něm díky za odpuštění a chvály za projevenou Boží milost. Zde to vypadá naopak, začali jsme chvalami a nyní jsem vybral píseň kající píseň, na jakou jsme zvyklí spíš z postního období. Apoštol píše: "Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně". A duchovní písně, to nejsou jen žalmy a chvalozpěvy. I když chválíme a jsme plni radosti, doba, ta je stále zlá. a to zlo není jen kolem nás, ve vládě a politice, abychom na něj mohli nadávat u piva, ale to zlo je i v nás – protože ten Zlý je stále mezi námi i v nás. Píseň pokání po písních chval by nás rozhodně neměla zdrtit a přivést k beznaději, ale naopak, otevřít cestu k východisku, tedy otevřít vlastní srdce Kristu, jak Komenský krásně vyjádřil nejen ves svém Labyrintu, ale i v této písni.)

• Ohlášení
• Modlitby
• Otče náš
• Slovo poslání = Heslo na týden: 1J 4,21 "A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra".
• Požehnání (podle apoštola Pavla): Milost našeho pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všechněmi vámi". Amen.

4. píseň č: 46: Tebe, Bože, chválíme (Tato píseň se většinou nezpívá na konci shromáždění, nicméně jsou to tři sloky chval a čtvrtá sloka je prosbou o požehnání, proto si myslím, že je pro zakončení dnešního tématu velmi vhodná.)