Úvod do sociologie

Informace pro přispěvatele-tvůrce kurzu jsou v záložce diskuse

Cíle kurzu:

• Seznámit širokou veřejnost se základy sociologie
• Obohatit běžný jazyk uživatelů o odborné termíny z oblasti sociologie.

Metoda kurzu

Obsah je předáván v lineárně-cyklickém kurikulu. Účastník kurzu sleduje hlavní strukturu kurzu. Pomocí hypertextových odkazů si může opakovat a rozšiřovat vědomosti. Na kurz budou navazovat další rozšiřující moduly.

Kriteria hodnocení úspěšnosti kurzu

Aby byl kurz vyhodnocen jako úspěšný, je nutné, aby 70 % účastníků dokončilo celý kurz. Kvalitu osvojených znalostí a mentálních dovedností ověří závěrečný test. Kurz je považován za úspěšný, pokud minimálně 70 % testovaných dosáhne minimálně 50 bodů. 100 bodů je považováno za úplné osvojení látky.

Profil absolventa

Absolvent kurzu je schopen pohovořit o sociologii odborným jazykem. Umí zasadit sociologii do systému věd a zná předmět obecné sociologie. Umí vysvětlit předmět aplikovaných sociologických disciplín. Zná filozofické kořeny sociologie.

Historie

Otcové zakladatelé sociologie

Vývoj sociologie můžeme rozlišit na období protosociologické (předsociologické) a období sociologické, kdy byla ustanovena sociologie jako věda.

Předsociologické stádium (protosociologické)

Niccoló Machiavelli

Před vznikem sociologie jako vědy se mnozí autoři vyjadřovali k předmětu sociologie. O společnosti uvažoval již 'Aristoteles ve 4. století před křesťanským letopočtem a ve stejné době psal Xenofón o dělbě práce v ševcovské dílně. Dále můžeme zmínit muslimské autory Al-Ghazzáli z 11. století, který píše o blahodárném vlivu islámu na administrativu státu, nebo také Abú Zaiď Abdarrahmán ibn Muhammad (Ibn Chaldún) ze 14. století, který rozvíjí teorii organizace. Z Evropských filosofů můžeme jmenovat renesančního filozofa Niccoló Machiavelliho (1469–1527), jenž v 16. století vydává svou teorii o vládnutí v knize Vladař, nebo britského ekonoma Adama Smitha (1723 až 1790) se jeho knihou Bohatství národů.

Stádium sociologické

Vznik sociologie jako vědy byl z velké míry podmíněn Francouzkou revolucí. V této revoluci byly rozbořeny dosud neměnné vazby mezi šlechtici a poddanými. Nastala otázka jak určit a řídit budoucí směřování společnosti.

August Comte (1798–1857)

August Comte je muž, který dal sociologii její jméno, byť původně novou vědu nazýval sociální fyzikou. Jeho dílo vzniká jako reakce na Francouzskou revoluci a osvícenství. Comte byl od roku 1818 sekretářem filozofa a sociálního myslitele Clauda Henriho Saint-Simona (1760-1825). Saint-Simon svým způsobem položil základ jak konzervativního, tak marxistického sociologického myšlení. Chtěl, aby společnost zůstala taková, jaká je, ale zároveň viděl potřebu sociálních reforem, jako např. zavedení centrálního plánování v ekonomice. Spolupráce Saint-Simona a Comta skončila neshodou roku 1824. Comte však od Saint-Simona přejal pozitivistické naladění a snahu používat při zkoumání společnosti stejné vědecké metody jako v přírodních vědách. V letech 1832-1844 byl učitelem na pařížské École Polytechnique, ale vysokého postavení na této škole nikdy nedosáhl. V tomto období vypracoval šestisvazkové dílo Cours de Philosophie Positive, které vydává roku 1842. Roku 1851 dokončil čtyřsvazkovou práci Systéme de Politique Positive.

Comte požadoval, aby se studium společnosti dělo na pozitivistických vědeckých základech. Sociologové mají podle něj používat pozorování, experimentování, srovnávací historické analýzy.

Sociologie je teoreticko-empirická věda. Je to právě teorie, která pozorování nasměruje a potom interpretuje. Izolované pozorování bez teorie by bylo podle Comta plané, a právě tím se vědecké pozorování liší od laického. Vědění podle něj umožňuje předvídat a předvídat zase umožňuje jednat. Sociologii dokonce považoval za „královnu" věd. Studium společnosti dělil Comte na sociální statiku a sociální dynamiku. Sociální statika se zabývá těmi aspekty sociálního života, které se týkají řádu a stability, a zajímá se tedy o existující sociální struktury. Sociální dynamika se zaměřuje na sociální změnu a vývoj. V této oblasti dával přednost přirozené evoluci před revolucí. Dějiny se dají podle Comta rozčlenit na tři intelektuální stadia, kterými prochází nejen svět, ale také skupiny, společnosti, vědy, jednotlivci, a dokonce i individuální mysl. Z historického hlediska je prvním stadiem teologické (imaginární) před rokem 1300, kdy převládá víra v nadpřirozené síly. Člověk věří, že za všemi jevy stojí bezprostřední konání nadpřirozených bytostí. Sociální a fyzický svět je považován za boží výtvor. Druhé stadium je metafyzické (abstraktní), odehrává se mezi lety 1300-1800. Je typické spíše vírou v abstraktní síly, jako je např. příroda, než v personalizovaná božstva, které mají všechno vysvětlit. Od roku 1800 počíná pozitivní (vědecké) stadium charakteristické vírou ve vědu. Mysl upouští od marného hledání „abstraktních pojmů". Lidé už neusilují o to, aby poznali absolutní příčiny jako Boha nebo přírodu, ale zaměřují se na pozorování sociálního a fyzikálního světa a odkrývání zákonů, které je řídí. Když se Comte zaměřuje na individuální mysl, důrazně připomíná, že všechna tři stadia mohou v jedné a téže mysli existovat zároveň, např. v pozitivním stadiu vůči nejjednodušším vědám, metafyzickém ve vztahu ke složitějším vědám a teologickém vůči sociální vědě. Comte se domníval, že příčinou nepořádku ve společnosti je nepořádek intelektuální. Ideje vládnou světu, nebo ho uvrhují ve zmatek. Společenská vzedmutí přestanou až tehdy, kdy se vlády zcela ujme pozitivismus. To, čeho je zapotřebí, je tedy intelektuální změna, a revoluce by z tohoto hlediska neměla žádný smysl. Je nutno zmínit i některé jeho bizarní ideje. Vyvaroval se např. četby jiných autorů pracujících na podobných tématech, aby si nezanesl vlastní mysl. Četl pouze staré a nové velké básníky. Říkal tomu „cerebrální hygiena". Je také tvůrcem koncepce pozitivistického náboženství, ve kterém by sociologové vykonávali úlohu jakýchsi kněží. V dalším vývoji sociologie navazovali sociologové spíše na jiné autory, především pak na Durkheima, Marxe a Webera. Emile Durkheim (1858-1917) Durkheim je po intelektuální stránce dědicem Comtova konzervativního myšlení. Představa sociálního rozvratu mu byla nepříjemná, a proto své dílo zasvětil zkoumání sociálního řádu. Ne-řád ve společnosti není podle něj nutným důsledkem moderního světa a lze mu čelit vhodnými reformami. Řád a reformy, to byl Durkheimův přednostní zájem. Zatímco však Comte stál spíše mimo akademické kruhy a velkou kariéru tu nikdy neudělal, podařilo se Durkheimovi ustavit sociologii jako akademickou disciplínu. Stal se prvním profesorem sociologie vůbec. Ve své práci Společenská dělba práce (1893) se zabývá otázkou, co vlastně drží společnost pohromadě. Již první věta knihy zní: „Tato kniha je především pokusem pojednat skutečnosti morálního života podle metody pozitivních věd." (Durkheim, 1893/1977:72) Je zajímavé, že autorovým cílem je vlastně nalézt „pozitivní vědu" o morálce. Durkheim říká, že i když se zdá, že „morální faktory" mají jakousi vyšší hodnotu než všechny ostatní, jsou to přesto „jevy jako všechny jiné". Jsou to „realizovaná fakta". Později dokonce řekne „věci". Důkazem jejich faktičnosti je to, že nemohou být podle libosti změněny, jsou nezávislé na naší vůli a odolávají naší snaze je změnit. Pokud jsou to však skutečnosti tohoto druhu, pak také musí „být možné je pozorovat, popisovat, klasifikovat a hledat zákony, které je budou objasňovat" (tamtéž). Podle jeho názoru byly dřívější společnosti drženy pohromadě především nemateriálními sociálními fakty, zejména tím, co nazýval „kolektivní vědomí". To je souhrnem přesvědčení a postojů, které jsou společné průměrným příslušníkům téže společnosti. V moderní společnosti je silným vodítkem složitá dělba práce. Lidé jsou spojeni vzájemnou závislostí. Soudržnost v dřívějších společnostech nazýval mechanická solidarita, soudržnost ve společnosti s rozvinutou dělbou práce pak solidarita organická. V moderní společnosti dochází k pa- radoxnímu jevu, že jedinec je sice autonomnější, ale jeho vazba na společnost je přitom silnější. Dělba práce může vzniknout pouze tam, kde už nějaká společnost existuje, kromě materiálních vazeb musí mezi lidmi existovat i morální vazby. Dělba práce ale vytváří také různé patologie - někdy nevede k solidaritě, a to v takovém případě, když člověk (v kastě nebo třídě) není spokojen s úkolem, který mu byl přidělen a který by odpovídal jeho nadání. Nestačí pouze existence pravidel, ale tato pravidla musí být rovněž spravedlivá. Významným Durkheimovým dílem je studie Pravidla sociologické metody (1895). Durkheim zde používá pojem sociální fakt, který chápe jako sílu, která je vůči jednotlivci čímsi vnějším a vykonává na něj nátlak, je silou rozkazovací a utlačivou. Prvním a nejzákladnějším pravidlem má být, že společenské jevy jsou věci. Funkce společenského jevu musíme hledat ve vztahu k nějakému společenskému cíli. Durkheim rozlišuje mezi materiálními a nemateriálními sociálními fakty, přičemž jeho hlavní zájem se soustřeďoval právě na nemateriální sociální fakty, jako je např. právo nebo byrokracie. Ve své knize Sebevražda (1897) chtěl Durkheim prokázat užitečnost sociologie. Zajímal se o rozdíly v sebevražednosti mezi různými skupinami, oblastmi, zeměmi a různými kategoriemi lidí (svobodní, ženatí). Domníval se, že sociální faktory, třeba válka nebo ekonomická deprese, tu hrají velkou roli. Všímá si, že katolíci a židé páchají méně sebevražd než protestanti. K vyšší sebevražednosti vede podle něj jak nadměrný individualismus, tak individualismus nedostatečný. Altruistickou sebevraždou nazývá Durkheim takovou, kdy lidské ego nepatří samo sobě a cíl chování se nachází v nějaké skupině. Příkladem je třeba japonská rituální sebevražda. Egoistická sebevražda je páchána, když člověk ztratí důvod žít. Anomická sebevražda se objevuje, když je aktivita lidí neřízená. Jejím opakem je sebevražda fatalistická, když jsou lidé řízeni nadměrně a jejich vášně jsou potlačeny despotickou disciplínou. Spis Základní formy náboženského života (1912) představuje rozbor významného nemateriálního sociálního faktu, totiž náboženství. Durkheim se domnívá, že zdrojem náboženství je společnost sama. Právě společnost některé věci označuje jako posvátné a jiné jako profánní. Durkheim tvrdil, že vposledku jsou náboženství a společnost jedním a tím samým. Náboženství je způsob, jak společnost vyjadřuje sebe samu formou nemateriálního sociálního faktu. Je to systém idejí, kterými si lidé zpodobňují společnost, do níž patří, a vztah, který k ní mají. Praktiky kultu, které člověka mají poutat k jeho bohu, připoutávají člověka ke společnosti, protože bůh je podle Durkheima pouze obrazným vyjádřením společnosti. Náboženstvím dneška by mělo být náboženství humanity a jeho racionálním výrazem by byla individualistická etika. Zajímavý je Durkheimův důraz na morálku. Sociální funkce podle něj nemohou existovat bez morální disciplíny, protože jinak by tu zůstaly pouze nenasytitelné individuální choutky, jež by nic nedrželo na uzdě. „Onen často uznávaný antagonismus mezi jednotlivcem a společností zdaleka neexistuje; morální individualismus či kult lidského jednotlivce je ve skutečnosti dílem společnosti. To ona si ho zavedla, to ona z něho učinila boha, jehož služkou se pak stala." (Durkheim, 1998:73) Výchova dítěte má vést k tomu, aby pochopilo, že za umělými hranicemi historického rámce spravedlnosti jsou meze založené na přirozenosti věcí. Šťastný bude ten, kdo si stanoví ne příliš vzdálené a uskutečnitelné cíle, které odpovídají jeho povaze, a nikoli ten, kdo se v neurotickém přepínání požene za cíli nedosažitelnými. Jestliže zatoužíme po výzvě k dosahování vzdálených a velikých cílů, které se mohou jevit jako nedosažitelné, musíme opustit Durkheima a začíst se např. do Karla Marxe.

Karl Marx (1818-1883) Marx sám sebe nepovažoval za sociologa, ale jeho dílo má významnou sociologickou složku a ovlivnilo celou řadu sociologů, především v Evropě. Vzdor tomuto významu byl mnohdy odmítán, a to z několika důvodů. Předně byl považován více za ideologa než za vědce. Je pravda, že jeho slavný výrok zní: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit." Bylo mu vytýkáno silné ekonomické zaměření a také se - na rozdíl od jiných sociologů - nezabýval „nepořádkem" vneseným do společnosti idejemi osvícenství, Francouzskou revolucí a průmyslovou revolucí, ale zajímalo ho, jak kapitalistický systém působí na člověka utlačivě. Tento systém chtěl vysvětlit a překonat. Marx předpokládal, že lidé jsou v principu produktivní bytosti. Aby přežili, musí pracovat v přírodě a s přírodou, a to společně s ostatními lidmi. Lidé se začínají odlišovat od zvířat, když si začnou vyrábět prostředky k životu. Jak píše s Friedrichem Engelsem (1820-1895) ve spise Německá ideologie (1845-1846), rozdíl mezi lidmi a zvířaty spočívá ve vědomí, náboženství a dalších věcech. To, čím individua jsou, spadá v jedno s jejich výrobou, s tím, co a jak vyrábějí, a proto závisí na materiálních podmínkách jejich výroby. Souhrn výrobních poměrů tvoří podle Marxe reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces. Bytí lidí, jak píše Marx v díle Ke kritice politické ekonomie (1859), není určováno jejich vědomím, ale naopak jejich vědomí je určováno jejich politickým bytím. Během historie došlo v tomto přirozeném procesu vývoje lidstva k výrazným změnám. Kapitalismus vytváří bariéry mezi jedincem a výrobním procesem, mezi jedincem a produkty tohoto procesu a mezi ním a druhými lidmi. V první kapitole Komunistického manifestu Marx a Engels píšou: „Rozšířením strojních zařízení a dělby práce pozbyla práce proletářů samostatný charakter a tím pro dělníky i všechen půvab. Dělník se stává pouhým příslušenstvím stroje, vyžaduje se od něho pouze nejjednodušší, nejjednotvárnější hmat, kterému se lze velmi snadno naučit." (Komunistický manifest, 1848/1974) Dochází ke zhroucení přirozeného propojení mezi lidmi a tím, co lidé produkují. Stejně jako se ve světě náboženství produkty lidské hlavy (bozi) jeví jako samostatné bytosti s vlastním životem, tak se děje i ve světě zboží s produkty lidských rukou. To Marx nazývá zbožním fetišismem. (Kapitál, 1867) Ve společnosti vzniká systém dvou tříd (buržoazie a proletariát), v jehož rámci několik kapitalistů ovládá výrobní proces, výrobky a pracovní dobu těch, kdo pro ně pracují. Kapitalisté si přisvojují nadhodnotu, tedy platí dělníkům méně, než by odpovídalo hodnotě vložené práce. Podle Marxe je existence tříd spojena pouze s určitými historickými vývojovými fázemi výroby. Marx věřil, že rozpory a konflikty v kapitalismu dialekticky povedou k pádu kapitalismu. Třídní boj povede nutně k diktatuře proletariátu, a ta bude pouze přechodem ke zrušení všech tříd a beztřídní společnosti. Lidé jsou tvůrci vlastních dějin, ale nikoli nějak libovolně, ale za okolností, které jsou předem dané. Jak to bude v komunistické společnosti vypadat, popisují však Marx s Engelsem (Německá ideologie, 1845-1846) poměrně vágně. (V pasáži o komunismu v kapitole 7.2 citujeme z tohoto spisu, jak to bude v komunismu vypadat s dělbou práce.) Karel Marx svou vizí komunismu a představou postupu mas k němu vlastně bezděky položil základy jakéhosi nového náboženství. Jiný myslitel, Max Weber, se více zajímal o to, jak dosavadní náboženství ze světa mizí. Více než vliv materiální základny na ideje ho zajímal vliv idejí na tuto materiální základnu. Max Weber (1864-1920) Jak Marx, tak Weber přispěli k poznání moderního kapitalismu. Jejich důrazy však byly odlišné. Webera zajímalo to, co bychom mohli nazvat procesem racionalizace v západním světě. Proč zrovna na Západě vznikly instituce, které ve zbytku světa v této podobě nenajdeme? Sehrálo tu nějakou roli náboženství, nebo obecně řečeno - jsou ideje tak mocné, že mohou ovlivnit třeba i svět hospodářství? Některé otázky zřejmě vyplývají už z Weberovy biografie. Život Maxe Webera byl od počátku poznamenán povahovými rozdíly mezi jeho rodiči. Otec byl úředník ve významném politickém postavení, který si dokázal užívat života. Matka byla zbožná a asketická kalvinistka, sužovaná pochybnostmi o tom, zda bude spasena. Když začal Weber v 18 letech studovat v Heidelbergu práva, následoval nejdříve životní styl svého otce. Ve studiu pokračoval od roku 1884 v Berlíně a kromě práva se zajímal také o ekonomii, historii a sociologii. Roku 1896 se stal profesorem ekonomie v Heidelbergu. Velmi brzy u něj zřejmě následkem přepracování došlo k nervovému zhroucení a do roku 1904 nebyl schopen normální univerzitní činnosti. Po tomto období však publikoval svá nejznámější díla, především Protestantská etika a duch kapitalismu (1904-1905). V roce 1910 pomáhal zakládat Německou sociologickou společnost. V roce své smrti (1920) měl rozpracováno dílo Ekonomika a společnost, které však už nedokončil. Vyšlo v nedokončené podobě až po jeho smrti. Weberovo dílo můžeme chápat jako pokus vytvořit teorii procesu racionalizace v západní společnosti. Klasickým příkladem racionalizace je pro Webera byrokracie. Weber rozlišuje mezi třemi typy autority (někdy se používá výraz panství - Herrschaft); tradiční, charismatickou a racionálně legální. Tradiční autorita spočívá na síle zvyku, charismatická na síle osobnosti a racionálně legální na síle zákona. Racionálně legální autorita se v západní společnosti rozvinula více než v jiných typech společnosti. Weber popisuje proces racionalizace na mnoha oblastech, na náboženství, městech nebo právu. V práci Protestantská etika a duch kapitalismu se zabývá otázkou, proč kapitalismus vznikl na Západě, a nikoli v jiných oblastech světa. Zde vlastně oponuje Marxovi, protože vidí náboženství ne jako součást ideové nadstavby, ale jako důležitý faktor, který přispěl ke vzniku kapitalismu. Poukazuje v této souvislosti na konkrétní historický příspěvek kalvinismu. Podle Webera tu touha po zisku byla vždy, a nemůžeme ji ztotožnit jen s kapitalismem. Jde spíše o to, že kapitalismus tento iracionální pud zkázňuje. Snaha o zisk se děje v neustálém, racionálním kapitalistickém provozu na základě rentability. Příspěvek protestantské etiky je v tom, že hybnou pákou této expanze bylo náboženské hodnocení systematické světské práce v povolání. Práce je nejen prostředkem askeze, ale také znakem pravé víry. Podle představ kalvinistů je to úspěch v podnikání, který naznačuje, že člověk patří mezi vyvolené, kteří budou spaseni. Askeze se přenesla z mnišských cel do světského povolání. Už žádné hýření, ale střídmost, která umožňuje nové investice kapitálu. To znamená, že prostředky nejsou investovány do bezprostředního konzumu a radovánek, ale do dalšího podnikání. Weber si však nemyslí, že by bylo možno proti jednostranně materialistické kauzální interpretaci kultury a dějin postavit jinou, jednostranně spiritualistickou. Je třeba respektovat jak velmi hmatatelné - tedy často ekonomické - skutečnosti, tak i velkou moc lidských idejí. Je dobré se více podívat na to, co Weber používá při svém uvažování jako nástroj. Když Weber hovoří o byrokracii nebo typech autority, vytváří tzv. ideální typy. Takové jevy (např. byrokracie vykazující dokonale všechny vlastnosti, které jí Weber připisuje) se v okolním světě reálně nevyskytují, avšak slouží nám jako nástroj k pochopení sociální reality. „Ideální" neznamená, jak by se snad zdálo podle běžného užívání jazyka, nějaký vytoužený stav. Jsou to prostě typy získané izolováním určitých znaků sociální skutečnosti, abstraktní popis jevu. Weber hovoří o ideálních typech historických (které berou v úvahu čas a prostor a patří do popisných věd) a sociologických (jednání probíhá v ideálních podmínkách, čas a prostor pomíjíme, např. byrokracie). Weber zavedl do sociologie metodu pochopení. Chápající sociologie chce poznat, jaký subjektivní význam má sociální jednání pro aktéry samé, takže toto jednání potom můžeme pochopit jak v jeho průběhu, tak v jeho účincích. Právě ideální typ je hlavním nástrojem, který umožňuje modelovat ideální průběh lidského jednání, od kterého se pak ono konkrétní jednání pochopitelně vždy poněkud liší. Když porovnáme Marxe a Webera, vidíme, že zatímco Marx měl velmi mnoho následovníků v Evropě, pro sociální vědce v USA byl mnohdy přitažlivější Weber, jenž byl přijatelnější politicky. Nebyl tak radikální jako Marx, v některých otázkách byl konzervativní, v jiných liberální. Nevyžadoval ohledně nedokonalostí kapitalismu žádné radikální řešení. Američtí sociologové hledali nějakou alternativu k Marxovým idejím, o kterých soudili, že společnost ohrožují. Nalezli ji ve Weberovi. Jeho přijatelnosti navíc pomohlo i to, že jeho práce působí klidnějším a „vědečtějším" dojmem než Marxova. Weber by o kapitalistech neřekl, že jsou to upíři a vlkodlaci, jak to učinil Marx v Kapitálu.

Georg Simmel (1858-1918) Georg Simmel patřil k příslušníkům první generace německých sociologů. Bývá charakterizován jako sociolog, který za celý život nedostal žádný grant (finance na výzkumný projekt); byl totiž Žid. Snad právě Simmelova nedobrovolná distance od společnosti (a společnosti vůči němu) daná židovským původem mu umožnila onen potřebný odstup, který může sociologovi přinést cenné ovoce. Simmel studoval filozofii a historii na univerzitě v Berlíně. Výraznou akademickou kariéru - přes podporu M. Webera - nikdy neudělal. Nejdříve byl od roku 1885 jen soukromým docentem (učil zadarmo) a později (1901) mimořádným profesorem (také čestný titul bez peněz). Zlí jazykové by mohli v těchto skutečnostech vidět inspiraci, která vedla Simmelovo pero při psaní esejů Cizinec a Filozofie peněz. Přesto hrál v německém sociologickém životě velkou roli. Simmelova sociologie se staví jak proti organicistické teorii A. Comta a H. Spencera, tak proti zdůrazňování jedinečnosti historických událostí, které tehdy kvetlo v Německu. Oponoval tedy pohledu, že je mezi přírodou a společností základní spojení a že existuje jakýsi řetěz od nejjednodušších biologických organismů až po složité a vysoce členěné sociální celky, ale i německé tradici, která považovala přírodní a společenské (neboli „duchovní") vědy za dvě kvalitativně odlišné disciplíny. Přírodní zákony nemají podle německých idealistů ve zkoumání lidské kultury žádné místo, protože ta je říší lidské svobody. I sociologii vlastně chybí reálný předmět zájmu, neboť společnost neexistuje mimo jednotlivce, kteří ji tvoří, a je pouze jménem označujícím souhrn individuí. Simmel oba tyto názory odmítá. Společnost je podle něj spletitou sítí vztahů mezi jednotlivci, kteří jsou v neustálé vzájemné interakci. Vyšší nad-individuální celky (rodina, klan, odbory, stát) jsou pouze krystalizací těchto interakcí. Předmět studia sociologie pak představují vzorce chování a formy toho, jak se lidé sdružují a jak spolu interagují. Simmel dále soudí, že nemůže existovat jedna nadřazená sociální věda, tak jako nemůže existovat žádná celková věda o všech záležitostech. Ačkoli Simmel považoval zkoumání velkých sociálních celků za legitimní, omezil svůj zájem na to, co nazýval „interakce mezi atomy společnosti". Dnes takovému přístupu říkáme mikrosociologie. Rádným profesorem se Simmel stal až v roce 1914 ve Štrasburku, avšak to vypukla válka, ze studentů se stali vojáci a ze škol lazarety. Obnovy akademického života se už Simmel nedožil. Přesto měl velký vliv zejména na americkou sociologii, kde patřil k nejpopulárnějším autorům.

Obecná sociologie

Aneb to, co se učí ve škole:

Sociologie je společenská věda zabývající se fungováním společnosti , společenskými vztahy , vztahy jednotlivce a společnosti , strukturou společnosti , společenskými nebo sociálními systémy , mírou společenské konformity ( = míra naplnění společenských norem )

Člověk jako individuální a sociální bytost

Člověk jako osobnost se utváří díky třem faktorům :

1. Biogenní faktor – vzhled , výška …
2. Psychologickému faktoru – charakter , vlastnosti …
3. Socializační faktor – jak nás ovlivňuje společnost

Faktor socializace snižuje osobitost ( individualitu ) jedince díky společenským normám . Socializace se uskutečňuje ve společenských a mezilidských vztazích vzájemným působením osob , skupin a institucí .

Socializace se rozlišuje na primární, sekundární a terciální

Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života. Sekundární socializace připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a probíhá zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá zhruba od třetího roku života. Terciální socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím . Socializace probíhá záměrně a nezáměrně. Záměrná socializace je výchovně vzdělávací proces . Nezáměrná socializace probíhá živelně a to formou odkoukání různých životních stylů z novin , časopisů , televize , dospělých , ekonomické dopady . Socializace je proces začleňování člověka do společnosti . Dochází v něm k proměnám , jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeňete a sociálním učením se z něho stává člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti . Z člověka jako z biologické jednotky se stává společenská bytost .

Základní aspekty socializace

• osvojení si základních kulturních návyků ( např. slušné chování , stolování apod. )
• účelné používání předmětů denní potřeby
• osvojení si mateřského jazyka a dalších forem komunikace
• získávání vzdělání – základní poznatky
• vytvoření základních sociálních rolí
• orientace v základních společenských normách a hodnotách
• postupný vývoj sebekontroly

Socializace je celoživotní proces a není bez problémů . Mezi socializační problémy patří např. izolace jedince v dětství – tzn. „ vlčí děti „ , kdy neměli dostatek podnětů z kultury člověka . Člověk a společnost se vzájemně ovlivňují , jde o oboustranný vztah . Funguje tu i určitý paradox , kdy na jedné straně se člověk socializuje , na druhé je zároveň nutnost , aby se individualizoval , rozvíjel svoji jedinečnost v rámci lidského rodu a společnosti .

Sociální učení

Jde o učení a osvojování si chování a jednání spojené s určitou sociální rolí , sociálním statusem a normou. Obecné mechanismy sociálního učení jsou : Asociace ( podmiňování ) – Vytváření spojů mezi podněty , působící na jedince v časové a prostorové návaznosti , a odpověďmi jedince na ně Posilování ( zpevňování ) – založeno na odměnách a trestech . Sociální odměnou mohou být různé formy pochvaly , projevy sympatie , uznání a lásky . Sociálním trestem může být projev nesouhlasu , zamítnutí , zavržení , odepření projevů sympatie , pohrůžky . Odměny i tresty přicházejí jako regulátor sociálního učení od rodičů , učitelů , trenérů , vrstevníků a spolužáků . Observace ( nápodoba ) – Jedinec si osvojuje takové způsoby chování a jednání , za které je sociálně odměňován jako model ( např. kamarád , oblíbená filmová postava ) Vedlejší typy sociálního učení : Anticipace ( očekávání ) – očekávání druhých působí jako „ vmanévrování „ do určitého způsobu reagování , chování nebo jednání . Může mít pozitivní vliv ( např. říká-li matka synovi „ jsi šikovný , to dokážeš „ – vyjadřuje důvěru v jeho schopnosti , což posiluje jeho touhu dosáhnout cíle ) a negativní vliv ( např. reaguje-li učitel na dílčí neúspěch studenta „ zase nedostatečná , jako obvykle , to jsi celý ty „ , tak tím opakovaně vyjadřuje nedůvěru a nespokojenost , což nemotivuje k lepšímu výkonu ) Nápodoba – je běžná i u zvířat . Lidský jedinec se nápodobám učí řeči , mimice , gestikulaci , zdrženlivému či živému projevu citů , přejímání různých druhů zábavy , trávení volného času a také lze převzít způsob života a způsob chování k ostatním lidem . Zpravidla napodobujeme lidi či skupiny ( a jejich činnosti ) z našeho blízkého okolí . Identifikace ( ztotožnění ) – Vyjadřuje ztotožnění s osobou , k níž má jedinec vztah a chce se jí přiblížit a připodobnit . Jde o jakousi vyšší , vnitřní formu napodobování , protože je spojená s zvnitřněním morálně volných rysů ( např. cílevědomí jako starší bratr , statečný jako oblíbený literární hrdina ) . Je to tedy záměrné úsilí o převzetí chování a jednání modelu ( modelem může být prakticky kdokoli ) . Na rozdíl od výše uvedených forem sociálního učení , které regulovaly proces učení dítěte zvenčí , je identifikace autoregulace ( sebeřízení a sebevýchovy ) .

Tři základní sociální skupiny ovlivňující socializaci

Rodina – Ovlivňuje nás především záměrně , tj. rodiče se nás snaží vychovat , částečně nás rodina ovlivňuje i nezáměrně Škola- Ovlivňuje nás především záměrně , ale i nezáměrně . Vrstevnická skupina - a) Formální : Vzniká seshora – je již předem nějak určená předpisy , pravidly , zákony , normami . Ve skupině převládá „ funkční vztah „ mezi členy , tj. vztahy neosobní ( např. pracovní skupina , vojenský útvar … ) Ve větších formálních skupinách mohou vznikat i skupiny neformální a neformální vazby . b) Neformální : Je závislá na povaze a aktivitě svých členů , je tvořena z jejich iniciativity , její členové se znají , mají k sobě blízký vztah a stejné zájmy a potřeby ( např. skupina přátel , zájmové kroužky … ) , pravidla , řád , normy si tvoří uvnitř skupiny členové sami .

Komunikace

Je základním prvkem mezilidských vztahů . Obecně jde o spojení , ve smyslu společenského procesu , proto užíváme termínu sociální komunikace . Komunikace je vzájemné sdělování slov , myšlenek a pocitů , nejčastěji formou dialogu . V některých oborech se používá pojmu tok informací .

Představuje sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích . Probíhá jak tváří v tvář , bezprostředně , tak i „ na dálku „ ( dopisy , vzkazy ) . Může se týkat věcí vzdálených prostorově i časově , abstraktních a neexistujících ( pouze naše fantazie ) .

Komunikační strategie – je předem promyšlená a je základem dobrého projevu , ať už mluveného či psaného . V mezilidském styku platí :

• není možno nekomunikovat = vždy něco sdělujeme
• není možné nekomunikovat mimoslovně = nesdělujeme si pouhá holá fakta ( není důležité jen to , co říkáme , ale také jak a v jaké situaci to říkáme )

V mezilidském styku platí :

• není možno nekomunikovat = vždy něco sdělujeme
• není možné nekomunikovat mimoslovně = nesdělujeme si pouhá holá fakta ( není důležité jen to , co říkáme , ale také jak a v jaké situaci to říkáme )
• není možné nijak se netvářit = když něco sdělujeme , vždy se přitom nějak chováme a to prozrazuje , jaký máme postoj k tomu co říkáme :

1. sdělujeme svůj postoj k posluchači
2. sdělujeme druhému svoje sebepojetí
3. sdělujeme si kvalitu našeho vzájemného vztahu
4. sdělujeme si pravidla našeho vzájemného styku
5. sdělujeme si žádosti

Komunikace zahrnuje verbální i neverbální složku .

Neverbální komunikace se odehrává nejazykovými prostředky , které mohou být cílené ( uměle vytvořené ) např. znaková řeč , semafor , prstová abeceda . Prostředky mohou být podvědomé , nezáměrné a často mohou být doprovázeným jevem neverbální komunikace ( gesta ) . Neverbální komunikace může mít několik typů :

• Gesta = Gesta rukou a pohyby těla zvyšují pozornost posluchačů . Gesta nesmějí přitahovat více pozornosti než mluvené slovo , ale naprostá nehybnost také nepůsobí dobře .
• Mimika = Mimickými výrazy našeho obličeje se dají vyjádřit naše aktuální nálady – usmíváme se ( jsme šťastní , rozpačití , pohrdaví , zamilovaní ) , mračíme se ( jsme smutní , podráždění ) , ceníme zuby ( jsme rozzuření ) , máme otevřená ústa a vykulené oči ( jsme vystrašení , udivení ) – možností je mnoho
• Oči – Oční kontakt je v komunikaci důležitý – posluchač , který se dívá na řečníka , tak vyjadřuje zájem o jeho projev . Chybou je , když nám někdo něco sděluje , a dívá se jinam , řečník může nabýt dojmu , že nás jeho projev nezajímá , a znejistí . Také není vhodný tzv . „ prázdný výraz „ a zíravý pohled , protože působí nepřirozeně . V rozhovoru udržujeme kontakt očima mezi 50% až 60% , kdy hovoříme , a mezi 75-85% času , když nasloucháme .
• Posturologie – Komunikace prostřednictvím celé postavy .

Základní typy sociální komunikace

• Meziosobní – Je přirozeným východiskem pro všechny typy komunikace ).
• Skupinová – Vytváří složitější komunikační sítě ( např. školní vyučování )
• Masová , hromadná - Uskutečňovaná prostřednictvím tisku , televize , rozhlasu a jiných médií ( internet atd. )

Existují skupiny členské a) vlastní – Člověk je uznávaným členem

                                       b) cizí – Nejsme členy skupiny otevřené – do otevřené skupiny
                                           se mohou lidé dostat a opustit ji , kdy chtějí
                                       c) uzavřené – opuštění uzavřené skupiny může být trestáno

Specifickou formou cizích skupin jsou Referenční skupiny – jedinec k takové skupině vztahuje své jednání v očekávání , že bude akceptován jako člen . Jedinec se často hluboce identifikuje se skupinovými cíly a normami . Cítí potřebu dokazovat , že je členství hoden . Součástí přijetí mohou být různé přijímací obřady , zkoušky a rituály , jejímž cílem je prověřit nového člena a zároveň urychlit jeho adaptaci skupině .

Typ komunikace : a) Vertikální – komunikace nadřízeného a podřízeného

                             b) Horizontální – komunikace na stejné úrovni , většinou na základě
                                                         stejného sociálního postavení

Deviace

Sociální deviace je sociologický pojem z počátku 20. století k označení chování jednotlivce nebo skupiny, které porušuje sociální normu. Tato odchylka od normy může být negativní (častější užití), ale i pozitivní. Opakem deviantního chování je chování konformní. Vnímání deviací se mění v závislosti na kulturním prostředí, na sociálním prostoru a času. Hodnocení určitého chování jako deviace je závislá na hodnotícím subjektu a na jeho pojetí společenských norem, například i náboženská, ideová nebo mocenská menšina může považovat za deviantní jednání většiny, a současně být sama většinou považována za deviantní. Jedná se o duševní poruchu osobnosti lidského jedince , důsledkem je asociální chování .

Deviace dělíme : a) Morální – Patologické hráčství , alkoholismus .

                           b) Právní – Pedofilie .

Druhy deviací : - Alkoholismus = Je drogová závislost na alkoholu, doprovázená silnou potřebou jeho konzumace, ztrátou sebekontroly, abstinenčními symptomy a v počáteční fázi tolerancí (k opilosti je třeba větších dávek). - Fetišismus = Užívání neživých objektů (oděvy, obuv, guma, kůže atd.) jako podnětu pro sexuální vzrušení a uspokojení. V některých případech mohou sloužit ke zvýšení sexuálního vzrušení dosahovaného jinak obvyklým způsobem (například preference určitých druhů oděvu). - Fetišistický transvestitismus nebo transvestitický fetišismus = Nošení šatů opačného pohlaví převážně za účelem dosažení sexuálního vzrušení. Rozlišuje se od transsexuálního transvestitismu, kde účelem je ztotožňování se s rolí opačného pohlaví. - Exhibicionismus = Tendence ukazovat genitál nečekaně (zpravidla cizím) lidem bez záměru dalšího kontaktu. - Voyerství = Tendence sledovat jiné osoby při sexuálním nebo intimním chování. - Sadomasochismus = Upřednostňování sexuálních aktivit spojených s omezováním osobní svobody, působením bolesti nebo pokořováním. Sadomasochistické aktivity a situace mohou být i hrané a souhlasné. Jestliže osoba takové aktivity raději přijímá, jde o masochismus, jestliže je raději sama provádí, jde o sadismus. Od sadomasochismu se liší patologická sexuální agresivita i krutost nebo zloba, která nemá souvislost s erotismem. Za projevy sadomasochismu bývají považovány i mnohé ze sexuálních praktik, které bývají uváděny v různých populárních „seznamech úchylek“ (manipulace s exkrementy, škrcení, vkládání předmětů nebo bodání do genitálií nebo bradavek atd. - Pedofilie = Erotické zaměření na děti, zpravidla prepubertálního a raně pubertálního věku. - Zoofilie = Pohlavní styk se zvířaty . - Nekrofilie = Sexuální aktivity s mrtvými těly . - Koprálie = Lidský jedinec pojídá své nebo cizí výkaly . - Gerontofilie = Mladý jedinec vyhledává sexuální kontakt se starými osobami . - Nymfomanie = Extrémně sexuálně činný jedinec .

Sexuální úchylky začaly být chápány jako zdravotní problém a jako vrozená dispozice teprve koncem 19. století, kdy největší odborný zájem byl věnován masturbaci a homosexualitě. Do té doby bylo sexuální chování vnímáno převážně v rovině morální, výchovné a trestně-právní. Ale i kontext jejich zařazení do psychiatrických klasifikací se od počátku velmi často a zásadně měnil.

Deviace rasistické a nacionalistické , šovinistické

Rasismus = Je rozdělování lidí na jednotlivé rasy a tvrzení , že určité rasy jsou nadřazeny jiným rasám . Je to politická teorie a ideologie, která vnikla v souvislosti s rozvojem biologie a Darwinovy teorie boje o přežití. Vychází ale z xenofobních názorů, které se ukázaly jako vědecky neopodstatněné. V dějinách způsobily tyto předsudky několik válek a smrt desítek až stovek milionů lidí . Rasismus může vést až k násilnému střetu mezi jednotlivým rasami – genocida = je zločin proti lidskosti, spočívající ve vyvražďování určité skupiny lidí definované na základě jejich etnika či rasy. Nacionalismus = Je ideologie zrozená v 19. století. Vychází z patriotismu, je založen na pojmech národ, etnikum a etnická příslušnost a národní identita. Nacionalismus vznikl jako vědomí příslušnosti k jednomu národu (většinou zejména vymezením se vůči národu jinému). Později se stal nedílnou součástí politického i společenského diskursu, politických doktrín i argumentací . Nacionalismus je kolektivní vědomí soudržnosti k jednomu národu, etniku či území, jež je motivováno snahou o dosažení autonomie či úspěšnou expanzi na jiná území .Ve svém vývoji i v současné době se vyskytoval a vyskytuje mj. v řadě umírněných i extrémních, agresivních projevů . Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol, neboť v dějinách prošel řadou podob, a proto je vždy vhodné přesně označit v souvislosti s jakým regionem a jakým obdobím o nacionalismu hovoříme. Stejně tak na vědecké úrovni (zejména ve společenských vědách) byla a je vedena řada diskusí o postatě a definici nacionalismu. Mnoho vědců zabývajících se sociologií, politologií či historií přišli se svými vlastními koncepty nacionalismu, které se často radikálně liší. Proto vždy vzájemné komunikaci na odborné úrovni prospěje, když jsou uváděny výchozí koncepce pro jednotlivá tvrzení. Šovinismus = Výraz pro extrémně vyhrocený nacionalismus jenž je charakterizován hlásáním nacionální výlučnosti, vyvoláváním nenávisti k jiným národům a falešným přesvědčením o nadřazenosti vlastního národa. V dějinách mezinárodního dělnického hnutí byla příkladem šovinistických postojů politika pravicových vůdců sociálně demokratických a socialistických stran v období 1. světové války, kteří hlásali, že v duchu "společných národních zájmů" je třeba stát na stanovisku "obrany vlasti" a podporovat politiku "svých" vlád. Lenin označil jejich oportunistické stanovisko za sociálněšovinistické, neboť zájmy dělnické třídy byly ve jménu nacionálních hesel zcela otevřeně podřízeny buržoazii. (Podle jména francouzského napoleonského granátníka N. Chauvina, satirické postavy z komedie bratří Cogniardů) Tyto deviace jsou deviacemi tzv. společenskými , jsou získané v průběhu života , člověk se s nimi nerodí .

Sociálně patologické jevy

Sociálně patologické jevy jsou takové jevy , které jsou v rozporu s normami dané společnosti a jsou důsledkem selhání společnosti.

Sebevražda

Sebevražda je sociálně patologický jev vedoucí ke znehodnocování lidského života a ve svém důsledku může vést až k determinaci ( rozpadu ) společnosti . Sebevražda je akt vědomého odebrání si života. Člověk, který tento čin provede, se nazývá sebevrah. 10. září - Světový den prevence sebevražd Sebevražda patří mezi tři nejčastější příčiny smrti .

Rozlišuje sebevraždy : - Anomické – Anomie je stav vykořenění = pocit , že nikam nepatřím . - Altruistické – Sebevražda spáchaná za pomoci jiné osobě . - Altruismus (altruistické jednání) je označení pro nesobeckou filosofii či osobní přesvědčení upřednostňující nesobecké jednání nebo nesobecké jednání samotné (též lze vyjádřit jako upřednostňování zájmů jiných lidí a nějakého celku nad zájmy jednotlivce). Nesobeckým se myslí takové vědomé jednání, které jednajícímu škodí, resp. přináší nevýhody, za účelem prospěchu někoho jiného. - Egoistické – Účelové . Jedná se o sebevraždy , kdy se určitý jedinec snaží vyřešit svůj problém bez ohledu na ost. lidi . - Sebevražda plánovaná, bilanční - Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí, pouze člověk s velmi pomstychtivým motivem s sebou chce vzít co nejvíc jiných lidí. To je případ fanatických teroristů nebo prostě člověka v hlubokém týlu nepřítele, ať se jedná o jakékoliv pojetí výrazu nepřítel (osobní, válečný, atd.). Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky „volání o pomoc“, pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav. - Sebevražda impulzivní - Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích („padla poslední kapka“), může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zdržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí. - Sebevražda předstíraná - Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah se zajistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil – tedy vydírané osoby. „Bolí mě to proto, že jsi byl zlý.“ Hrubší zacházení s vyděračem se ukázalo jako celkem přínosné. Ve zdravotnických zařízeních bývali „práškaři“ nuceni podílet se na úklidu po výplachu žaludku, řezné rány se zašívaly bez většího umrtvení. Stále platí, že přistoupení na hru sebevraha znamená jeho vítězství . Zvláštní typy sebevraždy :

- Harakiri , resp. seppuku je japonská rituální sebevražda.
- Sebevražedné útoky : Kamikaze (česky: Božský vítr) je japonský termín původně označující tajfun, který zničil mongolské invazní loďstvo připravující se na dobytí Japonska. Na konci druhé světové války byl tento pojem použit pro označení pilotů, kteří se s letouny napěchovanými trhavinou vrhali na spojenecké lodě. V zemích mimo Japonsko je toto slovo používáno při označení sebevražedného útočníka.
- Tzv. asistovaná sebevražda je dle českého trestního práva nedovolené a jako vražda posuzované usmrcení (většinou provedené lékařem) nevyléčitelně nemocných, trpících atp. osob, které si přejí zemřít. Bývá také označována jako euthanasie, což vede k určité terminologické nejednoznačnosti.

Sebevraždou se v minulosti zabývali např. Masaryk či Durkheim .

Zneužívání psychotropních látek

Psychotropní látka je taková látka , která ovlivňuje psychické projevy člověka a chování člověka . Na psychotropní látky je možno vytvořit si psychickou i fyzickou závislost . Psychotropní látky dělíme na legální a nelegální . V ČR jsou legální od 18-ti let : alkohol , tabákové výrobky .

Nelegální látky se dále dělí : 1) Halucinogeny = Látky , které způsobují halucinační stavy a výrazně odlišné vnímání reality , např . LSD a lysohlávky . 2) Stimulanty = Látky vedoucí k zvýšené psychické i fyzické výkonnosti , k odstranění únavy , např. extáze , pervitin , opiáty ( látky navozující stav otupělosti , zklidnění , odpoutání se od starostí všedního dne ) , heroin . 3) Konopné látky = Marihuana , hašiš , látky z Konopí seté , obsahují THC . 4) Látky těkavé = Ředidla , toulen , technický benzín . Tyto látky jsou volně v prodeji , ale jen pro řemeslnické využití .

Šikana

Šikana je týrání, ponižování nebo omezování jedince nebo jedinců jiným jedincem nebo skupinou. Šikanování může mít fyzickou i psychickou podobu. Šikanovaným bývá často jedinec, který se nějak odlišuje. Původcem šikany bývají starší, vyspělejší nebo silnější jedinci nebo skupina disponující početní převahou. Šikana je častým jevem ve školách a to jak v rámci jedné třídy, tak v rámci školy jako takové (tj. starší žáci šikanují žáky z nižších tříd). Šikana je formou projevu násilí a agrese. Dle Vágnerové je toto chování obvyklé u školáku v dětství a prepubertě (přibližně 6-12 let) a je důsledkem potřeby dětí jednat v tomto věku jako smečka (davové chování). Účast na šikaně může být vedena snahou stát se součástí skupiny, získat ve skupině lepší postavení, pomstít se, ovládat druhou osobu nebo je prostě projevem agrese. U chlapců je typičtější fyzická forma u dívek verbální.

Šikana je dle výzkumů přítomná takřka na všech školách. Nevyhýbá se ani středním školám, může se objevit i na vysokých (koleje). Výraznější na učilištích než na gymnáziích. Agresorem může být jak problémový silák se špatnými studijními výsledky, tak miláček učitelů a třídní premiant. Vůdcové neformálních partiček mohou k šikaně provokovat ostatní členy party. Šikana může být ojedinělá nebo systematická. Ojedinělá šikana bývá považována za klukovinu nebo pošťuchování a obvykle nezanechává trvalé následky. Systematická šikana vyvolává v dítěti obranné reakce a může způsobit dlouhodobé problémy. Šikanované dítě dává okolí signály, které směřuje na učitele, rodiče příp. vedoucí v zájmových kroužcích. Pokud se šikana děje ve škole, může dítě odmítat bez důvodů do školy chodit, nebo si důvody evidentně vymýšlí. Dítěti se zhorší prospěch, klesne nálada, je apatické a propadá depresím. Šikana může vyústit i v demonstrovanou sebevraždu.

Formy školní šikany:

- fyzické násilí
- pomluvy
- zesměšňování (snižování pozice v kolektivu)
- vyhrožování (násilím, vyzrazením tajemství apod.)
- vydírání (dítě musí nosit peníze pod pohrůžkou násilí, nechávat opisovat DÚ apod.)
- braní věcí (peníze, svačina, sešity)
- poškozování majetku (zašpinění oblečení, trhání sešitů)
- ignorování jedince
- žalování nebo pomlouvání u učitele
- u starších může mít sexuální podtext

Efekt na šikanovaného:

- zhoršení prospěchu
- záškoláctví
- útěk k drogám, alkoholu
- trauma
- deprese, apatie
- problém s navazováním vztahů
- snížení sebevědomí a sebehodnocení
- strach
- stres
- demonstrovaná sebevražda nebo sebevražda

Mobbing = Druh rafinované šikany na pracovišti. Termín používal původně etolog Konrad Lorenz a popisoval jím chování zvířat, která si chrání své území. V současné době mobbingem označujeme úmyslné intrikování a šikanování ze strany spolupracovníků. Šikana se většinou vyskytuje v primitivnějších společenstvích (vojna, škola) a je průhlednější. Mobbing je mnohem rafinovanější a zákeřnější. Pokud někdo znepříjemňuje někomu systematicky život alespoň jedenkrát týdně po dobu půl roku, může se jednat o mobbing. Ostrakismus = Je v původní formě tak zvané střepinové hlasování o vypovězení občana ze starověkých Athén. V současné době je tento pojem používán obecně, ostrakizovat znamená vyloučit jedince z kolektivu. V současnosti je tento pojem používán v sociologii pro jednu z forem sociální kontroly. Ostrakismus je vytěsnění jedince z kolektivu nebo společnosti, jeho částečné nebo úplné ignorování. Je využíván kolektivem jako trest nebo někdy jako forma nátlaku. Nejčastější je v kolektivech dětí a mladých lidí, kde slouží k částečné nebo úplné izolaci neoblíbeného jedince.

Terorismus

Je sociálně patologický jev , kdy určitá skupina prosazuje své nelegitivní či neoprávněné požadavky formou nátlaku či násilí . To vede k obětem na životech a v konečném důsledku k destabilizaci dané společnosti . Terorismus je definován jako souhrn antihumárních metod hrubého zastrašování politických odpůrců hrozbou síly a užití různých forem násilí. Vedle individuálního terorismu existuje terorismus skupin, některé koordinují svoji činnost na mezinárodní úrovni (mezinárodní terorismus).

Vnitřní terorismus lze rozdělit na terorismus státní (teror) a na terorismus revoluční, to podle toho, zda jeho cílem je posílit moc státu, nebo ji rozložit. Stát se může uchýlit ke státnímu terorismu – podpoře destabilizující teroristických akcí za účelem posílení centrální autority. Ten může být také protagonistou válečných obdob terorismu, když se ve válce uchýlí ke kobercovému bombardování s mimořádně zničujícím efektem, anebo k bombardování, které má nepřítele definitivně zastrašit.

Mezinárodní terorismus má různé podoby. Známe především terorismus vedený s cílem získat nezávislost, případně terorismus separatistický (jedná-li se o hnutí, která se tímto způsobem pokoušejí osvobodit z koloniálního útlaku, vytvořit nezávislý stát, či se připojit ke státu jinému, než je ten, k němuž patří). Protikladem k tomu může být koloniální teror vytvářený mocnostmi, které nechtějí postoupit kolonie. Terorismus vedený snahou o nezávislost je svou povahou vždy i mezinárodní, protože své akce přenáší i mimo hranice území, jež je předmětem střetnutí (to je případ palestinského terorismu, ačkoliv je tento status sporný).

Pro úplnost je potřeba uvést ještě případ poslední podoby terorismu takříkajíc v měřítku planetárním, přestože pramení ze specifické problematiky terorismu. Jedná se o „rovnováhu strachu“, což je formulace, která syntetizuje společné chování USA a SSSR v období po druhé světové válce, jímž obě supervelmoci sledovaly neměnnost mezinárodního pořádku dohodnutého po druhé světové válce. Tuto rovnováhu zaručovaly hrozbami rozpoutání nukleárního konfliktu.

Rozdělení terorismu :

- Vnitřní
- Státní
- Revoluční
- Mezinárodní
- Separatistický
- Globální

Extremismus

Sociálně patologický jev , kdy jedinec zastává extrémní názory ( politické , náboženské ) . Je agresivní vůči těm , kteří s nim nesouhlasí . Zneužívání linek tísňového volání

Osoba zavolá na linku tísňového volání a např. posílá hasiče na místo , kde nehoří , nebo někdo tvrdí , že je někde ukrytá bomba .

Xenofobie

Xenofobie je odborný termín ze sociologie, který v doslovném překladu znamená strach z cizinců. Obecně se slovo používá k označení mezilidské nesnášenlivosti a předsudků vůči lidem z jiné země, či při nedostatku úcty k jejich tradicím a rozdílné kultuře. Podobně jako rasismus i xenofobie je pouhý předsudek, který vychází z neznalosti a z negativních názorů.

Abstraktně se slovo používá jako strach z neznámého, či z cizích věcí. Narozdíl od pojmu rasismus se může vztahovat i k jiným (inteligentním) živočišným druhům, i když takové použití se zatím objevuje převážně jen ve sci-fi nebo fantasy. Xenofobie může vést k rasismu a antisemitismu. Vandalismus

Jako vandalismus se označuje svévolné poškozování a ničení veřejného i soukromého majetku či podobných statků, většinou pro vlastní potěšení nebo seberealizaci. Často chybí pro takový čin nějaký jasný motiv. Slovo je odvozeno od jména kmene Vandalů, kteří roku 455 dobyli velkou část Itálie a vyplenili Řím. Slovo vytvořil Henri Grégoire, konstituční biskup v Blois, během Francouzské revoluce, když jako Vandalisme popsal některé stránky chování republikánské armády.

Sprejerství

Kreslení grafitů na budovy . Sociální struktura společnosti

Zabývá se problematikou složení společnosti , společenskými vrstvami a skupinami , společenskými vztahy společenskou mobilitou . Sociální struktura společnosti se vyvíjela , takže můžeme rozlišit tyto vývojové stupně :

Archaická společnost – Období pravěku a raných států . Žádné nebo jen velmi malé společenské rozvrstvení . Historická společnost – Zde se již objevuje důsledné rozvrstvení obyvatelstva na bohaté a chudé , na mocné a bezmocné . Státní moc mohli ovlivňovat pouze některé úzké skupiny obyvatelstva . Společnost moderní – Společnost dělena na třídy , problematika vztahů , mezi dělnictvem a buržoazií . První teorie o beztřídní společnosti , praktické pokusy . Společnost postmoderní – Se začíná objevovat v západní Evropě a USA v 50. letech 20. století , ve východní Evropě až počátkem 90. let 20. století . Je typická svým odklonem od tradičních hodnot ( rodina , náboženství ) , existencí mnoha názorových proudů , různých uměleckých stylů a zvyšující se závislostí lidí na moderních technologiích , mas médií a konzumním způsobu života .

Společenské rozvrstvení je odlišné od společenského rozvrstvení v ost. typech : 1) Tradiční systém tradiční společnosti . 2) Klesá počet příslušníků dělnické vrstvy , stoupá počet příslušníků střední vrstvy . 3) Společenské rozvrstvení není založeno na původu , ale pouze na finančních příjmech a míře dosaženého vzdělání , ale neplatí , že čím vyšší vzdělání jedinec má , tím vyšší je i plat . Výše platu je na schopnosti jedince .

Sociální mobilita

Tento pojem do sociologie uvedl Pitrim Sorokin v roce 1927 . Je to posun jednotlivců či skupin v rámci společnosti a sociální mobilitu , může se dělit z hlediska průběhu na :

a) Vertikální – Daný jedinec v průběhu svého života zvýší nebo sníží svůj sociální status nebo životní úroveň . b) Horizontální – Je to druh posunu , při kterém se nemění ani sociální status , ani úroveň . ( např. stěhování ) c) Intergenerační – Sociální posun ( rozdíl ) mezi generacemi . d) Intragenerační – Sociální posun v rámci jedné generace ( narození a smrt ) .

Typy sociálních skupin

Sociální skupina je sociologický pojem označující sociální útvar, o němž platí: - je tvořen dvěma nebo více osobami, hrajícími vzájemně se doplňující a podmiňující role; - skládá se z částí, které mají strukturální či funkční význam, což je odděluje od samotných jedinců - členy skupiny spojuje vzájemná komunikace, normy, vzájemná očekávání a společně vykonávaná činnost.

Sociálním skupinám se věnuje sociologie především na začátku 20. století . Skupinami se zabývají ve svých pracích např. F. Tönnies a G. Simmel . Základní 3 sociální skupiny jsou : Rodina , vrstevnická skupina a zájmová skupina .

Rodina – Primární sociální skupina založená na citových vztazích jejich členů . Rodinou se rozumí rodiče a minimálně 1 dítě . - Úplná ( Minimálně 1 dítě + oba rodiče ) - Neúplná ( 1 z rodičů chybí ) – rozvod , úmrtí , svobodná matka - Tradiční – Rodiče + dítě , jsou manželé . - Netradiční ( postmoderní ) – 1 z rodičů chybí či nejsou sezdáni Krize postmoderní rodiny :

      – rozvodovost

- spousta manželství zůstává bezdětnými nebo s jedním dítětem - vysoký počet dětí je odkládán do náhradní rodinné péče Vrstevnická skupina – Formální

                            -  Neformální

Členové přibližně stejného věku . Zájmová skupina – Neformální . Je založena především na společenských zájmech , ale její členové jsou různého věku ( spolky , politické strany ) . Dělení sociálních skupin podle vlastností :

1) Podle původu vzniku rozlišujeme skupiny na :

a) Primární – Je založena zpravidla na citových vztazích , které mohou vést k vytvoření nové společenské skupiny ( rodina ) . b) Sekundární – Je vzniklá na základě dalších vztahů , které mohou členové již existující primární skupiny dále navazovat .

2) Dělení sociálních skupin podle reference : a) Referenční skupina – Je taková skupina , s jejímiž hodnotami se jedinec ztotožňuje , avšak nemusí být jejím členem . b) Nereferenční skupina – Je taková skupina , s jejímiž hodnotami se jedinec neztotožňuje , ale je jejím členem .

3) Dělení sociální skupiny z hlediska formálnosti : a) Formální – Někdo ji složil . b) Neformální – Podle zájmů .

4) Dělení sociálních skupin podle typů spolupráce ve skupině : a) Hierargický model b) Synergický model

Konflikt

Konflikt je součástí společenské interakce a podle některých sociologů posouvá společnost kupředu .

Konflikty mohou být skupinové nebo meziosobní , dá se dále dělit na : a) interpersonální konflikt - mezi několika jedinci b) intrapersonální - uvnitř jedince (např. vnitřní dilema apod.) c) Krátkodobý – Zpravidla , pokud jsou řešeny , vedou ke zlepšení sociálních společenských situacích , k vylepšení sociálních vztahů . d) Dlouhodobý – Vede spíše ke zhoršení situace a může vést až ke stavu frustrace u účastníků konfliktu . e) Řešení konfliktu : a) Konfrontace - Střetnutí názorů . b) Únik z konfliktu . c) Kompromis - Je způsob rozhodování nebo řešení sporů . Označuje takový výsledek , který jsou schopni přijmout všechny zúčastněné strany . Kompromis ale neznamená optimální způsob řešení sporů , neboť ve skutečnosti znamená ústupek nebo nenaplnění očekávání každé z vyjednávajících stran . Ideální způsob řešení konfliktu je spolupráce .

Sociologická paradigmata

Dnes často říkáme, že sociologie je věda „multiparadigmatická". Slovo paradigma je řeckého původu. Znamená doslova vzor. Když ho použijeme ve vědecké terminologii, může znamenat několik věcí. Z hlediska metodologie označuje příklad, jak uskutečnit určitý výzkumný přístup. Jde o použití konkrétní metody nebo návodu, podle nichž provedeme nějakou analýzu.

Do teorie vědy zavedl pojem paradigma americký historik vědy T. S. Kuhn (1922-1996), autor knihy Struktura vědeckých revolucí (1962). Paradigma zde označuje převládající model (např. newtonovskou mechaniku), který je badateli určité vědní disciplíny považován za vzorový. Kuhn hovoří o fázi „normální vědy", kdy badatelé toto paradigma používají na nové předměty zkoumání. Vynoří-li se přitom jev, který do současného pojetí oboru nezapadá, bývá - stejně jako otázka po zdůvodnění paradigmatu - zanedbáván („ono se to časem vysvětlí"). Když ale počet problémů narůstá, množí se anomálie a dochází ke krizi, která nemůže být v rámci starého paradigmatu zvládnuta. Pak dochází k tomu, čemu Kuhn říká „vědecká revoluce". Z časového hlediska tedy střídání paradigmat vypadá takto:

paradigma 1 > normální věda > anomálie > > krize > revoluce > paradigma 2

Běžný laik si vědu představuje podle modelu kumulativního poznání. Lidské vědění stále narůstá a další generace staví na tom, co vykonali předchůdci. Isaac Newton (1643-1727) vyjádřil takovou představu slovy: „Pokud jsem dohlédl dále, je to proto, že jsem stál na ramenech obrů." Podle Kuhna je kumulace vědění důležitá, ale podstatná je právě ona revoluce.

Paradigma slouží k tomu, aby odlišilo jednu vědeckou komunitu od druhé. Může být užito, aby odlišilo fyziku od chemie nebo sociologii od psychologie. Tyto obory mají různá paradigmata. Může být také užito, aby rozlišilo mezi různými historickými stadii v rozvoji vědy. Paradigma dominující fyzice v 19. století je odlišné od toho, které dominovalo v raném 20.století. [...] Paradigma může rozlišovat mezi kognitivními skupinami v rámci jedné vědy. Například současná psychoanalýza je rozčleněna na freudiánské, jungovské a horneyovské paradigma (krom jiných) - což znamená, že psychologie má mnohočetná paradigmata. Totéž platí o sociologii a většině dalších oborů. (Ritzer, 1988:390) Sociologie je od počátku multiparadigmatická, několik paradigmat tu vždy bylo paralelně vedle sebe. Existují sice období a místa, kde má některé z nich výsadní postavení (kolem poloviny 20. století třeba funkcionalismus v USA nebo marxistická sociologie ve východním bloku), ale v disciplíně jako celku žádné z nich nikdy nezískalo dominanci. Sociologické paradigma je tak pro nás především nástroj pomáhající při vnitřním členění sociologie jako disciplíny. Například americký autor uznávané učebnice sociologie George Ritzer (nar. 1940) navrhuje následující členění.

Realistické paradigma ( Faktualistické paradigma ) předpokládá, že existují nějaké skutečnosti, které jsou vůči jedinci vnější. Hovoříme o sociálních faktech, která můžeme objektivně (zvláště kvantitativně) zkoumat, jako kdyby to byly věci. Představitelem tohoto paradigmatu je právě jeden z otců zakladatelů, Emile Durkheim (Pravidla sociologické metody). Toto paradigma se soustřeďuje především na velké sociální struktury a instituce a také na jejich dopad na myšlení a jednání jednotlivců. V současnosti jsou metodami zkoumání, které pomohou nalézt odpovědi na kladené otázky, především dotazníky, interview a historicko- -srovnávací metoda. V rámci tohoto paradigmatu najdeme řadu teorií, o kterých bude ještě řeč. Jenom jako příklad uveďme strukturální funkcionalismus a konfliktualistické teorie. Behaviorální paradigma považuje za východisko a základní danost pozorovatelné chování jedinců v sociálním kontextu. Jeho představitelem je např. americký psycholog B.F. Skinner (1904-1990). Tento přístup se věnuje zvláště zkoumání toho, jak je vyvoláváno žádoucí jednání pomocí odměny a trestu. Metodou tu bývá experiment. Na půdě tohoto paradigmatu vyrůstá behaviorální sociologie a teorie směny.

Nominalistické paradigma ( Definiční paradigma ) si všímá toho, jak lidé definují situaci. Upřednostňuje definování situace před skutečným stavem věcí. Podstatu tohoto paradigmatu výstižně ukazuje tzv. Thomasův teorém: „Pokud lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích." Lidé prostě jednají podle toho, jak vidí situaci. Sociolog tu při své práci používá především tzv. kvalitativní postupy. Představi- telem tohoto paradigmatu je např. Max Weber, kterého mimo jiné zajímalo, jak člověk definuje svou sociální situaci (více viz kapitola 1.4). Použitými metodami bývá nejen dotazování, ale hlavně pozorování. K teoriím, které z definičního paradigmatu vycházejí, můžeme počítat teorii akce, symbolický interakcionismus, fenomenologii, etnometodologii a existencialismus.

Metody sociologie

Sociologický výzkum se snaží popsat, vysvětlit či předpovědět sociální život jedinců, skupin a společností. K tomu je užívána celá řada metod, které můžeme zjednodušeně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci. Snaží se o reprezentativnost, mají vypovídat o tom, jak je nějaký znak zastoupen v populaci, nebo jaký postoj je možné u populace najít. Nejčastěji, ne však nutně, užívá metody dotazníkového šetření či standardizovaných rozhovorů a kvantitativní analýzy textů. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na objekt. Nepopisuje zákonitosti, ale snaží se nacházet vztahy mezi kategoriemi. Nejčastěji, ale ne nutně, užívá metod focus groups, hloubkových rozhovorů a analýzy textů.