Sny/Databáze/Bey/2008-05-15
Než začnu s vyprávěním snu, chtěla bych podotknout, že pokud se před tím někomu mé sny zdály být námětem k příběhu, tak tenhle tedy skutečně je. Docela dlouho už jsem si sen takhle neužila, ještě teď ve mě zůstává pocit prožitého dobrodružství.
Sen začíná roztrpčeným pocitem ze stěhování. Nevím z jakého důvodu, jestli jsme neutáhli hypotéku či nám dům vyhořel, ale stěhovali jsme se do paneláku. Já z toho byla dost špatná, konec prostoru, zase jen nedostatek místa.Ten panelák stál na samém okraji sídliště. Okolo byly ještě hromady s hlínou a provizorní panelovky, aby měly po čem jezdit stavební auta, takže to nejspíš bylo úplně čerstvě postavené sídliště. První večer v novém bytě jsme se večer sešli v obýváku u televize. Děti měly radost že máme kabelovku, před tím jí neměly, páč maminka jí zatrhla. Dávali film o nějakém sultánovi, který unesl mladou dívku a chtěl se s ní oženit. Svatba nakonec asi nějak proběhla, protože film končil příchodem sultána do manželského lože. Já jsem šla pak rozmrzele spát, že to byl hloupý film, že jsme se nedozvěděli, jak to vlastně s tou chudinkou dopadlo. Nařídili jsme si na ráno budík a ještě chvíli mluvili s mužem o tom, co se musí druhý den všechno zařídit. Pak jsme nejspíš usnuli a někdy v noci mě cosi vzbudilo. Tedy myslím v tom snovém spánku, né v tom skutečném. A koukám, můj muž má v ruce ovladač od televize, nevím kde se v té ložnici vzala televize, ale byla tam a v té televizi na nás mluvil nějaký stařík a říkal nám, že své děti najdeme v labyrintu. Můj muž se ho snažil celej vzteklej vypnout, ale mně to nedalo a šla jsem se podívat do dětského pokoje a opravdu, děti tam nebyly. Rychle jsem se teda vrátila k té obrazovce a křičím na toho stařečka, kde máme děti a on zase, že musíme jít do labyrintu. Že stačí jít po té panelovce, co vede okolo našeho domu a dojdeme tam. Tak my, jak jak jsme byli v pyžamech a v pantoflích, jsme vyrazili po té panelovce. Ta končila až dost daleko od toho domu, pod takovou strání a tam byla otevřená veliká vrata. Vešli jsme dovnitř a tam to vypadalo jako v nějakém obrovském skladišti. Betonové podlahy, sem tam nějaký výtah, občas nájezdové rampy. No fakt, jak nějaké obrovské skladiště. Ale ty chodby se tak různě křížily a zatáčely. No a hned z kraje na nás čekal ten stařík z obrazovky.Povídal, že musíme najít tu mladou princeznu z toho filmu. Když mu jí přivedeme, tak nám pomůže najít děti. My jsme si s mužem říkali, že prohledat jeden barák přece nemůže být nic težkého a že na dědka kašlem, že najdeme děcka a padáme odsud. No jenže ouha, ty chodby se pořád někam stáčely a přibývaly další. Některé místnosti byly zamčené. Prostě za chvíli nám bylo jasné, že jsme v háji, že takhle ty děti teda nenajdeme. A najednou jsme narazili na tu princeznu. Tak já měla hroznou radost a říkám jí, že musí s námi k tomu dědulovi a že on nám pak vrátí děti. A ona nám začala vysvětlovat, že to nejde, že tomu staříkovi jde o to, aby získal moc a to že mu nemůžeme dovolit. A já to pořád nějak nechápala a tak mi to vysvětlovala znovu. Že je jediná dědička nějaké mocné říše a že proto jí chce kdekdo získat, aby díky tomu získal i moc nad jejich zemí. A na to já jí zase povídám, že to přece už nejde, že jsem jí viděla v tom filmu s tím sultánem a ona mi zase vysvětlovala, že to je stejně houby platný, že byla se sultánem, že právoplatný manžel bude jenom ten, koho schválí její rodiče. A že tenhle stařík, co nás jí sem poslal hledat se jejím rodičům nějak vlichotil, ale jinak je to děsný bídák. V tom jsem s ní teda byla zajedno, protože mi nakonec unesl děti, tak to moc fajn týpek asi nebyl. Já jsem z toho byla taková v rozpacích, ona byla taková mlaďounká, maximálně sedmnáct a to se mi nechtělo, teď, když se jí povedlo utéct tomu sultánovi, abych jí zase šoupla do náruče dalšího chlapa, kterého nechce. Ale zase jsem se bála, že pak nenajdem ty děcka. Můj muž už byl ze mě dost nervní, vrčel na mě, že kdyby jsme laskavě přestali krafat o kravinách, už by jsme ty haranty mohli mít a on by mohl jít zase spát, páč ráno vstává do práce. Tak já teda říkám té princezně, že jí teda neodvedeme, ale že nám musí pomoci najít děti a ona že to je jasný, a že ví jak a taky kdo nám pomůže. A vedla nás těmi chodbami a najednou jsme potkali toho sultána. Já čekala co bude, on měl u pasu takovou zakřivenou šavli. A najednou koukám že jsme ten film celý nějak špatně pochopili, že oni se mají vlastně rádi a že on jí neunesl, ale naplánovali ten únos spolu, protože jí rodiče nechtěli dovolit aby se vzali. Nějak jí vůbec nevadilo, že jí bylo sedmnáct a jemu tak padesát. Bylo na nich vidět, že se mají rádi. A on nám povídá, že ví kde jsou naše děti, ale že to nebude nijak lehké, protože kdo se jednou dostane do labyrintu, tak nejprve musí překonat sám sebe, aby mohl odejít. Vedl nás zase mnohými chodbami a pak jsme došli k zavřeným dveřím a sultán povídá, že za nimi je naše dcera, ale hlídá jí obrovská krysa. A že se tý kryse musím postavit já. Mě myši nijak nevadí, ale v tom snu jsem z nich měla naprostou fóbii. Ale byla tam moje holka, tak jsem nějak vběhla dovnitř a tam byla taková hluboká šachta na konci té místnůstky a mně se povedlo tu krysu tam nějak schodit, takže jsme měli holku. Pak jsme šli zase dál a najednou vidíme kluky. Tak na ně voláme a oni volali na nás, ale byli v úplně jiném poschodí a já se bála, aby se nám zase neztratili z dohledu, tak na ně volám ať stojí, nikam nechodí, že my dojdeme za nimi. A vydala jsem se po takových rampách za nima nahoru. Ale můj pohodlný muž řekl, že toho má už plný zuby a že neví proč by se měl vláčet přes pět pater pěšky a že pojede výtahem. A já už věděla, že to bude malér, a že by to neměl dělat, tak jsem běžela po těch rampách jak o život, za sebou vláčela dceru a skoro už jsem u nich byla, když můj muž nastoupil do toho výtahu a zmáčknul knoflík a v tu chvíli se ty patra začala různě měnit a rostly zdi a ty rampy se měnily a ten mladší syn se ještě stihnul rozeběhnout a skočil mi do náruče, ale ten starší byl pryč. Můj muž byl taky někde pryč, i sultán s princeznou byl pryč a já tam zůstala sama s dvěma potomky. No a mladej, že je půjde najít a začal mi utíkat a já na něj volala, že se nesmíme rozdělit, jinak že se už nenajdem a jak volám, tak slyším muže jak na nás taky volá a po chvíli jsme se nějak našli a chyběl nám už jen ten nejstarší. Ale už jsme neměli nikoho, kdo by nám poradil a muž byl z toho takovej špatnej, že to je jeho vina, že kdyby nebyl pořád tak naštvanej že musí udělat něco navíc než se mu chce, tak by se to nestalo a že teď už mu vůbec nevadí že se nevyspí do práce, hlavně aby jsme kluka našli. A pak jsme se vydali zase po těch rampách a najednou jsme došli někam nahoru, jakoby na střechu té budovy a tam byla vesnice. A v té vesnici žili lidé a byla tam taková celkem příjemná atmosféra. Po ulicích tam chodili dospělí i děti a my na to koukali a pak jsme se zeptali nějaké stařenky, kde to jsme a ona povídá, že tady žijou všichni ti, co se jim nepodařilo najít cestu ven. A já přemýšlela, jestli my to někdy dokážem a už mě vůbec nevadilo, že nemáme dům, ale jen byt, hlavně jsem chtěla najít toho našeho kluka. A jak tak chodíme tou vesnicí, najednou vidíme starší manžele a já věděla že jsou to rodiče té princezny. Tak jdu za nimi a říkám jim, že jsme holku viděli a že je v pořádku a že je i šťastná. A oni že to už ví, že před tím nechtěli aby si toho sultána vzala, že si mysleli že mu jde jen o moc, ale že teď už ví, že je pro tu jejich holku tím nejlepším partnerem a že by je chtěli najít. Tak jsme šli společně a pak když jdeme okolo dětského hřiště, tak koukám že je tam to naše dítě. A on že ví, kde je princezna se sultánem a ukázal těm rodičům cestu. A my jsme pak řešili co dál, jestli se vracet zase tím labyrintem zpátky, co když tam čeká pořád ten stařík a nakonec se rozhodli, že na to kašleme, že tady teda asi taky zůstaneme, když nevíme jak ven. Takže jsme šli najít nějaký vhodný dům k bydlení a už jsme byli až na konci té vesnice a já najednou koukám, že tam začíná panelovka a vede k tomu našemu sídlišti.
A pak jsem se probudila. A měla jsem ještě půl hodiny do budíku, tak jsem honem zapsala všechno co jsem stihla, ale je mi jasné že spousta detailů se stějně vypařila dřív, než jsem je stihla zaznamenat. No mě by zajímalo, z čeho se takový sen vezme. Včera večer se neudálo nic, co by nějak přispělo k tvorbě takového příběhu. Je sice pravda, že jsme se sešli u televize, ale nedávali příběh o sultánovi, nýbrž hokej. Já pak šla v osm uspat holku a pak nechala pánskou část naší rodiny ať si to nerušeně užijí a zalezla si do postele s časopisem o bydlení, že si budu cvíli číst a pak si půjdu uklidit pracovnu. K tomu už tedy nedošlo, takže teď píšu opět v ukrutném nepořádku, protože jsem přečetla sotva jednu stránku a pak už jsme se stěhovali :-)) Jo a sen měl ještě jednu zajímavou dohru. Když jsem ráno otevřela dveře ven, tak na prahu ležela zakousnutá krysa, coby dárek od mých kočičích mazlíků. Vždycky nosí myši. Občas krtka, nebo ptáka. Taky už tam ležela žába a netopýr. Krysa měla dnes premiéru.